work komentáře u knih
Když budu psát jedno slovo za vteřinu, napíšu za minutu 60 slov. Nesmím se ale opravovat ani moc přemýšlet, takže jich napíšu spíš něco kolem 45. Celou tuto recenzi bych tedy mohl zvládnout za nějakých pět minut. Aha, nepočítal jsem s tím, že mi po třech řádcích dojde voda. Buď můžu počkat, až začne pršet, což je vzhledem ke existujícímu stropu v mém bytě nepravděpodobné, nebo můžu vzít sprchovou hadici, propojit s ní hadici od vysavače, celé to namontovat v kuchyni na baterii a pustit vodu. Bude-li stoupat rychlostí 1mm za pět minut, může překročit práh už za 50 minut. Tedy budu-li mít štěstí, to jsem ale neměl. Ta hadice povolila v nejnevhodnější chvíli a tak mají vodu o patro níž. No nic, dnes si dám k večeři celou dávku - ty kalorie si zasloužím - a zítra to vymyslím jinak.
Varování! Jestli se vám tenhle text až doteď četl špatně, rozhodně se do Marťana nepouštějte. V opačném případě jej budete hltat.
Šest hodin jsem strávil na letišti El Prat jen pro to, abych mohl sledovat, jak se kvůli bouřce nad Barcelonou neustále posunuje můj let. Tentokrát mi to ale vůbec nevadilo - měl jsem v ruce tuhle knihu.
Linda Castillo jako by byla zaoceánským odrazem Angely Marsons. Nebo je to možná naopak? Nedokonalá postava hlavní vyšetřovatelky, spolehlivý a neustále se dobírající tým, břemeno minulosti... Každopádně byl Slib mlčení jednou z nejlepších detektivek, kterou jsem v poslední době četl, a také to byla knížka, kterou jsem přečetl na jeden dlouhý zátah a ani minutu jsem se u ní nenudil. Přestože jsou vraždy brutální, je příběh napsaný civilně, dá se mu věřit. Přestože jsou v něm občasné logické lapsy, vůbec mi to nevadilo, a stejně tak mi nevadilo, že každý alespoň trochu zběhlý milovník žánru pravděpodobně bude mít o pachateli jasno dřív, než se dostane do poloviny. Prostě je to moc dobře napsáno, sníh detektivnímu thrilleru sluší, odlehlé městečko také, a v závěru se dočkáme i romantiky. Opravdu se těším na další pokračování...
Přemýšlím, kde bych našel nějakou slabinu, ale žádná mě nenapadá. Autorka sérií s Kate Burkholder nastavila laťku hodně vysoko a tahle knížka je v ní zatím nejlepší. Linda Castillo pokračuje ve vyvražďování amišské komunity v pensylvánském městečku Painters Mill. Nevím, kolik má obyvatel celkem, ale pokud to bude tímto tempem pokračovat a budou vycházet další díly, zákonitě bude muset svoji hrdinku přestěhovat do nového místa, aby bylo kde brát oběti.
Příběh je pomalý, žhne jako řeřavé uhlíky a nikam nespěchá. Téma je těžké a hned na prvních stránkách sugestivně popsaná dopravní nehoda, při které zemřou děti, se nelehce vstřebává. Příběh pak doutná dál v pomalém a vyrovnaném tempu, je dost času na načtení postav, které jsou uvěřitelné, dialogy jsou k věci, hluchá místa neexistují. Jako by se tentokrát autorka víc zaměřila na dění v ortodoxní komunitě, vztahy a pohnutky současné i minulé, a zápletka byla jen záminkou k vystavění něčeho hlubšího a člověk skoro zapomene, že vlastně čte detektivku. To je mu připomenuto zase až ve finále, ale to si přečtete sami. A nesmím zapomenout pochválit i výborný překlad. Tohle se opravdu povedlo.
