vlkcz komentáře u knih
Nastaví nemilosrdné zrcadlo osobním strachům, založeným zhusta jen na našich představách. Nabízí i cestu, jak z toho ven. Co člověk zvolí je jen na něm.
Nezklamala, na druhou stranu k nadšení tomu něco málo chybělo.
Myslím, že stejně geniální pokračování, jako byl originální Saturnin, by asi nenapsal ani Zdeněk Jirotka. Z tohoto pohledu je třeba říct, že Miroslav Macek odvedl práci na hranici možného. Téměř dokonale okoukal Jirotkův styl, jen se občas neubránil přílišné květnatosti. Povedlo se mu i navodit podobnou nekonfliktní atmosféru idealizované 1. republiky (byť mu do toho občas unikl anachronismus). Jen nesmí člověk čekat stejné gejzíry smíchu jako od originálu. Ale úsměv tvář neopustí. Jen je dobré přistoupit ke knize jako ke sbírce povídek a nečíst na jeden zátah. Až na několik výjimek na sebe kapitoly nenavazují, takže to není problém. Při souvislejším čtení ale hrozí, že neustálé zdůrazňování krásně vykrojených rtů (tvarovaných lýtek, atd.) slečny Barbory a soustavné upomínání na to, kde Saturnin přišel k těm či oněm znalostem a dovednostem může čtenáře iritovat.
Ale za heslo "Narodil jsem se, abych byl šťastný, ne normální." a několik dalších mouder by si Macek tu čtvrtou hvězdu možná i zasloužil. Za mě poctivých 3,5*.
Úžasná kniha. Poetická, zejména část Roberta Blye, ale ani Marion Woodmanová nezapře svou příchylnost k poezii.
Přitom nabitá obrovskou spoustou informací, souvislostí a myšlenek. Prostě takhle nějak probíhá dialog vědomého ženství s vědomým mužstvím. Mezi lidmi i uvnitř jedince.
Předesílám, že se mi, bohužel, dostal do rukou nekompletní výtisk, kde občas chybělo pár stránek. Tím mi možná něco důležitého uniklo a ovlivnilo tak mé hodnocení.
Je pravda, že autor shromáždil obrovské množství materiálu, z kterého vydestiloval jasné myšlenky. Ale nějak se mi nedostavil pocit, že bych se dozvěděl něco nového. Za mě, s přihlédnutím k době vzniku, 3,5*.
Těžko říct, zda šlo knihu napsat jinak. Jako výpověď o zkaženosti světa skvělé. Bohužel, aby se člověk propracoval k jádru sdělení, musí se prokousat asi třemi stovkami stran. na kterých autor vysvětluje základy finančních trhů, seznámí čtenáře asi se sedmdesáti osobami, zhruba deseti institucemi a jejich vzájemnými vztahy. I když závěr za to možná stojí, přečíst tuhle knihu nebylo potěšení, ale práce.
Samé klady, jediné, co by někomu mohlo vadit, je příliš křesťanské zaměření. Jinak zajímavý pohled na vcelku neznámou okupaci Holandska, možná poněkud vlažný přístup gestapa k odboji v této zemi atd. Přestože jde o skutečný příběh, mnohdy děj provádí téměř zázraky. A stejně mě úplně neuchvátila. Možná je to divně napsané, nevím.
Tak 3,5*. Byť z úplně jiného kouta republiky, Brno je moje srdcovka a brněnská muzika tím spíš. Proto se mi těžko hodnotí. Do značné míry souhlasím s ludek.n, i když víc mi asi vadila odfláknutá korektorská práce (byla-li nějaká). Těch vět, kterým chybí podmět, slov v jiných než příslušných pádech apod. je prostě moc. Což je škoda, protože přes všechny nedostatky jde o přínosnou knihu. Jen není k souvislému čtení, ale spíš k občasnému nahlédnutí.
Vzhledem k tomu, že Hartl je všude prezentován jako humorista, tak jsem čekal zábavnou oddychovku. Zhruba po 100 sránkách, když jsem se asi dvakrát usmál, jsem si začal říkat, že něco bude asi jinak. Se mnou nebo s knihou. Když jsem tedy odložil původní očekávání, dostal jsem zajímavý příběh. Přestože ve splétání zápletek je Hartl zdatný, bohužel mi nesedl jeho poněkud pubertální styl. Viewegh je přeci jen jako spisovatel vyzrálejší. A to ho moc nemusím.
