witiko komentáře u knih

Někteří čtenáři vyjadřují v komentářích mírné zklamání z toho, že kniha nepřináší k příběhu Beren a Lúthien, tak jak ho už známe, nic nového. S tím rozhodně nesouhlasím, protože to hlavní, co přináší, je básnická síla výrazu. Některé reflexivní pasáže, třeba ta, jak se Beren loučí s Beleriandem při pohledu na Anflauglith a v tušení smrti v Angbandu, jakož i mnohé jiné, jsou prostě skvostné. Skvostný je celý překlad básnické části, za to dlouhé čekání to opravdu stálo! Některé strofy jsem si četl nahlas a vychutnával jsem si je jako literární bonbónek. Škoda, že nemáme možnost rovnou porovnat s originálem, ale chápu, že by tím kniha neúměrně narostla. Druhou věc, kterou kniha přináší, je vývoj příběhu od v podstatě pohádkového Příběhu o Tinúviel, zarámovaného Ztracenými příběhy (kde se Tolkien pokusil pozoruhodně propojit své budoucí legendárium s anglosaskou Británií), přes básnický Zpěv Leithian a shrnutí v Quentě a v Quentě Noldorinwa až po verzi, jak ji známe ze Silmarillionu. Souhlasím s tím, že editor Christopher tuhle návaznost jednotlivých fragmentů občas nepodává dostatečně zřetelně a srozumitelně, nicméně vývoj je jasný. Jak řekl sám Tolkien, nemá tu jít ani tak o nahrazení a definitivní předělávky, jako spíš o rekonstrukci vývoje příběhu, jak se mohl odehrávat a předávat v mnoha lidských myslích a vyprávěních napříč generacemi (s. 11-12). S tím rozdílem, že zatímco v lidové slovesnosti se většinou hrdinské eposy časem zjednodušují v pohádky, tady je to přesně naopak. Od pohádky až k tomu nejsložitějšímu, nejvrstevnatějšímu a nejsilnějšímu příběhu, jak jej známe ze Silmarillionu. Ano, tato poslední verze je úplně nejlepší, ale i ta cesta k ní je nesmírně obohacující a oživující. A části, které se dochovaly ve verších, jí dávají o to větší sílu. Chybičkou na kráse knihy je absence mapy, nicméně použil jsem vloženou mapku ze Silmarillionu a s pomocí poznámek na konci, které vysvětlují občasné starší verze zeměpisných názvů, jsem se zorientoval. Jinak mám čím dál tím silnější pocit zklamání z toho, že nejslavnější Hobit a Pán prstenů tak trochu ukradly Tolkienův čas a pozornost nad dokončením Prvního a Druhého věku, a tedy díla, které bylo pro něj nejpodstatnější. Takže je velká škoda, že se musíme prodírat fragmenty, ale i tak má tato "literární archeologie" něco do sebe. Není to úplně zadarmo, chce to spolupracujícího čtenáře. A čím větší dřina, tím občas i dlouhodobější čtenářský zážitek. Nicméně teď už máme vše podstatné z Tolkienova legendária přeloženo a rád bych se těšil třeba i na jeho převyprávění Béowulfa, Bitvy u Maldonu nebo jiné další exkurzy do anglosaské literární historie.

7 31.12.2023

Knížka je natolik napěchovaná nejrůznějšími zajímavostmi z češtiny (a to nejen čistě lingvistickými, ale i kulturně historickými), že skoro vylučuje, aby si tu někdo pro sebe něco pozoruhodného nenašel, i když třeba nebude číst všechno. Ukazuje mimo jiné, jak mocně nás jazyk ovlivňuje a má schopnost zcela zásadně měnit naše smýšlení o světě. Např. k mediálnímu nešvaru typu "M.P. trpí agresivní povahou" je tu trefný komentář: "Pokud si novinář nedá záležet na výběru vhodných lexikálních prostředků, může se mu třeba i proti jeho vůli stát, že ve svých článcích omlouvá vrahy a drží palce sexuálním násilníkům". Uvítal bych jenom trochu podrobnější a promyšlenější členění jednotlivých příspěvků do většího množství tematických kapitol. Zejména první kapitola (ze tří) docela nelogicky nazvaná "Čeština mezi jazyky" je naprostá všehochuť příspěvků, které spojuje snad jen to, že s názvem kapitoly většinou vůbec nesouvisí. Ale na druhou stranu to má zas tu výhodu, že jde o knihu, kterou si lze pročítat jen průběžně, namátkově a výběrově dle zájmu. Skvělý češtinářský počin!

