vnimatkrasu
komentáře u knih
Ready Player One - Hra začíná
Ernest Cline
Vlastně moc nezáleží na tom, jak moc kovaní jste hráči.
Cline je totiž suprovej vypravěč a očividně miluje Harryho Pottera. A pokud byste dali ledvinu za zopáknutí zážitku z Ohnivýho poháru, je Ready Player One zatraceně cennej achievement.
Přečtete ho totiž jako nic.
A i když zpětně uznáte, že začátek se možná až příliš táhne a že konec to vezme trochu zhurta, budete mít chuť si natáhnout vizor a přesunout se zpátky.
Návyková je totiž knížka skoro jako, ehm, dobrá videohra.
Zmizelá
Gillian Flynn
A ono to jde. Napsat thriller tlustý jako cihla a přitom ho neprodlužovat úvahou, proč je pot hlavního hrdiny divně cítit po tabáku, když se přitom včera opil v nekuřácké restauraci (ahoj, Norsko!). Flynn si hraje se čtenářem, porcuje ho uvěřitelně neuvěřitelnými zvraty a šponuje seč může. A hlavně čaruje s tempem, opouští klasické osnovy a posadí vás na zadek, když to nejméně čekáte. Zhltnuto jako by to byl dezert. A přitom to je kompletní thrillerové menu. Přečtěte si to!
Dokonalá lítost
Helen Fields
Jak mám Callanacha s Turnerovou rád, vždycky jsem je bral kapku s rezervou. O to víc čučím, jak výtečná detektivka DOKONALÁ LÍTOST je. Smekám, jak je zdejší nahánění bombovýho atentátníka v centru Edinburghu napěchovaný dějem. Fieldsová zkušeně graduje, nežiníruje se obětovat postavy a skvěle napojuje vyšetřování na tíživou backstory. Krátce před koncem navíc čaruje s emocema, a ačkoliv mi samotnej 'závěr-závěr' přišel už trochu moc na efekt, beztak jsem místama zapomínal dejchat.
A co je nejlepší: knížka imho funguje relativně samostatně, takže se v pohodě začtete i bez znalosti předchozí šestidílný anamnézy Luca a Avy. Jednoznačnej etalon série. Vzkříšení, dalo by se říct.
Empusion
Olga Tokarczuk
Je mi žinantní označovat jakokouli prózu držitelů Nobelovek za průměrnou. A kór když čtu novou věc nějaký literární šajby a nelíbí se mi, snažím se hledat problém nejprv ve svý omezenosti. EMPUSION má navíc fantastickou první stostranu. Tokarczuková je zedník atmosféry, skvěle popisuje (a ujíždí si na botách!) a staví základy literárně hodnotnýho hororu, ve kterej jsem doufal. Jenomže, jen co jsi román odloží svůj Potěmkinův rubáš, zbude v něm podivuhodný prázdno. Láry fáry o misogynii bez ladu a skladu. A já byl regulérně zklamanej, že to, co se v EMPUSIONU nakonec mlátí je bohužel prázdná sláma.
Pasažér
Cormac McCarthy
Prvních dvě stě stránek jsem nadšeně óchal. Bobby Western je totiž klasickej McCarthyho hrdina a dílčí scény (ropná plošina nebo návrat k babičce) jsou precizní emocionální horský dráhy. I proto mě drtí, jak zklamanej nakonec jsem. PASAŽÉR v druhý půli vyšumí. Zhasne. Nudí. A já byl po dočtení unavenej jako pes. Tuším, co tím vším chtěl básník říct. Jen se mi prostě autorovo nihilistický bezdějí netrefilo do noty. Jde jednoduše o food for skalní fans. Chraň vás ruka si vzít PASAŽÉRA jako vstup do McCarthyho geniálního díla.