Nekomplikovaná jednohubka, která si nehraje na bůhvíjaký thriller, a přitom vtáhne do děje popisy drsné krajiny v bohem zapomenutých Hebridách, kde se lidé každodenně rvou s počasím, půdou, i sami mezi sebou. Není divu, že na tomto kousku země jsou skoro všichni nějak s někým spřízněni. May na této premise rozehrává svůj příběh o ztraceném dětství, maskovaný jako detektivka. Souhlasím s ostatními, že od Skály je to posun k lepšímu.
Nemohu říci, že by se to četlo samo (tady je na vině spíš překladatel), ale na dva dny pod dekou je to příjemné čtení. Plusové body za moc pěkně zpracovaný přebal.
Tentokrát začnu postupným uvedením důvodů, proč tuto slátaninu nečíst, a pak se dostanu k tomu, proč jsem tomu dal tolik hvězdiček.
Důvod první: Hutchinson alias J.D. Kirk jede jako namydlený blesk. Od roku 2010 napsal něco okolo 160 knih (!), což dává průměr zhruba jednu knihu měsíčně, případně 10 stran denně, pokud nemá nikdy dovolenou a ani neslaví Vánoce. Buď je spisovatelský génius nebo...
Důvod druhý: Království z kostí překládal Google. Asi nepřekládal, ale vypadá to tak. Vzkaz pro Google alias Hanu Vaškovou: vlastní jména jsou s velkým písmenem na začátku. Týká se to jak fordu focus, tak filmového terminátora. Vzkaz další: určitě se dají najít vhodnější výrazy, které nahrazují překladatelčino oblíbené "odfrkla si" a "uchechtla se". Odfrkávají si tu mladé dívky i vážené dámy. Nekonzistentní přepínání mezi hovorovým a spisovným jazykem, mnohdy i v jednom souvětí, působí také divně. Nésme v Brně.
Důvod třetí: hlavní postavy jsou detektiv superintendant, detektiv šéfinspektor, detektiv inspektor, detektiv seržantka, detektiv konstábl a policistka konstábl, přičemž všechna oslovení se důsledně dodržují.
Důvod čtvrtý: Jack Logan je buran. Chová se nemístně, ego až na půdu, všechny neustále obhrouble poučuje, běhá od ničeho k ničemu, koná rychleji než myslí a posiluje morálku vyšetřovacího týmu prázdnými proslovy jak z hokejové střídačky. Pokud bych měl být pod jeho vedením já, nechám se přeložit.
Proč tedy ty hvězdičky? Cílem knížky je pobavit a to se daří na jedničku. Je to celé napsané ve vysokém až zběsilém tempu (pravděpodobně to J.D. Kirk zvládl za týden), což jednoduchému příběhu nadmíru svědčí a čtenáře to žene dopředu. Stavba je nekomplikovaná, nemusíte nad ničím přemýšlet, chcete jen vědět, co bude dál. V důsledku tahle vypravěčská schopnost vyváží všechny zmíněné nectnosti a určitě si budu chtít přečíst další pokračování...
Je pár autorů, ke kterým se rád vracím, když si potřebuji odpočinout, protože jsou naprostou sázkou na jistotu. Weaver je jedním z nich. Skoro by se dalo říct, že je tou NEJVĚTŠÍ sázkou na jistotu ze všech, co znám.
Davida Raker je jako návštěva McDonaldu. Naprosto přesně víte, co můžete čekat, a také to dostanete. Je vcelku jedno, po kterém ze 13 dílů série sáhnete, všechno jede podle naprosto shodné šablony: někdo někde záhadně zmizí a rodina se obrátí na Rakera. Ten postupně (a pokaždé) využije pomoc známého na policii (Task), ruského hackera (Spike) a bývalého problematického detektiva (Healy), což proloží vzpomínkami na zesnulou manželku (Derryn) a záblesky do toho, co zmizení předcházelo. Tohle zaběhnuté schéma se nemění a zabere 70% materiálu každého pokračování. To i vysvětluje, proč jsou Weaverovy knihy tak objemné. Zbytek jsou jen drobné variace. Zajímavost knížky pak určuje to, jak moc záhadně dotyčný/dotyčná zmizí a jak brzy se dostane Raker z vyšetřovacího módu do módu akčního. To první chcete, protože tam Weaver exceluje. Skládání střípků pátrání je napínavé a dobře se to čte. To druhé nechcete, protože tam je Weaver v háji a působí to hloupě a nedomyšleně.
