vnimatkrasu
komentáře u knih
Němé oběti
Tim Weaver
Nejslabší Raker. Oblouk s Healym je totiž veskrze stupidní a příběh jede na Weavera až překvapivě po rovnoběžkách. Zmizelí s kapkou hororové atmosféry jdou autorovi stokrát líp. A i když občas lkám nad překombinovaností Rakerových zápletek, tady bych nějaký ten twist ocenil milerád.
Tmavomodré sbohem
John D. MacDonald
Fuck off všem thrillerům, které potřebují tisíc stránek, aby rozvinuli děj. MacDonald sprintuje, zhušťuje story, dávkuje atmosféru šedesátkového Miami a píše jakoby nic. A i v dnešní době nabízí jeho bad-guy sympaťák Travis McGee přesně tu správnou kombinaci nadčasového stylu a staré školy, kterou bych povinně míchal do infuzí. Proberte antikvariáty a knihovny. Tohle je jednoznačný poklad z půdy.
Společenství
Bentley Little
Tohle mě trápí. Little má v rukávu pár super idejí (např. zmrzačenej Pahýl, co žije ve křoví, je vpravdě ďábelská myšlenka), ale zkrátka se mu nepodařilo mě svým Společenstvím přibít k příběhu. Dobrá premisa je tu totiž rozmělněná v přepáleným počtu normostran, do nichž autor nemá moc co dát. Hlavní postava tu píše horory. A když vypráví o svojí práci, říká, že je "něco jako Stephen King". Dokonale tahle věta vystihuje celou knížku. Nezbytný věci jsou prostě jednom jedny.
Krvavé svatební šaty
Pierre Lemaitre
Francouzská krutost par excellence. Ošklivá, naturalistická, jakoby nic podaná, co zalézá pod nehty a na ne z nich pryč. To všechno uvnitř vcelku klasicky stavěnýho thrilleru s twistem v půlce, od kterýho chytne do tý doby poklidný vyprávění švih. Lemaitre je mistr. A sehnat tuhle jeho svižnou laskominu na eshopu za mrzkejch dvacet devět korun, to je prostě čistá knižní radost.
Mrtvý na pláži
Anna Johannsen
Sžít se s Lenou je docela oříšek. Převážně je šíleně neasertivní, stihne podvést partnera a důkazy sbírá na hranici ilegality. Její charakter ale vlastně dokonale vystihuje celou detektivku. Je chladná, věcná, s brutálním tempem jde od výslechu k výslechu, až mi místy přišlo, že čtu zdramatizovanej policejní spis. A tohle já mám vlastně na krimi z Německa rád. Kdyby uměla Anna Johannsen trochu líp vylíčit prostředí ostrova Amrum, tasil bych čtyřhvězdu úplně s klidem.
Dívka, která se třpytila
Lauren Beukes
Premisa vraha, co cestuje časem od třicátých let do devadesátých, je dost nápaditá. Lauren Beukesová píše hrubě, suše, dost černě, až tak trochu chlapsky, a průpovídky vraha Harpera i jeho jediný přeživší Kirby se fakt dobře čtou. Nebudu ale kecat. Moje očekávání bylo o trochu výš a vlastně mě překvapilo, jak pomalu knížka teče. Navzdory cestám časem je to thriller spíš pozvolnej, skoupej na větší zvraty a ačkoliv jsem místy rozpoznával dotyky výtečnosti, maličko jsem se pronudil. Seriál od Apple ale chci!
Rozbité okno
C. M. Ewan (p)
Maličko nadhodnocuju. To proto, že thrillerová hra o přežití v luxusní chalupě má docela slušnej drajv a srabáctví hlavního hrdiny mi připadalo sladce osvěžující. Z hlediska konstrukce příběhu hraje ale Rozbité okno třetí ligu. Samotná premisa je zbytečně překomplikovaná a vrstvený závěrečný twisty absolutně míjí solar.
Nenech to být
Harlan Coben
Coben je záruka. Musím ale přiznat, že mě ten jeho erární mustr "dva přeživší dospěláci řeší krvavou záhadu, která se stala, když byli kdysi dávno dětmi" už začíná maličko unavovat. I Nenech to být je lehoučce napsanej thriller, kterej neplyne, ale rovnou teče. Jen se v něm autor sám sebou vydatně inspiruje a místy se dokonce vykrádá. Což v případě, pokud jste nedávno četli (nebo viděli) jeho Temné lesy, pokazí zážitek z pointy minimálně o jednu hvězdičku.
Noční klub Mars
Rachel Kushner
Nehraje to. Romy je atraktivní hrdinka, kterou stojí za to zkoumat. A bylo mi až líto, jak moc jsem se musel nutit do každý další stránky. V Marsu je totiž ukrytý šťavnatý románový maso. Viděl jsem ho tam. Ta cesta, aby se do něj člověk zakousnul, je ale až k uzoufání náročná.
