vnimatkrasu
komentáře u knih
Konzultant
Antonín Mazáč
KONZULTANT je západní detektivka. A ne, nemám tím na mysli jen fakt, že se odehrává ve Varech. Je západní z hlediska své koncepce. Ironický Saša Kraus je konzultantem policie při pátrání po sériovém vrahovi v západočeské metropoli. Má kolem sebe pár sympatických - a dobře napsaných - kolegů (Eliáš FTW) a každou druhou chvíli místo činu bohaté na nechutnosti.
Vypíchnout chci především fakt, jak zručně lehoučký má Mazáč styl. Ačkoli se v knížce sekundárně promítá i soukromí hlavních klaďasů, vypravěčsky je tahle kriminálka tažená koňským spřežením. Není zvlášť útlá a přitom pozbývá klasické úvodní rozehřívačky a okamžitě tvrdí muziku.
Proto západní. Žádné severské bolístky a sáhodlouhá vyplakávání. Dobrá detektivní akce, která z vás zbytečně neždíme emoce. Tak to mám rád. A jsem potěšen, že se to dá sehnat i v tuzemských kulisách (a v takové kvalitě).
Od první polámané mrtvoly a následného zavítání do tajné místnosti balancuje KONZULTANT poměrně na tenkém ledě. Sám jsem si totiž občas říkal, jestli nejsou sérioví vrazi na druhou a jistá genialita v brutalitě už trochu over-the-top. A asi nakonec trochu jsou.
Tahle věc není pro zavilé fanoušky christieovské poetiky. Tohle je spíše Patterson nebo Carter. A pokud vás američtí moderní klasici žánru berou, vůbec bych se nebál vyrazit i do Varů.
Kdo mě vzal prvně za ruku
Maggie O'Farrell
V hlavě mi zůstanou především dvě věci:
- nečekaně barvitě napsaná fekální scéna v poslední části knížky, kdy z malého dítěte stříká stolice jak ve Scary Movie,
- úplný konec, který je tak bolavě napsaný, že bych ho matkám téměř zakázal číst.
Tenhle text je ale jinak radost. Je z něj znát neuvěřitelný talent od boha, který autorka má; její odvaha se občas jen pohupovat po řádcích a jindy do toho pořádně praštit. Bude ve mně doznívat ještě dlouho.
PS: Neměla by zapadnout fantastická práce dvou Terez. Markové Vláškové na překladu. A Bártové na obálce. Opravdu: je to jeden z nejhezčích coverů za dlouhou dobu.
Rozsudek smrti
Anthony Horowitz
V “Rozsudku smrti je všeho akorát. Podezřelých, motivů, mrtvých (slovy dva), nápověd. Autor dokonale ví, kdy povolit, kdy zase utáhnout; umně kombinuje kapitoly výslechové s těmi vedlejšími, ovládá tempo jako zkušený dirigent. Neobjevuje nic nového. Ostatně, tajemství z minulosti coby možný motiv dnešní vraždy je obnošená vesta. Jenomže pak přijde velmi dobrý závěr, výtečný doslov, a vám dojde, že novoty nejsou vůbec potřeba.
Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že Hawthorne není silný tahoun. Naštěstí zábavné kombinování beletrie s osobním životem autora dokáže kdeco zachránit. A cením, s jakou porcí ironie do sebe sám Horowitz dokáže šít.
Poklesky maloměsta
Ken Jaworowski
Jaworowski jde čistě po ději a dělá to umně. Nemá úvodní konflikt a dalších třista stránek katarze. Šlape furt. A vy se přistihnete (včetně mě), že vám za dvě hodiny kamsi zmizely dvě třetiny knížky a bavíte se u čtení jako blázni. Tenhle debut si vystavím vedle románů S.A. Cosbyho: avšak zatímco ten se vyžívá spíš v akční přízemnosti, POKLESKY MALOMĚSTA mají blíže k černým pointám povídek Roalda Dahla, či scénářům bratrů Coenů nebo Martina McDonagha. Kdybych měl totiž knížku k něčemu přirovnat, byl by to film TŘI BILLBOARDY KOUSEK ZA EBBINGEM. Maloměsto, zločiny, smích bez úsměvů.
Budu doporučovat, kudy budu chodit.