Nářek drozda naštěstí vydrží v pátracím módu nezvykle dlouho, až do strany 342. Až potud je to výborné. Pak začnou plnit stránky Weaverovy akčnější konstrukce, tentokrát v trochu méně divokém rozsahu, takže se to zase až tak moc nepokazí. Na prvních 342 stran to ale nemá.
Za mě je Nářek drozda určitě jedna ze tří nejlepších weaverovek, co jsem doposud četl a rád knížku doporučím. Jen bych se rád zeptal překladatelky, proč udělala z kosa drozda?
Po dvouleté pauze jsem se vrátil k Stoneovské sérii a začal docela nešťastně dílem První krev. Nebyla to Angela Marsons tak, jak jsem si ji pamatoval. Že by se mi změnil v mezičase vkus? Tak jsem hned sáhnul po další.
Díky bohu jsou Skryté karty opět typickou ukázkou kombinace dobré zápletky, napětí, sarkastického humoru a dobře nadávkované akce. Možná trošku nepravděpodobné (i když kdo ví, co se děje na britských elitních školách), možná bych zrevidoval zavěrečné proslovy (proč si všichni autoři myslí, že vrahové a vražedkyně mají potřebu se u poslední oběti vždycky sáhodlouze vykecávat, zatímco ty předchozí odrovnali bleskurychle a bez řečí?), ale zase mě opravdu dostaly poslední dvě kapitoly a epilog. Takže všechny ty hvězdičky, co bych normálně ubral, jsem zase nasázel zpátky.
Tentokrát musím pochválit i český název, který se k příběhu hodí podstatně lépe, než ten bezpohlavní anglický, a již tradičně dobrý překlad Jany Kunové.
Výborně, výborně... Tohle pokračování se povedlo, v mnoha ohledech překonává oba předchozí svazky cyklu. Máme tu opět hezký zimní příběh, plný nevlídného počasí a sněhu, máme tu pochopitelně i střet amišské komunity se západním životním stylem, máme tu opět sympatický tým policajtů z malého amerického zapadákova. Takže co je jinak?
Předchozí Modlitba za mlčení trochu sklouzla do mainstreamu, kde amišové sloužili jako kulisa k běžnému detektivnimu thrilleru se spoustou krve a po ní lačnícím záporákem. Tahle knížka na to jde jinak, podstatně lépe. Od thrilleru se posouvá zpátky k detektivce, víc zkoumá složité vztahy a motivy, zaměřuje se na malé i větší tragédie lidí, kteří v podstatě konají ze svých nejlepších pohnutek a přesto ubližují ostatním. Když o tom přemýšlím, tak v knížce vlastně ani není žádná vyloženě záporná postava, dokážete pochopit proč kdo co dělá, byť to často nekončí dobře. Čtenáře to zasáhne o to víc, jelikož hlavní protagonisté jsou děti.
Linda Castillo ve Střípcích ticha vzkřísila to nejlepší z detektivní literatury, a pokud by Kate trávila trochu méně času pitím, bylo by to úplně dokonalé...
Carter to myslí dobře. Občas to sice překombinuje, závěry mu moc nejdou, ale zase mu jdou hezky rozjezdy a prostředky, a to se také počítá. Navíc - a to si řekněme - kde jinde byste našli tolik kreativních způsobů jak někoho zabít, než v jeho knížkách?