Na zabití
Peter Swanson
Děsným problémem Swansonova thrilleru je fakt, že je plnej protivnejch lidí a podivně zkratkovitejch motivací. Twist je fajn. Tempo taky. Abych ale očima visel na písmenkách, musel by k tomu autor přidat něco vydatnějšího. Větší brutalitu. Lepší detektivku. Erotický dusno. Cokoliv.
Dokonalé ticho
Helen Fields
Ticho mi sedlo víc než loňská Smrt. Je brakovější, s větším tahem na bránu, a navíc posouvá postavu Avy do sympaticky břitkýho suveréna. Vrah, co šije panenky z obětí je v dnešní době šokující asi jako zívnutí před spaním, ale co. Zase jsem to přečet za víkend a to mi ještě kus neděle zbylo.
Smrt si nevybírá
Ambrose Parry
Zaměnitelný je to až na kost. Co pár stránek jsem si tu zavzpomínal na ranec příbuznejch, od seriálu The Knick, knížek od Greciana, i na Faberovu skvostnou Sugar. Ke čtvrtý hvězdě se mě snažila lámat čtivá forma a hustá atmosféra Edinburgu. K tý třetí mě ale definitivně stáhla story, kterou jsem zapomněl dřív, než jsem stačil říct 'komentář'.
Zmizelý
C. L. Taylor
Dostat desetikorunu za každou knížku o zmizelým dítěti za posledních deset let, vydělám si na kolotoč.
Ještě klika, že je C. L. Taylor tak skvělá autorka a umí dávkovat napětí i u knížky, která není ani zdaleka tak akční a přímočará jako Lež. Formálně není příliš co vytýkat, příště prosím ale trochu originálnější téma.
PS: Půl hvězdičky pro překladatele, kterej se musel v chatovacích miniepizodkách pohrát s překladem angliny, u který z pochopitelnejch důvodů není jasný pohlaví. Zmátlo to i mě.
Sherlock
Graham Moore
Je hrozná škoda, že Grahamu Moorovi chybí nadhled.
Chybí totiž strašně málo, aby z Sherlocka byla parádní komedie o partičce trhlých holmesologů. Natočil by jí Guy Ritchie a byl by to jedinej film o Sherlocku Holmesovi, kde by Robert Downey Jr. nepůsobil nepatřičně.
Ta serióznost to ale celé sráží děsně dolů. A zatímco buddy vyšetřování Doyla a Stokera docela ujde, linie ze současnosti je smích.
Bohužel ale nechtěnej.
Zázrak
Emma Donoghue
Před Donoghue musí jeden smeknout klobouk.
Zázrak je na tom totiž perfektně jak z historického, tak z medicínského hlediska. A ano, občas tento fakt knížce trochu zabraňuje v tempu.
Přesto je pro mě Zázrak velmi niterní, zvolna vyprávěnou, od podlahy budovanou četbou, co zlehka připomíná Faberův Kvítek, a na kterou se bude zapomínat jen těžko.
A teď už mě nerušte.
Mám hlad.
Krajinou mrtvých mužů
Robert Ryan
Zvláštně návykové.
Takovým košatým, totálně beztempovým způsobem, kterej se blbě čte, ale obdivujete ho. Robert Ryan má pozoruhodný talent přepsat atmosféru války snad nejlíp od Remarqua. Ani si nepamatuju, že by mě bavily všechny možné linie a nikoliv ta ústřední, detektivní. A jak se děj blíží k závěrečnému vysvětlování a opouští se osudy vojáků, tím méně mě to bavilo. Zkusit? Jo. Pokud máte volnou krabici čaje... a čas.
Přítelkyně smrti
Bernhard Aichner
Zábava.
Takovým tím svižným bezmyšlenkovitým způsobem. Krátkým jako Aichnerovy věty. Věrohodným jako filmy od Hallmarku. Autorovi nelze upřít jistou akčnost. Dny se tu vejdou do pár vět a životy do pár kapitol. Ta pachuť instantní polívky se ale nedá jen tak přehlušit. Bez emocí. A taky bez zvlášť silné touhy po druhém dílu.
Sedmikrásky
Kristina Ohlsson
Nechtění byl slabej čaj, v Sedmikráskách Ohlssonová nachází seriálovej ajfr, schopnost dávkovat nové důkazy i umění příliš nenudit. A mně to prostě sedlo. Snad i proto, že už jsem si hlavní postavy dovedl zaškatulkovat a užíval si totálně nenáročnou severskou jízdu bez otravných berliček. A takovou knížku si s sebou chcete vzít na dovolenou. Lajk!
Hledání Aljašky
John Green
Sto dvacet stránek dlouhé čekání, jestli ústřední trasořitka konečně zasune, proložené dvaceti stránkami poctivého dramatu, finálně nahrazené stostránkovým čekáním na zápletku, co nikdy nepřijde. John Green je takový moderní Foglar. Bere se vážně, detailně popisuje každodenní nic a přitom se docela dobře čte. A místo toho, aby nechal hlavního hrdinu na konci obtáhnout hezkou svolnou Rumunku, se slzami v očích obejme kamaráda z Japonska. A být mi patnáct, pláču taky.
