vlkcz komentáře u knih
Na to, že je Minervistka psána před 40 lety jako dívčí čtení, jde pořád o hodně dobrou literaturu. Samozřejmě, doba je jiná, změnily se vypravěčské postupy, také témata procházejí trochu změnou, ale Hermína Franková ukázala, že i feministické téma, možná až genderové otázky, je možné podat lehce až vtipně, aniž by to ubralo na opravdovosti výpovědi.
Za mě hodně příjemné čtení, kterému k absolutoriu chybí jen málo. I když v rámci žánru by 5* bylo jasných.
Kdo bude podle obálky očekávat thriller, bude možná zklamán. Pár napínavých až strašidelných míst se najde, ale celkově kniha atmosféru thrilleru nemá.
Kdo se spokojí s historickou detektivkou, která má ještě přesah do boje za lidská práva (abolicionistické hnutí v Anglii na konci 18. století), bude spokojen tak jako já.
K absolutní spokojenosti nechybí moc. Stačilo, aby se autorka vyvarovala zbytečného supermanství hlavního hrdiny (absolvovat několik mil na koni, pak veslovat vzdutou řekou a na závěr absolvovat vítězný zápas s mnohem silnějším protivníkem, to všechno s několika zlomenými žebry, to je fakt za hranou) a občas nelogického chování některých postav.
Od studií to už mám řadu let a za minulého režimu bylo leccos jinak, i tak se dostavovala mírná nostalgie. A napsané je to hodně dobře.
Já jsem se docela bavil. Není to žádná velká literatura, ale když člověk potřebuje odreagování a zvednout náladu, je tato kniha dobrá volba.
Na mém hodnocení se možná trochu podepsala skutečnost, že jsem měl k dispozici hned první vydání. A i když tehdejší čeština je roztomilá, přeci jen k sobě poutá tolik pozornosti, že jí už nezbývá tolik na samotnou knihu.
Ale i tak mi přišla příliš roztříštěná. Nejdřív jsem váhal, zda jde o reflexi doby nebo její karikaturu, protože mnohde jde skutečně o frašku. Zhruba ve třetině se pak začínají objevovat prvky, které navíc vedou k alegoriím na náboženská či spirituální témata. Bohužel se všechny tyto prvky stále mísí, takže i přes některé zajímavé nadčasové myšlenky na mě kniha hlouběji nezapůsobila.
Skvělá kniha přesně vystihující omezení, která si ale současná ekonomie nepřipouští. Stejně tak demaskuje mýtus, že ekonomie je exaktní věda rovná přírodním vědám a ukazuje, proč to není možné.
Tím, že Schumacher jde po obecných principech, ani nevadí, že jde o dílo 50 let staré. Jen člověka při čtení přepadá smutek, že se za těch padesát let nic moc nezměnilo, jen se potvrdily obavy, které už tehdy o vývoji měl autor.
Formálně jde spíš o třináct povídek, které ale dávají dohromady souvislý děj, než o román. Ale to vůbec nevadí. Mitchell dokázal podat rok dospívajícího chlapce s hlubokým vhledem a porozuměním. A odkazy na další literární díla, včetně vlastního Atlasu mraků pobavil.
Spíš 3,5*. Na můj vkus poněkud nedotažené. Příliš z toho kouká snaha o pohádku, ale přitom jde "jen" o mravoučný příběh s pohádkovými motivy. Omezený rozsah pak nedává příliš prostoru k navození atmosféry a i dějově na mě kniha působí spíš jen jako příprava na román.
Bohužel jde v mém případě o lehké zklamání. Sice dobře napsané, ale přeci jen zklamání. Možná za to mohou moje vysoká očekávání, ale v tomto případě jsem se s klasikou ostudně minul.
Asi tak 3,5*. Obsah většinou zajímavý, bohužel mi úplně nesedla forma jedno- až dvoustránkových glos. Vzhledem k tomu, že v závěru se editor přiznává, že jen zhruba třetina jsou Sobotovy původní texty a zbytek je výběr z rozhovorů, které s ním vedl, přišlo by mi lepší vybírat z nich tématicky a vytvářet z nich delší celky. Tím, že víceméně dodržuje chronologii usnadňuje orientaci, ale výsledek je trochu roztříštěný.