Tohle je totiž přesně ta knížka, která vás vezme za ruku a vyvede ze čtecí krize.
Hacienda
Isabel Cañas
Něco mezi poetikou Miguela Bonnefoye a horůrky od Darcy Coates. Příběh o vrzající a strašidelné haciendě totiž Cañas příjemně míchá geniem loci Mexika, poli s agáve, inkvizicí a tak. Funguje neprvoplánová romantika (připomněla mi třeba mého oblíbeného Poldarka), funguje i soft duchařinka, která tne do živého především v druhé půlce.
Ztráta mého zájmu jde ale na vrub práci s postavami. Autorka totiž mýrnyx týrnyx mění dlouze budované charaktery. Především Palomu, Juanu a Mendozu schovává a aktivuje dle momentální potřeby, Beatriz zase nechá udělat několik zásadních nelogičností.
Což je škoda.
V utaženější a méně rozpitvané formě by Hacienda měla na to zabíjet atmosférou, nikoli nudou.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
IGNIS má nejblíž k zemitější, komunističtější a méně do sci-fi střihnuté verzi ANIHILACE od Jeffa VanderMeera. Respektive, má k ní rozhodně kratší cestu než k SEVERNÍ ZDI.
Není sporu, že autorka senzačně píše. Popisy jsou plastické, ale přitom rozsahově akurátní. Nebojí se silně explicitních scén (oči! ruka s hodinkami!), nádherně se baví balancováním na hraně šílenství. Nejmacatější pasáž - tedy pinožení v lese - má silnou filmovou atmosféru. Sám sebe jsem přistihnul, že drsňačka Gama má v mé hlavě stejně ohnutý ret jako Michelle Rodriguez. A aby bylo jasno, Michelle Rodriguez já můžu.
Jediné, co mě mrzí, je, že hororová pasáž vyloží velmi záhy všechny důležité karty. Děsně bych prahnul po troše klidu při práci. Aby vědci chvíli páchali své profese, dumali, zda nemají světla skutečně racionální vysvětlení, a napětí tím paradoxně houstlo. IGNIS FATUUS je místo toho boj o život od prvního vpádu. A možná mi proto část v lese přišla kapičku delší.
Holly
Stephen King
HOLLY je nejslabší román, co jsem od Kinga četl. Má přitom prima premisu s vraždícími geronty, moc dobrou úvodní padesátistránku.... a nic dalšího. Nemá v sobě překvapení. Nemá tenzi. A hlavně nemá ducha. Doslova i obrazně. Nepochopte mě zle, King pořád dovede vyždímat dialogovou parádu i z obyčejné konverzace dvou postav. Po dočtení ve mně ale ulpěla prázdnota a jakýsi dojem konstruktu, který měl především dva cíle:
a) splnit pravidelnou dodávku jednoho rukopisu ročně,
b) poctivě si zanadávat na Trumpa, rasisty a antivaxery.
Nerad se mračím, King je můj celoživotní Superman. Mít nad postelí plakát, nejspíš je tam on. Tentokrát jsem se ale nedokázal zbavit dojmu, že mistr kapičku cintá pentli.
Tři týdny ... a navždy sbohem
Charles James Box
Box se vstříc administrativní chybě nakrásně vyžívá v bezmoci hlavních hrdinů. Výsledek pak spočívá někde na pomezí Tajemné řeky a thrillerů od Taylora Sheridana. Box se nedrží zpátky. Občas westernově vytáhne bouchačku, nechá hrdiny umírat a navzdory relativní bachratosti knížky, jsem stránkami projel jako nůž břichem. Motivace jsou nadmíru uvěřitelné, padouch nakrásně vrstevnatý a těch pár náhod v druhé půlce sper čert. Bavil jsem se. Moc. A beru to celé jako půlkilový důkaz, že thrillery ze sousedství nemusí být jen pětkrát vylouhovaná šablona zapečená do obálek s bílým plaňkovým plotem.
PS: Nečtěte si anotaci. NE-ČTĚ-TE. Obsahuje jeden dost pitomý spoiler, který vyžvaní dějovou zákrutu z úplného závěru. Věřte mi. Nečtěte ji.
