vnimatkrasu
komentáře u knih
Nalezený
Erin Kinsley
Nalezený je exemplární příklad vraždy knižního zážitku všetečnou anotací. Ta totiž netroubí do světa jen prvních pár kapitol, ale dokonce i jednu z důležitých závěrečných zápletek. A to je trochu škoda. Tahle knížka totiž není typickým brakovým thrillerem s tisíci a jedním zvratem. Spíš hořce sleduje marný vyšetřování bez sherlockovských náhod a smutně se topí ve zlomený dětský duši. Způsobem, kterej cením. Body extra i za postavu dědečka Jacka, který Erin Kinsley vetkla obrovskou, skoro až hmatatelnou porci prachobyčejnýho lidství.
Tichá smrt
Peter May
Mayovu trilogii z ostrova Lewis mám v knihovně i v srdci. A to, čeho si na ní tak cením, je vlastně i tady. Šťavnatě vylíčený lokace - tentokrát Malaga a Gibraltar. Na krev vyprávěný, až absurdní lidský příběhy - ten s hluchoslepou Anou z hlavy jen tak nedostanu. Příjemně svižná forma.
Samotná stand-alone story je ale v Tichý smrti bohužel trochu tuctová. A líto je mi to dvojnásob. Asociální detektiv Mackenzie je totiž správně na pěst a na andaluský pobřeží bych se dokázal vracet třeba v celý trilogii.
Řeka
Peter Heller
Blbý na Řece je, že v ní nepřituhuje. A blbý je, že na to od začátku čekáte. Ta Foglarovská poetika mezi dvěma kamarádama je fajn. Když se ale romantika přehoupne do thrilleru, přestane děj téct. A ta přiznaná inspirace božským Vysvobozením najednou slouží k neprospěchu věci.
Losos v kaluži
Markéta Lukášková
Je mi jasný, že na Lososa nemám úplně vhodný pohlaví. Umím ale ocenit, jak lehký je pero autorky a jak ostrej hrot humoru občas umí zabodnout do stránek. A to mě bavilo. Dokonce jsem díky tomu schopnej přejít, že by se celá dějová linka o jednom 'nenapraveným zmrdovi' vešla i do dvacetistránkový povídky. Slušný tři.
Ticho ve sněžném městě
Eva García Sáenz de Urturi
Je to céčko jako prase. Mrtvoly jsou tu aranžovaný do složitejch zátišíček, vraždí se tu ostosedm, nechybí hned několik záměn identit a pár postavám je tu směšně málo let, jen proto, aby to sedělo do zdejšího modu operandi. Jakkoli ale knížka porušuje i jedno ze základních pravidel pátera Knoxe, zbaštil jsem Garcíový tuhle bichli za dva dny. Pět set stránek! Za dva dny! Brakovitost je tu silná. Pageturner efekt ale naštěstí ještě o něco silnější.
Dokonalá smrt
Helen Fields
Tentokrát musím s hvězdičkou dolů. Ne snad, že by Callanach s Livelym pořád nebyli tak vtipně trapný. Ne, že by Ava nebudila rámcovou sympatii. Jenom prostě nemá Dokonalá Smrt zrovna dokonalou dějovou linku. Bez napětí. Bez emocí. Bez twistu. Ale pořád taky bez problému čitelný.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Stokrát sem to viděl v lacinejch hororech. Dokonce nedávno v jednom božím seriálu na Netflixu. A je mi to luft. Ashburn House je senzačně napsanej. Bez výplní, s parádním tempem, dobrou obrazotvorností. Sem si jistej, že mi po několika dnech splyne s žánrem. Přečet jsem ho ale subjektivně asi za tři minuty.
Dokonalá kořist
Helen Fields
Je až obdivuhodný, že Dokonalá Kořist nepůsobí zaměnitelně. Vrah je přitom brutální stejně jako vždycky, šéfová je stejná kráva jako vždycky, a všechno to začne bejt ke konci jako vždycky dost osobní. Helen Fields to má ale v paži. A veškerý tyhle prvky vrství s uměním jednoho nepsanýho kulinářskýho pravidla. Je jich totiž přesně akorát.
Záhada Henriho Picka
David Foenkinos
Nehledejte román. Hledejte drobné příběhy o obyčejnosti lidství. A spíš než rozplétání příběhu o geniálním románu, hledejte krizi středního věku, rutinu manželství, podléhání pokušení a stáří. V těhle tématech je Foenkinos silný. Tak zvažte, jestli hledáte zrovna tohle.
Sova
Samuel Bjørk (p)
O úroveň lepší než minule.
Přesto furt tak nějak na prvním schodě.
Bjørkovi někdo zavřel kecy do klece a tak se Munchův případ od minula sympaticky zestručnil. Snaha za každou cenu šokovat a nutnost v závěru mučit některého z detektivových příbuzných ale posílá knihu zpátky do průměrna. Jako jo. Odsýpá to, s Miou bych si rád zašel na rande a vy to celé přečtete, než řeknete sova.
Ale vyprávět o tom rodičům?
To nebudete.
Galveston
Nic Pizzolatto
Ne, skutečně si nepočtete v komplexní a rozmáchlé detektivce typu True Detective. Nýbrž v malém, nenápadném, až nečekaně dobře napsaném příběhu o zbytečných lidech. Krátká, svižná ukázka nesporného talentu, co dává na frak dějově velmi příbuzné Krvi na Sněhu od Jo Nesba. Fanoušci seriálů, co potřebují hromadu podzápletek, budou hulákat smutkem. Milovníci fajnové přímočarosti se ale pomějou. Minimálně tak jako já.