Každopádně text ukazuje, že role zábavného "blbečka" je pouze role, kterou si sám vybral. Mnohé z myšlenek, které se v knize objeví, dokazují, že Sobota je vzdělaný muž, který využívá svou takřka osmdesátiletou životní zkušenost k zamyšlením o životě a světě kolem nás. Ne vždy s jeho závěry člověk souhlasí, ale na komika umí někdy předkládat překvapivé náměty k rozmýšlení.
Soubor šesti přednášek na Harvardu, ve které se Eco zabývá zejména tématy času a vztahu reality a fikce.
Drobným nedostatkem je, že své myšlenky Eco často ilustruje na dílech, která v Čechách (nebo alespoň mně) nejsou příliš známá. Na druhou stranu podává základní přehled, o čem v něm jde, takže člověk není úplně ztracený. A minimálně k přečtení něčeho od de Nervala mě motivoval.
Žádná beletrie, ale trochu upraví pohled na ni.
Doufám, že mě tu nikdo nezabanuje, když otevřeně prohlásím, že tohle "veledílo" francouzské literatury je ukázková sračka. Jak jinak nazvat knihu, kde jediné stránky, kde nenajdete nějaký exkrement nebo tělesnou tekutinu, případně nějaké označení pohlavních orgánů, jsou sáhodlouhé seznamy fiktivních knih v knihovně, genealogie hrdinů a podobná vata (i když ani tam to neplatí stoprocentně). Asi daň "lidovosti" a vtipnosti. Ale i ta vtipnost většinou zůstává u toho, že někdo někoho kopne do koulí, případně se posere do kalhot, což mu nebrání v tom, aby pokračoval v hodování. A přestože se určitě text hemží satirickými šlehy, mně byly vcelku lhostejné.
Takže ta jedna hvězda patří Patriku Ouředníkovi za nápaditý překlad, díky kterému se to vůbec dalo dočíst. A taky jsem pochopil, kde se bere ta užvaněnost francouzských, zejména humoristických, autorů a jejich křečovitá snaha o vtip za každou cenu.
Možná se Símka nepotkala s mým aktuálním nastavením, protože téma je jistě zajímavé.
Formálně mi kniha připomínala knihy Soukupové. Stejný úsporný styl, hlavní hrdinka v podobných sra...ch. Jenže je bez vývoje (jakkoliv k tomu měla asi důvod) a nějakého solidního závěru, takže těch 200 stránek je k neučtení. Podobný pocit jsem měl při čtení Otce Goriota. Taky jsem každou chvíli očekával zlom a ono zase nic. Typická "frustrační kompozice". :-)
Tak nějak nevím. Přijde mi, že kniha je dost nevyrovnaná. Je jasné, že protiklady (a že jich je požehnaně) si vyžadují od autora různé přístupy v tempu, jazyce, poetice resp. realističnosti, ale tady mi přijde, že střídání těchto různých přístupů text příliš rozbilo. Výsledkem je, že si k žádné z postav člověk nevytvoří nějaký vztah a jejich osud je mu víceméně fuk. Což je škoda, protože potenciál námět určitě měl (i když není nijak originální), jenže by si žádal tak dvojnásobný rozsah.
Takový Wohllebenův Tajný život stromů o vlcích. Vyvrací mýty, které o vlcích kolují, upozorňuje na rozdílné chování vlků v zajetí a volné přírodě, přičemž se zaměřuje hlavně na ty volně žijící. Fakta prokládá autorka osobními zážitky, takže jde o velice čtivou knihu, ve které se člověk dozví spoustu informací.
A vzhledem k tomu, že vlka pokládám za jedno ze svých "totemových" zvířat (tím druhým je havran, jehož kooperaci s vlky je věnována celá kapitola) nemůžu jinak než dát plné hodnocení.