3 19.12.2023

Další výborná kniha ze skvělé edice, i když jedna věc mi tu docela vadila. Těšil jsem se na průhledy do hodnot, způsobů myšlení a životních zkušeností dávných kultur, ale ne všechny příspěvky mě v tom uspokojily. Některé se totiž spíš než obsahem výroků a snahou o "rekonstrukci dobové moudrosti" natolik zaobírají literárně historickým kontextem (načež rezignovaně konstatují, jak dnešní teoretické koncepty, pojetí a typologie na těchto případech selhávají), že mi to až připomíná onen slavný Tolkienův příměr z eseje o Beowulfovi o badatelích, kteří namísto aby ocenili krásu věže, ji raději strhnou a archeologicky se probírají těmi kameny, ze kterých byla postavena. Na druhou stranu zcela přesně moje očekávání naplnil Egypt, Řecko, do určité míry Sýrie, ale především opravdu výborně napsaná Skandinávie. 90%

4 19.12.2023

Je neuvěřitelné, pod kolika úhly umí Pastoreau nahlédnout zdánlivě úzké téma. A tak se i to nejužší postupně rozprostře do celé palety aspektů a souvislostí. Také obrazová příloha je skvostná. Nebudu zastírat, že Medvěd mě bavil podstatně víc, protože jsem během četby zažíval emoce a skoro archetypalní vzpomínky, zatímco Modrá je že své podstaty pocitově utlumená a střídmá, ale i tak je to mistrovské dílo.

5 03.12.2023

Protože jsem o husitství přelouskal už dvě pořádné, i když vynikající bichle (Čornejovy Velké dějiny zemí Koruny české 5. a Jana Žižku), trochu jsem se obával, jestli budu mít sílu i na tento více než sedmi set stránkový román. Ale protože Václav Kaplický si u mě získal obdiv jinými knihami, zakousl jsem se a... už jsem se nepustil. Román mě zcela pohltil a strhnul do víru dějin i lidských příběhů. Vše, co jsem od tohoto pana spisovatele četl, bylo vynikající, ale tady prokazuje svoje mistrovství zase úplně jiným a pro mě novým způsobem. Že dokáže přesně evokovat prostředí, vystihnout tehdejší způsob myšlení, vytvářet napětí, psychologizovat postavy, vést myšlenky v dialozích a pracovat se staršími jazykovými vrstvami... to všechno už vím z předchozích knih a nijak zásadně mě nepřekvapilo. Ale v tomto opus magnum je neuvěřitelné, jak dokázal tak obsáhlý historický materiál zorganizovat, aniž by tam byla hluchá místa, vázlo napětí nebo se čtenář ztrácel v událostech a postavách. Je to neskutečně čtivé a s úplývajícími stránkami víc a víc napínavé – což je obdivuhodnější tím víc, když ze základních znalostí dějin vlastně víme, jak to dopadne. Tohoto napětí autor dosahuje jednak důmyslným a poměrně častým střídáním perspektiv (postav a míst), schopností mísit velké dějiny s individuálními životními osudy a sledovat proměňující se tep doby ve skvěle vystavěných dialozích. I velké dějinné postavy (Jan Žižka, Prokop Holý, Oldřich z Rožmberka, Zikmund Lucemburský...) mají svoji psychologii, nejsou to jen papírové typy. O tom, kolik materiálu si musel Kaplický k tématu nastudovat, svědčí už jen vhodně zvolené citáty z dobových kronik a korespondence uvozující všech téměř padesát kapitol. Stejně jako předchozí komentátoři jsem i já upřímně udiven, jak tato kniha mohla v době ideologicky vykládaného husitství vůbec vyjít – je to totiž dost zřetelná demytizace jiráskovsko-nejedlovské linie. Vidíme tu časné štěpení husitských ideálů, to jak revoluce požírá své vlastní děti, postupný úpadek mravního étosu a vyprázdnění původní myšlenky ve prospěch kořistění, hrabivosti a prospěchářství. Ačkoli jsou tu katolická strana, císař Zikmund a umírněná Praha nahlíženy táborským radikalismem, nic tu není úplně černobílé a schematické, vše má svou odvrácenou stranu. Kniha nesleduje dějiny husitství do všech detailů, chronologické vyprávění je výběrové (tím pádem tu chybí třeba bitva u Malešova nebo Malého Boru), nicméně ohniskem vyprávění je město Tábor, ke kterému se vyprávění průběžně vrací a sleduje jeho stavební, politické i duchovní proměny a životní osudy klíčových postav. Toto město se tak stává lakmusovým papírkem všech těchto postupných proměn, vzestupů, pádů i úpadku celého husitského hnutí. Zvlášť mi dělá radost autorova práce s jazykem, kdy znovu oživuje mnohá dnes už nepoužívaná nebo zapomenutá slova nebo vrací slovům jejich původní starší význam (např. "kluk" ve významu neopeřený, tedy holý šíp; teprve od toho vzešel odvozený a mladší význam bezvousého chlapce). Na druhou stranu je skutečnou kuriozitou (ve vydání z roku 1985) doslov s výmluvným názvem "Táborská republika jako umělecký obraz zápasu o uchování a uhájení lidového obsahu revoluce", kde soudružka literární vědkyně pár let před rokem 1989 píše tak neuvěřitelné ideologické bláboly, že si čtenář upřímně klade otázku, jestli to vůbec četla, pochopila, nebo (a to by bylo mazané!) to takhle hloupě napsala právě proto, aby román mohl vyjít a nevzbudil přílišnou pozornost cenzorů a schvalovatelů. Nakolik sám autor tímto románem kriticky mířil na tehdejší současnost, toť otázka, která se nabízí ve všech jeho knihách. V každém případě Kaplického knihy o historii se zatím historií nestávají, protože nestárnou.