Pojď blíž
Sara Gran
Pravděpodobně ta nejstrašidelnější knížka o posedlosti ďáblem, kterou jsem kdy četl. Pravděpodobně ta nejstrašnější česká obálka, kterou jsem kdy viděl. Říkám na rovinu, že vymítací horory moc nebaštím. Vlastně, ani ty slavné. POJĎ BLÍŽ je ale moderní příběh, ve kterém se nikdo nekurtuje k posteli, chlap v kolárku necáká svěcenou vodu a nikdo tu nedští zaklínadla v latině. Hlavní hrdinka, bytová architektka Amanda, se bojí, že ji něco posedlo. Přistihuje sama sebe, jak dělá špatnosti. Krade pěknou kliku v cizím domě. Píše o svém šéfovi něco hnusného. Ojíždí náhodného nechutného chlapa v baru. Prostě věci. A tahle knížka není ničím jiným, než 160 stránek gradace. POJĎ BLÍŽ má charakter spíš lahodné jednohubky, než knížky, která vám změní život. Zmizí vám totiž z nočního stolku za dva krátké večery a sotva si k ní vybudujete vztah. Je to ale příklad knížky, kde není slova navíc. Je to příklad knížky, u které cítím mrzení, že jsem ji nenapsal já.
Brakujte antikvariáty. Tahle věc je vevnitř ještě ošklivější než zvenčí.
Spolčení ničemů
Maxime Chattam (p)
Chattam se s tím nemaže a bylo mi echtovně sympatické, jak do děje hned z úvodu razantně dupne. Žádné velké okecávačky, absolutní příběh, osobního života detektivů jen natolik, aby to celé nebyla plocha. Na vysokoobrátkové béčko si SPOLČENÍ NIČEMŮ syslí i ranec dobrých tezí o podstatě zla. A ty ve mně po dočtení zůstaly (a Chattamovi zato patří hold). Přesto jen silné tři. Druhá půlka je moc. Moc akční, moc komplikovaná, moc übergeniální. Závěr v blizárdu s pompózním příchodem amerického fešáka mi přišel skoro až srandovní. A taky že uloupnul kousek z regulérní čtvrté hvězdy. Četlo se to ale samo. A rozhodně nemám potřebu to po přečtení kamkoliv splachovat.
Klub nosičů rakví
Paul Tremblay
NOSIČI jsou obskurní slow-burn story o nelásce, která připomíná takové ty konverzační indie filmečky bez děje. Ačkoliv mezi řádky prorůstají domněnky o upírech, Tremblay v podstatě nehrábne do strun. Nic velkého se tu neodehraje. Tohle prostě není typický pubescentní příběh od Kinga nebo McCammona. NOSIČI RAKVÍ jsou spíš plynnou směsí atmosféry a temnýho smutku. Netvrdím, že jsem na tenhle Tremblayho svéráz měl náladu furt. Mezi jeho místy až ubíjející jednolitostí ale probleskává absolutní genialita. Třeba v poslední třetině knížky, kdy se dospělý Art vrací bydlet k mámě. Tou bych si nejradši vytapetoval pokojík.
1793: Vlk a dráb
Niklas Natt och Dag
Brutální, nepříjemná, teskná, výborně napsaná detektivka, která nikam nechvátá, ale o to víc uchvacuje.
Tropické noci
Jakub Fránek
Fránek je torpédoborec přes popisy. Má tu vzácnou schopnost nazývat situace líbezně, vystihovat to hlavní, vystřihnout genius loci moravský vsi, a přitom nezdržovat tempo sáhodlouhostí. Novela je díky tomu čtením na dva kratší večery. A to já můžu. Ještě tak u stý stránky jsem měl silný tušení, že budu v tomhle textu tasit touchdowny. Druhý kilo bohužel příběhově kapičku šumí. Řadu zajímavejch motivů nechá nakonec autor jen lehce nakousanejch, a napětí z prostředí staletejch veder by si zasloužilo nápaditější tečku. Pokud ale spíš než po vypointovaným thrilleru prahnete po zručný psychologický novele, mohly by vám TROPICKÉ NOCI kápnout do noty. Nabízí kapku něco jinýho, než co je anoncovaný na obálce, ale výsledek je rozhodně dílem člověka, na jehož další knížky si počkám.