Jedna z těch výjimek, kdy film je, v tomto případě výrazně, lepší než kniha. I když vlastně film si z knihy vzal víceméně jen hrubou kostru. Max není v knize tak arogantní, sice schopný, ale přesto víceméně lůzr. Roussel je komplikovanější postava, výraznou roli hraje notářka Auzetová. K sestřence Christie má Max mnohem vřelejší vztah od počátku. Naopak k Fanny si hledá cestu komplikovaněji. To všechno dává prostor pro zajímavý román. Jenže Mayle jako kdyby nevěděl, co vlastně chce psát. Jestli love story, kriminálku nebo oslavu na Provence a místní životní styl, takže přeskakuje z žánru do žánru a nefunguje to moc jako ani jedno, natož dohromady.
Člověk by řekl, že když už autor třetí díl ukončí ve stylu "... a to je tak všechno, co můžu říct o langustách...", tak už nebude mít o čem psát. A ono přesto pokračovat jde, vždy najde něco nového, a tím, že člověk už ví ten základ, tak pokračování dává čím dál větší smysl.
Tady neváhám. Už v téhle prvotině je autorka neuvěřitelně "vypsaná".
Ironie až sarkasmus, vtip, které jsou vlastní řadě mladých. Když vám navíc v životě chybí ten nejdůležitější člověk, je to vlastně dobrá obranná strategie. Ani to ale nestačí na odbourání pochyb o sobě a své hodnotě. Takže se hlavní hrdinka Bárka plácá ve svém životě a neví dost dobře, co si s ním počít. Do toho se musí vyrovnávat s odchodem milované babičky, což se ale nakonec ukáže jako jedinečná příležitost k tomu, aby se posunula ve svém tápání dál. Dostala mě i netradiční podoba nebe a pekla. Navíc ten příběh drží perfektně pohromadě bez viditelných nelogičností. Klobouk dolů. A jsem zvědav na další knihy Markéty Lukáškové, protože tímhle si nastavila laťku hodně vysoko.
Ano, je to klasický severský humor a při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na mnohem pozdějšího Dopplera. Ale přišlo mi, že na Zajícově roku je vidět, že jde o jeden z raných románů, takže spíš než román mi to, pro určitou mozaikovitost, přišlo jako sled povídek.
Není to špatné, ale sám Paasilinna napsal povedenější knihy.
Pět autorových textů z konce 50. a začátku 60. let. Všechny bohatě ozdrojovány. Vzhledem k době vzniku je možné, že se na nich podepsal zub času a dnešní názory jsou trochu jinde, ale mně, jako mírně poučenému laikovi, přinesly spoustu nových poznatků. Syntéza motivů, které se objevují v různých náboženstvích se čte jako sice náročná, ale hodně napínavá detektivka.
Těžko hodnotit, ten stoletý odstup od vydání je znát. Na druhou stranu následovníků tohoto zvláštního vědce zas tolik nebylo, takže není moc s čím srovnávat. V podstatě jde o výčet svědectví (resp. jejich výběr z třísvazkové publikace), která se týkají věcí mezi nebem a zemí. Zážitků týkajících se přímo umírání a smrti je zhruba třetina, zbytek se týká telepatie ap.
Těch aktuálních 68 % hodnocení asi odpovídá. Thriller to sice je jenom až asi na posledních 25 stranách, i když ono i to rozuzlení je tak zřejmé, že pořádné napětí se ani nedostaví. Hrdinka střídá okamžiky jasnozřivosti, kdy překonává i policii, s neuvěřitelně naivním jednáním, kterým si koleduje o další potíže. Až na několik logických lapsů (např. Emily má zraněnou nohu tak, že neobuje normální botu, ale to ji nebrání v tom, aby v Crocsech neutíkala jako o život) jde o svižně napsanou detektivku, které na spádu příliš neubírají ani popisy různých kusů oblečení, nábytku a dalších, pro děj nepodstatných, rekvizit, což je ale u amerických autorek zřejmě nutnost.