6 02.12.2023

Nejsem pravidelným Ziburovým čtenářem a vlastně ani cestopisy skoro nečtu. Po knize jsem sáhl proto, že rád chodím po starých cestách a zajímalo mě, jak se/to na takové staré poutní cestě vlastně chodí. Takže nemohu a ani nemusím srovnávat, nebyl jsem nezatížený jakýmkoli očekáváním, překvapením nebo zklamáním. Kniha mě nadchla a přesně vím proč. Myslím, že všichni, kdo píšou, že je to autorova zatím nejlepší kniha, oceňují stejně jako já, jak v knize tiše a nenápadně, s každou další etapou, přibývá niternosti, aniž by tím současně ubývalo nadhledu a humoru. Jak ve vnitřních úvahách, tak i rozhovorech a situacích. Postupně se vynořují fragmenty mnoha lidských příběhů a slévají se do jedné velmi hluboké výpovědi o životě. Nakonec je nejdůležitější to, co Zibura píše na straně 228, totiž že mu tahle cesta vrací víru v lidi. V dnešní době tolika děsivých zpráv o tom, čeho je člověk schopen, je to přesně to, co tolik potřebujeme! Děkuji autorovi za to, že za nás ušel cestu, která člověka vrací zpátky k člověku. A dokázal to předat dál. A zvlášť bych pochválil skvělé ilustrace – mají mnohem silnější náladu a větší hloubku, než by dokázaly fotografie.

16 10.11.2023

Není to kniha pro všechny (proto ta nejrůznější "zklamání!") a asi ne všechny kapitoly budou bavit všechny čtenáře. Já jsem například víceméně přeskakoval kapitoly se zpěváky a herci, naopak mě velmi bavilo zákulisí vysoké i nižší politiky a politické reprezentace. Úplně nejlepší je kapitola poslední, náboženský humor autorovi zjevně sedne. Pět hvězdiček dávám za to, že se Žantovskému povedlo vytvořit úplně nový literární žánr jakýchsi humoristických memoárů, kde je úmyslně nezřetelný poměr mezi realitou a fikcí, autenticitou a komickou stylizací. Na poněkud absurdní svět politiky a showbyznysu se to jistě zcela přesně hodí, protože je to často něco mezi Švejkem, Kafkou a Havlovými hrami. Přitom Žantovský používá velmi inteligentní humor, který je svojí všudypřítomnou sebeironií specificky český, ale některé příběhy (třeba ten s kladrubským koněm pro britský následnický pár) jsou jak vystřižené z kanadského humoristy Stephena Leacocka. Autorovy charakteristiky nejrůznějších osobností, ale i prostředí a situací jsou mimořádně trefné. Umí být mile nekorektní, ale nikdy není pomlouvačný a vždy je patrné, co si o dotyčném myslí. Jeho politické, literární, ale i psychologické zkušenosti se tu skvěle zúročují, podle mě by snad nikdo jiný něco tak originálního napsat nemohl.

10 19.10.2023

Kalvachovský cyklus sedmi povídek spjatých hlavní postavou má v Havlíčkově díle zvláštní postavení, protože je psal v různých etapách svého života. První povídka tohoto cyklu byla jednou z prvních, které publikoval, zatímco poslední napsal těsně před smrtí. To svědčí o tom, jak hodně se v nich odráží jeho vlastní životní prožitky a pocity. Hlavními tématy tu jsou rodina, děti, závazky v konfliktu s životními sny, nezbytné (?) kompromisy a nezadržitelné stárnutí. Pro mě osobně je to literární šperk složený ze sedmi dokonale vybroušených kamenů. Síla těchto nadčasových povídek (předmluva interpretující dílo jako kritiku "buržoazní" společnosti je plochá až směšná) spočívá v tom, že v různých etapách Kalvachova života až mrazivě potkáváme sami sebe (nebo aspoň části svého já), tak jako se Kalvach setkává sám se sebou v poslední povídce. Nenalhávejme si, že se nepoznáváme. Že jsou to jen střípky ze života "šosáckého" prvorepublikového úředníka. Silné, působivé, geniální!