Zakletý v čase
Audrey Niffenegger
Tahle romance je jako cucavej bonbon, kterej se vám v puse nechce rozpustit. Chutná moc dobře, je fantasticky napsaná, ale jaksi vám pod jazykem neubývá a vlastně ani nemění moc chuť. Mně osobně Audrey sedí. Líbí se mi bejt svědkem toho, jak si s textem hraje, jak dlabe na očekávání čtenáře, a přesto dokáže beze slova navíc na konci dojmout. Čili doporučuju. Jakkoliv bych (stejně jako u SOUMĚRNOSTI) čile krátil.
Jáma
Hjejong Pchjon
JÁMA je zvláštní. Stejně jako většina korejskejch filmů operuje s jinou mentalitou, než která nám běžně teče v tepnách. Autorka si libuje v Ogiho bezmocnosti a nechává ho napospas tchýnině libovůli. Odpojuje mu výživu, nechává přetejkat bažanta a častuje ho posupnejma přípodotkama. Čtenář neví. A po tajemství Ogiho backstory se pídí doslova do poslední stránky. Spíš než dechberoucí alternativu MISERY od Kinga pro mě byla JÁMA solidní nákuk za východní hororovou kulturou. Kdo čeká poctivý asijský strašení, bude zklamanej. JÁMA má mnohem blíž k psychologický sondě než k labužnickýmu krváku.
Sirotčinec v údolí (limitovaná edice)
Philip Fracassi
Obdivuju, jak Fracassi popisuje skrz objektiv kamery. Tak filmově plastický jeho scény jsou. Moc se mi zamlouvala i zdejší křehounká love story, cloumaly se mnou epizodní role menších kluků a oslňovala i postava otce Poolea, nádherně nejednoznačnýho šéfa baráku. Na první dvě vydatně atmosférický pasáže famózně navazuje třetí: akční a intenzivní. Kdyby i finální čtvrtá udržela absolutno - a tak trochu nezahodila Petrovu rozervanost mezi duchovní a světskou láskou, ze který jsem se předtím těšil - neměl bych výhrad. I tak neuvěřitelně suverénní, přímočará, čtivá věc.
Otevřená sezóna
Charles James Box
Feel-good chlapskej thriller, kterej doporučuju všema deseti, pokud vám připadá pauza mezi sezónama Yellowstonu příliš dlouhá. Má z něj totiž skoro všechno. Fajn hlavního hrdinu, dceru Sheridan (hihi), bídácký těžařský společnosti, pytláctví i korupci. C.J. Box má evidentně Wyoming prochozenej křížem krážem a já si jeho lov uprostřed jehličnanů užíval tak, že jsem ne a ne knížku zaklapnout. Na debut obzvlášť obdivuhodnej výkon.
Zimní hrob
Peter May
Syrová podstata ZIMNÍHO HROBU je vlastně americká stará škola. Detektiv Cameron Brodie dostává jednu ťafku za druhou a až těsně před skonem se rozhodne napravit jednu konkrétní bryndu. A upřímně mě bavilo sledovat, jak to virtuóz typu Petera Maye šejkuje s ekologickým sci-fi poselstvím. Tempo je zběsilý a flashbacky příjemně drsný. Kecal bych, kdybych se tvářil, že jsem nedoufal v jinou (míň očividnou) koncovku. K zachování poetiky old-schoolu ale do jistý míry pasovala i ta.
Pohřeb na přání
Anthony Horowitz
Horowitz to dal. Opustil pohodlí pastiše a vytvořil něco novýho. Propojení brilantní detektivní fikce s autobiografií je tu famózní a Horowitzovo 'watsonovství' mi opojně motalo hlavu. Že to zní jen jako autorská finesa? Nah! Jen si představte, jak by vypadala třeba taková Kingova MISERY zkřížená s O PSANÍ. Anthony Horowitz si navíc takový blbnutí může dovolit. Detektivní linie plně vystihuje jeho zkušenosti. Je výborná, přehledná, taková ta, u níž vám pointa poletuje kolem nosu a jen litujete, že nemáte rychlejší lapačku. Loni jsem tu párkrát čet, že Lars Kepler/Alex Ahndoril oživili žánr klasický anglický detektivky. Pche. Horowitz je desítky světelnejch let před nima. A zasloužil by si v Česku obdobný povědomí.