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Nohavica jednou řekl o jedné své baladě, že už to není tak zpěv jako spíš blití smutku. A já si na to vzpomněl při čtení Zahrady. Těch tři sta stránek odhalující story jedné dysfunkční rodiny z Budějic je totiž ponořených do černoty. Odhalování rodinného tajemství tu připomíná jeden obří quest z nějakého velikého RPG, kde hrdina nachází tu v zemi relikvie, onde ve starém domě dopis, jindy vedlejší postavu, co se podělí o cennou informaci, atd. A ačkoliv jde spíš o intošinu, autor píše superčtivě a s širokou slovní zásobou (a svěží orientací v české literatuře) výborně valí. Dojímá, mrazí, ale přitom zbytečně nevydírá. Kdybych se místy trochu neztrácel v časových souvislostech a pointu, ke které Boček umně graduje, neodhad někdy v první třetině čtení, klidně bych tasil touchdown.
Ztracený
Tim Weaver
Moc mě baví, jak se Weaver ve svejch thrillerech sem tam dotkne hororu. A když Raker leze do šachet, poklopů, zamčenejch pokojů a osamělejch lesů, užívám si, jak mu to literárně jde. Dokonce tak moc, až mi nevadí, že samotný případy nejsou mistrovství světa v kreativitě. A že konce bejvaj o kapičku víc překombinovaný, než jak to mám rád. Čte se to samo. A o to tu běží.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Tu suchou formu beru, díky ní jsou Věci čtivý. O něco horší je to se vším ostatním. Postavy jsou tu totiž svorně děsně nesympatický, a na jejich nezaujatý pozorování je příběh až příliš velká banalita. Díky Soukupový lehkýmu peru jsem Věci dojel do konce vcukuletu. Skoro bych si ale nevšim, že skončily.
Planina
Steinar Bragi (p)
Hovno navoněný Chanelem.
Představte si čtyři postavy, les a hororový scény, který jste už někde viděli, halabala vrstvený za sebe. A teď si představte spisovatele, co za každý situace píše hóch a v jednom kuse chytračí.
Budiž Planina.
Nejotravnější knížka za poslední roky.
Zkurvenej příběh
Bernard Minier
Zkurvenej konec.
Dokud se Minier snaží inspirovat typickou Kingovskou teenage záhadou, všechno jakž takž klape. Tempo se sice trochu plouží, ale atmoška maloměsta má něco do sebe a docela plasticky z ní voní dobrej film.
Jenomže tam, kde by King vynes ryze civilní trumfy, případně šibalsky zamrkal sci-fi zápletkou, tam zbývá Minierovi jenom prostor pro výsměch. A podvod na čtenářích, kterej se u takhle tlustý knížky akceptuje těžko.
Meh.
Noční cirkus
Erin Morgenstern
Morgenstern má jazyk vybroušený do hladka. Z jejích popisů unikátního černobílého cirkusu jsem byl na větvi i napoixté a vůně skořice, vanilky a horké čokolády jsem se téměř mohl dotknout. Autorka však jakoby byla překvapená, že jí to tak krásně jde, a výtečnou písemnou formu rozmazala do nesmírně vlekoucího se děje. Namísto kouzelnické romantiky (na kterou jsem se vážně těšil) je Noční cirkus dílem spíše košatě popisným. Místo kýženého souboje kouzelníků navíc Morgenstern neustále posunuje základní pravidla a jemnou sympatickou magii postupně přemění ve zbytečnou a nepoetickou megalomanii. Je to škoda. Spisovatelský talent je tu totiž hmatatelný a o to více mrzí, že je utopený v potůčku s balastem.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
Jak tomu u hororových fantasy bývá, nejvíce nás děsí to, o čem víme prd. Dokud tedy Jacob jen pátrá a hledá odpovědi, Riggsova kniha je neobyčejně silná a vtahující. Když je ovšem nutné přistoupit na kompletní fantasy svět autora a v podstatě jen čekat na závěrečné finále, tempo i dobrodružství na tom silně tratí. Navzdory tomu je nutné ocenit Riggsův novátorský přístup, nevyhraněnost co se týká čtenářské cílové skupiny, a famózní fotografický doprovod, díky němuž na Ptáka a ostatní jen tak nezapomenete.