4 16.10.2023

Zatímco Pád Gondolinu vytvořil Christopher Tolkien z odlišných verzí, které jsou položeny vedle sebe a občas se chronologicky překrývají, Pád Númenoru je sestaven Brianem Sibleyem z různých zdrojů tak, aby chronologicky navazovaly a dávaly souvislý příběh, což je čtenářsky bezpochyby příjemnější varianta. Tato rozmanitost zdrojů se mi líbí, protože napodobuje až jakési autentické kouzlo starých letopisů, jež jsou někde podrobnější, jindy více děravé, stylově nejednotné atd.. Zajímavý nápad je do těchto zdrojů zahrnout i budoucí vyprávění z Pána Prstenů, kdy se teprve zpětně vzpomíná a hodnotí to, co bylo kdysi, což časovou plastičnost knihy obohacuje o další zajímavou rovinu. Takto sestavená kniha obsahuje řadu prvků, které v Akallabêth (v Silmarillionu) nejsou, takže ve výsledku je to daleko detailnější vzhled do dějin bájného Númenoru. (I když přiznávám, že jsem nečetl Nedokončené příběhy, ze kterých se tu také hodně čerpá, takže je možná pro mě nové i to, co už obeznámenější čtenáři Tolkiena znají.) Určitou slabinou je, že styl vyprávění je většinou letopisecký, tedy spíše informativně strohý, naštěstí je tu ale vložený souvislý příběh o Aldarionovi a Erendis, ve kterém se může plně rozvinout a projevit krása Tolkienova literárního jazyka a obraznosti. Také na závěr vložené "númenorské kapitoly" ze Ztracené cesty jsou skvělou tečkou za příběhem, který je tu shrnutý v literárně působivém dialogu. Poměrně kuriózní je zeměpisný, přírodovědný a etnologický popis ostrova Númenoru z doby před událostmi, který představuje jakési Tolkienovo snění o lepším a ideálním světě. Zvlášť mě tu zaujalo, že ačkoli lidem vytvořili a darovali ostrov Númenor všichni Valar, Tolkien zdůrazňuje přísný monoteismus ostrovanů vůči nejvyššímu Eru Ilúvatarovi bez chrámů či soch, aby se z nich nestaly pouhé modly a zdroje totalizující moci - docela zajímavý dialog mezi Tolkienovým mytologickým a křesťanským světonázorem. Také vztahy mezi muži a ženami nebo rodiči a dětmi poskytují zajímavý obrázek o tom, čeho si na nich Tolkien všímal a co asi považoval za správné. Dlouhověkost ostrovanů (zhruba třikrát prodlužující běžný lidský věk) viděl Tolkien jako ideální dar pro seberealizaci lidských zájmů, tvorby a poznání a zcela zjevně je v tom cítit Tolkienova lítost nad tím, jak málo měl času k tomu dokončit vše, co začal. Tak jako všechny utopie se ani tato tolkienovská samozřejmě nevyhne poněkud nudné neživotnosti a věrohodně ožívá teprve dramatickými událostmi Druhého věku. Takže teprve v dějinách začne tento ideální svět upadat a tím k nám hodnověrně promlouvat. Kniha je vlastně nejobecněji platným příběhem o tom, jak se v lidském světě vše ideální má sklon postupně kazit, upadat, obracet se vniveč či ve svůj opak a propadat do totální zkázy. O tom, jak ráj začne být po určité době vězením a požehnání prokletím. Krásná kniha, kterou jsem četl s velkou chutí.