Pro mě trochu zklamání. Tři čtvrtiny knihy jakoby autorka nevěděla, jestli chce psát Stmívání, Harryho Pottera, Jamese Bonda nebo 1984. Navíc i na alternativní svět příliš mnoho nelogičností. Naštěstí poslední čtvrtina to částečně napraví, v té se vrací předchozí švih a mizí žánrová roztříštěnost. Každopádně po strhujících prvních dvou dílech velký krok zpět, ale závěr slibuje nový začátek. Takže se stejně těším na pokračování.
Kniha byla v době vydání bestsellerem. Fajn. A co se za těch 15 let změnilo? Obávám se, že ne mnoho. Stále dál závodíme v krysích závodech v práci i ve volném čase. Stále si rádi jezdíme užít neuspěchanou atmosféru do Středomoří a stále na Jižany shlížíme s despektem jako na lenochy.
Ale třeba ta změna probíhá pod povrchem a až se jednou provalí, bude to příjemné překvapení. Alespoň pro mne.
Skvělá kniha. Velice rychle se mi vybavilo Do tmy od Anny Bolavé. Podobně zvláštní hrdinka, i když zde je více vykreslena její motivace. Stejně nezastupitelnou roli zde hraje příroda, jen je příběh roztažen do většího časového rámce.
Přiznávám, že povídky nejsou můj oblíbený žánr. Stejně tak Amerika 50. let. Ale i tak, kdyby tyhle, v průměru dvacetistránkové miniatury byly poloviční, ještě pořád by byly dlouhé. Průměrné mi přijdou snad jen úvodní Muž v přecpaném křesle a Tři hráči jedné letní hry.
Uvidím, jestli dám šanci ještě Williamsovi dramatikovi, ale po téhle zkušenosti do toho moc chuti nemám.
Jedna z těch lepších. Nesmysly se tu téměř nevyskytují a za blbku je tu tentokrát Cassiopeia, což mě potěšilo, protože ta mi nikdy k srdci nepřirostla.
O něco slabší než Sedmikostelí, ale typově jde o stejnou prózu. Tady mi přijde, že to Urban už přehnal s odkazy na spoustu souvisejících témat, na druhou stranu tam, kde to člověk pobere, tak to pobaví (dvakrát Fulcanelli, kavárna Řehoře Samsy...).
Navíc po shlédnutí Santiniho jazyka jsem jen těžko dával dohromady popis Romana Ropse se vzhledem Martina Stropnického a Unterwassera jako Viktora Preisse.
Já jsem měl problém s Formánkovým stylem už u jeho reportáží v Koktejlu. Tato kniha jim odpovídá, takže opět jsem se se zvolenou formou minul. Obsahově to ale není vůbec špatné. Teď jsem zvědavý na film, podle ukázek mi přijde, že by mi mohl vyhovovat více.
Nakonec to bylo docela příjemné čtení. Pravda, než jsem se začetl (asi první čtvrtina), tak jsem se docela trápil poměrně velkým počtem postav. Ale pak už to šlo, i když to slibované tajemství je poměrně brzo jasné, takže nějaký překvapivý závěr se nekoná.
Trochu zvláštní poutnický deník doplněný spoustou zajímavostí o procházených místech. Pouze místy trochu zmatené. Ale tak, jak cestopisy nemusím, tak tohle se mi opravdu líbilo.
Po třech letech konečně dočtena celá série.
Anasta je osvěžující hlavně v tom, že se dotýká obecného lidství a chybí tam, jinak časté, zmínky nadřazenosti a vyvolenosti Ruska. Taky autor, zdá se, pochopil, že Rusko není ovládáno osvíceným panovníkem Vladimírem, ale jede v tom úpadku se zbytkem světa.
Celkově ale musím říct, že má smysl číst jen do Prostoru lásky, další díly v podstatě již jenom opakují a rozřeďují to, co se píše v těch prvních třech knihách.
Tak dobře. Přece jenom 20 let je u knih tohoto typu hodně. Dnes už je přeci jen nabídka širší. Navíc mi úplně nesedl autorův styl, kdy místy své oprávněné sebevědomí dával na odiv více, než je člověku zpravidla milé. A ty překlady v té simultánní četbě mi přišly místy hodně volné.
Takže za mě průměr.
Opravdu z celé série nejslabší. Ne že by to nebylo myšlenkově obohacující, byť někdy trochu drsně podáno, jenže celá kniha byla dost nevyrovnaná. Místy se to táhlo jak med, některá místa byla naopak uspěchaná. Navíc, až na pár výjimek, mi přišlo, že chyběl i ten drsný humor.