Pod kupolí
Stephen King
King není mistrem hororu díky námětům, ale pro svůj neobyčejný cit při vedení postav. A tak namísto aby se v hromadě obyvatel městečka čtenář ztratil a většina osudů jej tak přestala nezajímat, jemné operace s charaktery v nečekaně věrohodných situacích dovedou udržet čtenářovu pozornosti na tisícovce stran. Rennie, Julia, Barbie, Sanders, Šéf, Cox, Brenda a Junior. A vlastně i všichni ostatní.
Dr. Alz
Miloš Urban
Upřímně tvrdím, že jsem si humoristickou knížku od Miloše Urbana neuměl představit. A tak nějak jsem předpokládal, že půjde o anotační boudu. Prd. Ačkoliv jsou zápisky bývalého nakladatelského editora stiženého (asi) alzheimerem automaticky smíchem přes slzy, já se smál. A dokonce i nahlas.
Narozdíl třeba od ELENA TO VÍ nejde Urban po přímočarém ději. Jednotlivé kapitoly tak vlastně fungují jako povídky. Gustav nevěrohodně vzpomíná na to i tamto: občas sebetrýznivě, jindy komediálně, pokaždé ale lidsky. Forma románu je svěží a odsýpavá. Moc mě bavilo hledat i v textu popletenosti a překlepy; “Deckarda namísto “Descartese, “kříž čerta namísto “čert kříže apod.
Jde o knížku, napsanou lehkým perem, která je všechno možné, jen ne chladná. A ta famózní obálka jednoznačně zaokrouhluje hodnocení nahoru. Touchdown.
Most sebevrahů
Taylor Adams
Adams to chrlí. Krátký odstavce, průšvihy, twisty, podezřívání a zvonění v uších od výstřelů. Most sebevrahů je thrillerová kanapka v tom nejlepším slova smyslu. Komorní, svižná, velmi adamsovská. A já si ji vždycky přečtu radši než tisíckrát omletý mustry o 'ženách, co měly dům, manžela, práci, dokonalý děti a členství v golfovým klubu, dokud nepřišly na děsivý tajemství'.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Kdyby knížky byly filmy, tak je Půlnoční knihovna letní blockbuster. Takovej ten, na kterej může jít každý a všem se bude líbit. Takovej ten, kde je všeho akorát a co uteče jak voda, i když má tři hodiny. Ne. Asi to nebude knížka, kterou si prsknete mezi svých deset nejmilovanějších. A taky budete, stejně jako já, od dobrý třetiny natuty vědět, kam to Matt Haig na konci švihne. To jak ale balancuje na pomezí feel-good a not-so-feel-good románu je čistý autorský umění. A to cením.
Lež
C. L. Taylor
Já vlastně od thrilleru víc nechci.
Chci akci. Ta tady je.
Chci formu, od který se neodtrhnete. Taky splněno.
Chci se bavit. A Lež baví.
Asi bych moh strhávat hvězdičky za hlavní hrdinku, co se od začátku chová trochu na pěst, ale v tomhle případě prostě odpouštím ledascos. Ten spád by totiž Taylorová mohla vyučovat.
Ostré předměty
Gillian Flynn
Není třeba explicitních brutálních scén ani pětistránkových popisů pitvy, aby Gillian Flynn napsala nechutný negativní thriller. Stačí jí hrdinka jak z příručky o antipatii, a drsně vtipné poznámky, jimiž svůj sloh prolíná. Nenechte se unést svými choutky po detektivce. Ostré předměty jsou tmavým příběhem o jedné divné rodině, kde jsou vraždy holčiček až na druhé, třetí koleji. V porovnání se Zmizelou prohrávají ve svižnosti. Na debutový titul jsou ale až překvapivě vyzrálé.
Lovci hlav
Jo Nesbø
Svěží, svižný thriller, který perfektně kluše díky vypravěčskému talentu autora a jeho skvělé rovnováze mezi humorem, vulgaritou, nadhledem a vážností. Drsná anglická škola vymáchaná v norském počasí, příjemná především díky minimu hluchých momentů a absenci planého tlachání. Za barvitý popis ruličky od toaletního papíru promočené od výkalů a za tempo, jehož zásluhou se mi text jen stěží podařilo odložit, nadšený a lehce zaslepený plný počet.