11 09.10.2023

Pozoruhodný a originální počin. Je to typická "komárkovina", což nemyslím nijak pejorativně, ale styl se prostě nezapře - velmi čtivé, chytré, vtipné, provokativní, intelektuálně (nebo spíš vědecky) až exhibicionistické, plné do široka se prostírajících souvislostí, ale i "nekorektních", byť trefných aktualizací a srovnání s dneškem, trošku ironicky cynické a v zájmu nadhledu skoro bez emocí. Ale hlavní postavu má autor bezpochyby rád, je mu (asi svojí nezařaditelností a mezioborovostí) blízká a přibližuje ji čtenářovi s patrnou dávkou empatie a porozumění. Také dobu dokáže podat v její specifičnosti a jinakosti opravdu bravurně. Když si zahraju na šťourala, jak autor zmiňuje v předmluvě, tak spíš než "román" je to barvité a čtivé vyprávění o jednom životě, který by bezpochyby vydal na román. To ale vůbec nevadí, podivuhodných historek a situací je zde vzhledem k Balbínově častému cestování a kontaktům plno a některé Komárkovy/Balbínovy úvahy (např. ta o rajském životě slimáků) jsou opravdu skvostné. Často jsem se i zasmál. V anotaci je zmíněno, že kniha "propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly", což je zcela přesné, ale má to svoje pro i proti - např. to, že pokud nejste balbínovským odborníkem, málokdy dokážete spolehlivě rozpoznat, co je co, a autor nám to nikde, ani v závěru knihy, neprozradí. Což je třeba u docela zálibně líčených pikantních situací "sodomity" Balbína dost odvážné a nevím, jestli taková (možná pravděpodobná, ale přeci jen) fabulace už není za hranou. I když je pravda, že jinak by Komárkův románový Balbinus nebyl úplný, živý a podstatná část jeho osobnosti by se bez tohoto aspektu ztrácela ve tmě. Autor se chtěl vyhnout tomu, aby byla Balbínova osobnost jen papírová, což se mu rozhodně povedlo. Ukazuje jeho mimořádnost v mnoha ohledech, tvůrčím, lidském i dobovém. Dávám plný počet hvězdiček, opravdu mě to bavilo a zajímalo. Dovedl bych si představit takto "komárkovsky" zpracované i jiné osobnosti na pomezí vědy a kultury.

4 24.09.2023

Havlíčka jsem si oblíbil z jeho povídek a je možná trochu zvláštní, že k jeho vrcholným románům se dostávám až teď. A teprve teď vidím jeho psychologické i vypravěčské mistrovství rozehrané na větší ploše. Tento román je jeden z nejlepších, které jsem kdy četl. Je to skutečný psychologický thriller, napínavý až k prasknutí. Nemohl jsem se od něj odtrhnout, i když jsem tušil, že dobře to dopadnout nemůže. Autor dokáže vyhrotit situace až na samotnou hranici snesitelnosti, pak konečně nastane nějaký obrat, ale i ten se zase po čase dostane na stejnou mez. A tak dál, až k závěru, který je vším možným, jen ne katarzí. O hlavní postavě vypravěče se často píše, jak je rozporuplná (kdo z nás není?), ale já osobně jsem jí naprosto rozuměl a dokázal se s ní zcela sžít. A to i se všemi slabinami a nectnostmi, které má. Tím spíš mě její životní příběh přesvědčil a zajímal. Líbí se mi, jak autor dokázal postavu Neviditelného v závěru abstrahovat z konkrétního člověka v osudovou danost, která stále stojí v pozadí a směje se nám přes rameno... Tím román dostává širší a ještě děsivější dosah. A ještě další rozměry dostává román díky rozborům ve vydání z roku 2006 (mimo jiné i autorova syna, psychiatra Zbyňka Havlíčka), z nichž mimo jiné vyplývá, že bludná, zdánlivě dětinská moc neviditelnosti je odvrácenou stranou základního existenciálního traumatu a úzkosti z přílišné viditelnosti a strachu být stále na očích a pozorován... Geniální, nadčasové a mnoharozměrné dílo!

16 20.09.2023

Jde o českou mutaci průvodce vydaného v Řecku, takže je třeba odpustit mnoho překlepů, občas i překladatelských neobratností, není to však na úkor srozumitelnosti. Průvodce je už dost starý (i když v češtině asi pořád nejnovější), takže ne vše, kde provádí, je dnes v Knóssu přístupné. Celkový obraz to ale dobře udělá, zvlášť díky detailní mapce a letecké fotografii, a jeho velká přednost je mnoho (většinou) kvalitních fotografií. 70%

3 19.09.2023

Některé příspěvky mě zaujaly velmi (židovská, severská, irská tradice), jiné méně a některé jsem nedokázal dočíst do konce, protože se nořily do přílišných detailů (antika, středověké obrazy ráje) nebo mě prostě nebavily (utopie), ale jako celek to pěkně drží pohromadě a dává to bohatý kaleidoskop průhledů na různé vztahy mezi geografií a mytologií.