Temné šílenství
Wulf Dorn
Dorn má takzvaný nasírací mustr. Tři čtvrtě knížky buduje lehce brakové, ba slušným tempem řezané napětí, aby na konci všechno zabil překombinovanou zápletkou. Přesto je jeho neseverský styl sympaticky osvěžující (nikdo tu nechlastá, představte si to), čtivost je stoprocentní a zábava vcelku taky. Jen vás to celé na konci tak trochu... ehm, nasere. Škoda.
Lunapark
Stephen King
V Lunaparku to je. Ta obdivuhodná svižnost a plynulost Kingova vyprávění, co z něj nedělá jen mistra hororu, ale především mistra děje. Lunapark vám nabídne mládí, které byste si chtěli zkusit, trochu detektivky i trochu emocí, to když se dějové linky sem tam důmyslně přesunou blíže k současnosti. Na jedno spláchnutí lahodná krmě. Nic víc se ostatně od knížky tlusté jako ukazováček nedá čekat.
Obchodník se smrtí
Hugh Laurie
Pokus o Woodyho Allena s pistolí a žvárem u huby. Propálený ksicht spisovatele z humorných seriálů bohužel nerovná se vtipný thriller, nýbrž jen útržkovité skeče s pointami, ze kterých by ráda sršela vůně kvalitní whiskey a týden dlouhé strniště. Ucítíte však jenom starou moč. A to nechcete.
Šibumi
Trevanian (p)
Z mého pohledu nejlepší špionážní román, který byl dosud napsán. Strhující hlavní linie i vedlejší linky, originální hlavní hrdina, tempo a vtip, díky němuž je mnohostránkové Šibumi románem na skutečně jen pár odpolední. Trevanianova nejlepší kniha a jedno z nejvýraznějších děl druhé poloviny dvacátého století. Přečtěte. A povinně!
O psaní: Memoáry o řemesle
Stephen King
Jakoby člověk konzultoval své slohové nedostatky s nějakým dobrým známým u piva a zároveň přitom poslouchal jeho poutavé historky ze života. To vše samozřejmě ve čtivém stylu mistra pera s úsměvem i zármutkem v ksichtě.
Strach v hrsti prachu
John Ives
Klasický survival, tentokráte v poušti. Ives má problematiku přežití v horku nastudovanou pečlivě a chování zoufalých postav je tak nesmírně věrohodné. Posledních třicet stránek je ale vzhledem ke zbytku možná až příliš polopatických. Přesto velmi jadrný psychologický horor, který by vám neměl chybět v knihovně.
Kala
Colin Walsh
Walsh je nesporně machr na zachycování prchavých střípků dospívání. Jako coming-of-age z doby, která mě taky šmrncla - s posloucháním kapel jako Rage Against the Machines nebo Westlife - mi Kala hezky drnkala do noty. Tím spíš, že jde o knížku z ostrovů a nečtete tak stokrát omletou americkou klasiku s roztleskávačkami a vyhlašováním krále plesu.
Škoda jen, že samotná story nemá obhajobu pro svých 462 stránek. Vrah je dost očividný už od dobré poloviny, kladné postavy jsou buď ploché nebo otravné a poslední třetina už jede podle příliš zřejmé šablony.
O to víc mám chuť dodatečně zvelebit romány Jane Harperové. Její "Sucho" nebo "Ztracený v pustině" mají podobné náměty jako Kala. Roztočit to s nimi ale umí nesrovnatelně.
Slzy ostrý jak břitva
S. A. Cosby
Cosby je skvělej spisovatel. Už v ASFALTOVÝ PUSTINĚ prokázal, že nejenže nešetří nábojema, ale skoupej není ani na krásnej jazyk a trefný přirovnávání. Tohle jeho kouzlo - haleluja - funguje i napodruhý. Miluju, jak se zbytečně nerozkecává, jak jde rovnou po příběhu, a začátek i konec BŘITVY maj díky tomu tempo jako sprinter. Skvěle tu funguje společenský zrcadlo. Paradoxně o chlup víc než samotná revenge story, která na můj vkus jede možná až zbytečně moc po kolejích. Antagonista je tu zřejmej poměrně záhy a twisty si Cosby nechává vysloveně pro sebe. Na druhou stranu: ona přímočarost je do jistý míry i něco cennýho. Ty inspirace v drsný americký škole jsou totiž nesporný. A mrzí mě, že se dneska už moc nenosí.
TL;DR tohle je vánoční dárek pro fotry. Howgh.
Přeživší
Jane Harper
Prvních sto stran je větší výzva než obvykle. Harperová na čtenáře hodí tolik jmen a rodinnejch vztahů, že je těžký přitom nepolykat andělíčky. Jen, co se ale rozkoukáte, dorazí náležitá odměna. Harperová je totiž v 'návratech domů' absolutní virtuóz. Civilní hloubání v minulosti i v “nový tragédii se nese v senzačně čtivý lidský rovině, a whodunnit má autorka v malíčku. Závěr je navíc výbornej. Logickej. Hodivej. A to je po přečtení thrilleru podobnýho kalibru to nejlepší uklidnění budoucího čtenáře vůbec. Loňský ZTRACENÝ V PUSTINĚ bylo ještě o stupeň lepší. Přesto i tentokrát: velká lahoda.