3 14.09.2023

Tato kniha mi připomněla, že když jsem byl kluk, občas jsem si pohrával s myšlenkou, jak vypadá můj dětský pokoj, a jestli vůbec existuje, když z něj odejdu a zavřu dveře, případně jak rychle bych se musel klíčovou dírkou podívat, abych ho spatřil nespatřený... Pokud si neumíte představit, že lze o fyzice psát srdečně, vroucně a se zápalem, tak tato kniha je toho příkladem. Je výborně napsaná a vyargumentovaná, výklad je postupný, srozumitelný a inteligentně formulovaný. Občas jsem se sice dostal do situace, kdy jsem navzdory plné pozornosti ztratil nit (a měl jsem chuť se přihlásit a zvolat "počkejte, pane profesore, jak to myslíte...?), ale základní myšlenka, kterou je velmi inovativní tzv. relační interpretace kvantové fyziky, je zcela jasná. Srozumitelných a dobře napsaných knih o kvantové fyzice je jistě celá řada, tato je ale výjimečná tím, že se zabývá i tím, "co s tím", neboli co vlastně obraz světa, podaný kvantovou fyzikou, znamená, co z toho vyplývá a jaké je místo našeho vědomí a mysli v něm. Kniha významně přesahuje do filosofie, a to nejen západní (např. Ernst Mach), ale i východní (Nágárdžuna), také ale do kognitivní vědy a neurovědy. A to hlavní - váš obraz světa po přečtení určitě nezůstane stejný, kniha opravdu zásadně mění způsob pohledu, jak se svět (a my v něm) sám sobě vyjevuje. V zásadě je to kniha nejen vědecká, ale i mystická a poetická. Dává klíč k novému porozumění, teď už jen zbývá vstřebat to a naučit se ten klíček používat... Na závěr jedna z nejasností, která mě zarazila (třeba bude někdo vědět a napíše to do Diskuze): Autor formuluje známý paradox Schrödingerovy kočky tak, že tzv. kvantová superpozice znamená, že (s. 54) dokud neotevřeme krabici, je kočka v ní spící i bdící zároveň (nahrazuje původní verzi "mrtvá i živá" touto humánnější variantou), ale o kus dál (s. 76) tuto superpozici formuluje tak, že kočka "není ani spící ani bdící". U všech všudy, je to totéž, nebo ne?! Nebo ano i ne, nebo ani ano ani ne? :-)

9 06.09.2023

Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha tak bavila a štvala zároveň. Líbí se mi žánr volného esejistického románu, ve kterém se vyprávění mísí s úvahami, souvislostmi, poznatky a vzpomínkami a ve kterém se občasná (v této knize dost vzácná) akce střídá s rozsáhlými reflexivními částmi. Kniha je slepená velmi volně, asociace střídají asociace bez pevné návaznosti jako vlny příboje dorážejícího na pobřeží a nějaký postupný, třeba nenápadný myšlenkový vývoj tu nenastává a jako by ani nastávat nemusel - jediným vlascem, který to drží v napětí a pohromadě, je lov na žraloka, který je nakonec korunován..., no nebudu prozrazovat. Veškeré události a detaily tu jsou jakoby ponořené v širším bezčasí a bezrozměrnosti studeného severského moře.  Autor skvěle vystihuje drsnou atmosféru Lofot a Vestfjordu, způsob a dějinné proměny života jejich obyvatel a umí vymalovat specifické barvy, zvuky, světelné podmínky, pohyby větru a moře i vztah vody, vzduchu a oblohy v jejich neustálých proměnách. Hlavním hrdinou není ani tak moře samotné, jako spíš vztah a interakce člověka a moře, jak materiální, tak i kulturní a duchovní. Celé je to silná severská náladovka a vlastně je škoda, že v knize nejsou zapracovány abstraktní malby autorova přítele Huga Aasjorda, které z tohoto prostředí a krajiny tolik těží a vycházejí. (Proto jeho oficiální stránku přidávám do Zajímavostí.) Pro environmentálně uvědomělého suchozemce je však zcela nepochopitelné úsilí dvou přátel ulovit žraloka grónského, který se (jak je mnohokrát zdůrazněno) k ničemu nehodí, a to se vším tím bordelem plastů, tuku, sítí, provazů a mršin házených pod hladinu. V anotaci se zdůrazňuje ekologická uvědomělost a vědomí všech rizik, které současným oceánům a mořím hrozí, ale tady se především průmyslově nebo vášnivě rybaří a otázky proč a jak (by to třeba bylo správnější a zodpovědnější), tu skoro vůbec nejsou kladené. Chápu, že u Norů a jiných národů tak těsně spjatých s mořem prochází láska k moři žaludkem a rybolovem, ale opravdu je nutné lovit jen pro radost z lovu a vrhat do moře celé plastové pytle a kýbly s návnadou, načež se na stranách 185-187 se nad tímto plastovým zamoření mořských ekosystémů znepokojovat? Tomu opravdu nerozumím. Už několikrát se mi potvrdilo, že severská literatura je prostě jiná, hodně svérázná a asi ne ve všem jí Středoevropan může pochopit. Jako bych slyšel autorova přítele Huga, který v jiné souvislosti říká: "No nazdar... to člověk snad musí být Rakušan, aby mluvil o moři takhle". Já bych parafrázoval, že člověk musí být Nor, aby svoji lásku a obdiv k moři dal najevo tak autenticky prosolenou, krásnou a současně rozporuplnou knihou.  

4 30.08.2023

Autorka nabízí historicky možné a současně čtivé jádro báje o Théseovi, Minotaurovi a Ariadně a tato kombinace mýtu, vlastní tvůrčí invence a historie je rozhodně zajímavá a většinou zdařilá. Děj knihy je bohatý, barvitý a skoro filmově výpravný, na druhou stranu je způsob vyprávění někdy až moc pomalý a dost dlouho trvá, než se nakonec stane to, k čemu se už dlouho schyluje. Autorka si spíš než na akčním napětí dává záležet na popisu prostředí, ale také na psychologii a motivaci hlavních postav. Nicméně právě nutné spojení historie, románu a báje na některých místech vytváří ne zcela logické švy, které ruší. Tak například nedává smysl, proč Ariadna opouští právě v situaci, která je v knize vylíčena, spolu s Théseem Krétu, kromě toho, že tomu tak chce mýtus. Podle logiky vyprávěného příběhu by se spíš měli ihned ujmout vlády a dát poměry na ostrově do pořádku. Tím více je pro mě nepochopitelné, proč by se chtěl Théseus vrátit na Krétu jako vladař i poté, co prožil (a proč Ariadnu opustil) na Naxosu... atd. A jeho váhání, jakou plachtu při návratu vyvěsit na znamení svému otci, je zcela nepochopitelné. Autorka zkrátka potřebovala nahradit opomenutí dané smutkem po opuštění Ariadny, jak vypráví báje, za něco jiného, a moc se to nepovedlo. Jinak je Théseus vylíčen psychologicky vcelku hodnověrně, naopak třeba Ariadna je tu vylíčena velmi prázdně až povrchně, jen jako krásná, zamilovaná kněžka hrající rituální divadlo, jež se od ní očekává, ale kterému sama, oproti Théseově zbožnosti, nevěří - což jí ovšem nijak nebrání v tom zapojit se do divoké dionýské orgie... Moc jsem jí (konečně stejně jako sám Théseus) nerozuměl. Jinak velmi pěkně jsou vylíčeny postavy jako třeba král Agios, Minotaurus i král Mínós, naopak některé (např. řada Théseových milenek a obdivovatelek) jsou úplně zbytečné a nechápu, proč je autorka zapracovala, když je vzápětí opouští a v příběhu nehrají žádnou roli. Celkovou koncepci knihy drží jako Ariadnina nit určitě motiv smrti krále (jak vyjadřuje i její název) a dynamické napětí mezi apollónským světlem helénských bohů a temnými ženskými silami starších zemitých kultů, patriarchátem a matriarchátem, mladším a starším řádem. Celkově jsem četl s výhradami (otázkami a pochybnostmi), ale s chutí. V každém případě je to ideální kniha na prázdninovou cestu do Řecka a zvlášť na Krétu, jak to bylo v mém případě. Prostě hezká četba k moři. 75%.   

5 24.08.2023

Kniha je výborně strukturovaná a v jednotlivých kapitolách, které na sebe navazují jako otázky vyplývající z otázek předchozích, se postupně odvíjí křehká a ještě značně řídká nebo přímo děravá síť našeho porozumění. Nemohu tvrdit, že jsem vše pochopil, ale to přičítám sobě, nikoli autorovi. Líbí se mi i snaha o propojení vědy s odkazy na mytologii, filosofii a teologii, protože tím dostává kosmologie určitý díl smyslu, bez kterého se porozumění úplně neobejde. Zvlášť podnětné jsou autorovy úvahy tam, kde mu už nezbývá než se odvážit za hranice představitelnosti, jako je např. teorie bublinového multiverza nebo nicoty prožírající vesmír ze souhvězdí Eridanu. Natož pak fyzikálních zákonů měnících se v čase a prostoru... Podle mě je nejkrásnější vesmír ten, který nám umožňuje snít. A vědecké poznání nám posouváním hranic srozumitelného obzoru rozevírá horizonty tohoto snění.

6 07.08.2023

Knihy o osobním rozvoji zásadně nečtu, abych se z těch všech rad, doporučení a návodů k životu úplně nezbláznil. Tuhle knížku jsem spíš symbolicky koupil synovi k patnáctým narozeninám, protože mě nadchnul hlavně její název (a taky hezká grafika včetně abstraktních ilustrací). Syn si ji ale opravdu se zájmem přečetl a doporučil i mně... Což je možná kuriózní, ale jen to dokazuje, že je opravdu výborně, moudře a vtipně napsaná. Pro období dospívání a mladé dospělosti mimořádně přínosná a skoro bych řekl, že dobrovolně povinná, pro střední věk, kdy už je člověk smířený se svými mužnými klady a zápory a nemá už moc ochoty nad sebou přemýšlet, natož se pokoušet předělávat, je to trošku únavné. Autor nás rozhodně nešetří, jeho pojetí mužské identity je hodně hyperaktivní, disciplinované a silové (jako by muž neměl nárok na trochu klidu, spokojenosti a bezúčelnosti a neustále si musel něco dokazovat přijímáním výzev a zdoláváním překážek), ale určitě to my chlapi s vrozeným sklonem k lenosti a pohodlnosti potřebujeme jako prase drbání, a to v každém věku. Rozhodně si z toho něco odnáším, ale v něčem bych už rád zůstal sebou samým, a to i se vší vědomou nedokonalostí, kterou to obnáší. Vy mladí ale čtěte, dokud máte dost síly a motivace se sebou něco dělat a správně začít, autor je skvělý průvodce, kterému lze důvěřovat. V určitém věku je znakem mužnosti i určitá vyrovnanost a nadhled nad svou přespříliš ztopořenou sebedůležitostí, ale na to zatím máte čas...

Haiku Jiřího Hájíčka (říkejme jim "hájíčku") jsou opakem neučesaných a tuláckých haiku Romana Szpuka (viz Podobné). Hlavně svým důrazem na formu a práci s rytmem, celkovou civilností a především všudypřítomnými městskými motivy: "pro tvář za oknem / jsem chlápek jdoucí deštěm / ranní ulicí". Právě v nich je Hájíček specifický. Momentky z městského způsobu života, který je pro většinu z nás zcela všední, mohou být pro některé čtenáře možná nudné nebo málo atraktivní, ale právě tohle široké rozpětí mezi různými autory téhož miniaturního žánru je to, co mě na haiku tolik baví. Hájíček ukazuje, že k hájíčku není třeba nic zvláštního, občas stačí jen zůstat doma a vnímat tajemství okamžiku: "slunce zapadá / a stín si hledá hloubku / v koutech pokoje".

4 01.08.2023

Szpuk umí výborně vystihnout "takovost" věcí, dějů a jevů - tak třeba pstruh v titulním haiku ("Na hladinu potoka / dopadl list - / pstruh je nehybný") je jak z klasické tušové malby. Občas ale jen konstatuje a zachycuje tak banální mikrosituace a momentky, že tomu něco chybí ("Prší - / v pochodu spravuje dívka / řetízek"). Podle mě stručnost a pozorovatelský talent pro haiku úplně nestačí. Také vůbec nepracuje s rytmem, takže můj hudební sluch občas trpí a mnoho haiku mi zní tak nějak rozhrkaně ("Oblázky / co jsem nasbíral na břehu Lipníku, / hodil jsem do Wołostaky"). Nemám na mysli tradiční rytmus 5-7-5, ale určitý vnitřní rytmus každé jednotlivé básně, jenž mi tu schází. Na druhou stranu takto obsáhlý výbor má velké rozpětí od haiku velmi slabých ("Po orgasmu - / okolo očí mi stydnou / praménky potu") až nicneříkajících ("Můj stín šťouchá pilou / do pavího oka") až po zcela vynikající ("Těch oblaků! / Zpod nohy / mi vyjekl pes"). Asi nejvíc na mě působí situace zachycené dětskýma očima ("Po hádce mámy s tátou / zůstal na gauči / ohmataný lvíček") nebo zachycující dětství ("Za ruku s tátou / obešel poprvé / tůňku i slunce") a momentky vystihující genia loci určitých konkrétních, poctivě prochozených míst ("Na okraji Cejsic / ozařují červánky / zazděná okna"). Sbírku velmi pozvedá krásné grafické zpracování, příjemný formát, nenápadné tematické členění a parádní ilustrace. Vlastně na mě kniha působí daleko víc jako celek než svými jednotlivými básněmi. Dávám 70%. V každém případě je Roman Darmošlap Szpuk haikuista tělem i duší a to se mi na něm líbí nejvíc - haikuje, kudy chodí, protože jinak prostě nemůže: "Z polí a luk mi zbyla / jen pleš / a slunce". Takový český haikuový Chan-šan.    

2 31.07.2023