Jako obvykle jde o zaběhnuté schéma geniální detektiv (Hunter), ne úplně nejbystřejší pomocník, aby se mohlo nenásilně čtenáři vysvětlovat (Garcia), hustě hustá nadřízená, a vrah, který to má naplánované všechno tak složitě, že je až s podivem, že do toho vůbec dává energii. Tady s tím navíc zamíchá ještě jedno médium, které tomu dá mysteriózní podtext. Ale celé to hezky odsýpá, ani chvíli se nenudíte, a dostanete hned chuť na další. Takže pokud nečekáte detektivku, je Popravčí dobré čtení.
Čteno podruhé s odstupem dvaceti let... Bývaly doby, kdy si spisovatelé detektivek vystačili s málem a fungovalo to dobře. Nepotřebovali desítky postav s krkolomnými jmény, nepotřebovali drsnou Skandinávii, ani nepotřebovali oběti obalovat peřím, posílat je poštou nebo vyřezávat do nich obrazce. Stačil jim počasím odříznutý ostrov, parta náhodně (?) sezvaných lidí, jejich rozhovory se sklenkou v ruce a to, že postupně ubývali. I takto to jde a není to o nic méně napínavé...
Ach... už ta obálka... Španěl Luiz Lara Osorio se zabývá 3D renderingem a "Cestovatel", jak se jeho počítačová malba nazývá, je vlastně v jeho tvorbě ojedinělá. Perfektně navozuje atmosféru, která prosycuje příběhy Pavla Fritze. Vesmír je všechno, jen ne idylická selanka a budete v něm sami se sebou. Nebo si to možná budete myslet.
Je nesmírně obtížné psát sci-fi tak, aby působila nadčasově, a je velmi velmi málo těch, co to umí. Dobrým příkladem v knižním světě je Herbertova Duna nebo Robinsonova Aurora, v tom filmovém například Scottův Vetřelec. Všimněte si, že narozdíl od většiny ostatních tam narazíte na popisy technologií dostatečně podivných a pokročilých, přesto i po desítkách let nepůsobí rozpačitě. V hlavní roli ale je člověk, popřípadě jeho lidství či to, co z něj zbylo. Fritzovy povídky jsou na tom podobně.
Pavel je jednak dobrý vypravěč, jednak těží maximum z českého jazyka, který - přiznejme si to - není zrovna jednoduše naroubovatelný do libovolně vzdáleného nehostinného kouta planetární soustavy. Zato umí být poetický. Tady je to v symbióze.
Pršelo... Pršelo.... Ploché střechy stupňovitého komplexu bičovaly mocné provazce deště, avšak odtokové žlaby a drenážní trysky, trčící do nicoty jako chrliče gotických katedrál, zůstávaly suché. Většina metanových kapek po dopadu jen sykla a proměnila se v páru. I přes mohutnou vrstvu izolace zůstávala základna teplejší a za deště se utápěla v mlžném oparu. Melancholické ráno.
Během pár řádků jste prostě TAM. A pak... pak je tu invence, s jakou Pavel vzdálené světy zalidňuje, často pomocí stvoření, která se jen odrážejí v zrcadlech času... už tam nejsou, ale nechala po sobě technické nebo mentální stopy. Náznaky. Opuštěné vraky. Místa často taková, že je lépe na ně nenarazit.
Je mi fakt líto, že tohle dílo vzniklo v české kotlině, protože hravě strčí do kapsy velkou část (značně přeceňovaných) zahraničních rádoby scifi pisálků. A mám, prosím, na mysli posledních padesát let, velká jména nevyjímaje. Pavel se tak připravil o milionové náklady a scénáře pro film. Do mých Top 10 knížek žánru se Studené světlo hvězd dostalo levou zadní.
Druhá knížka, která se mi od Angely Marsons dostala do ruky po Otevřeném hrobě, mě překvapila hlavně tím, jak málo se lišila od té předchozí. . V zásadě by se klidně i Němý křik mohl jmenovat Otevřený hrob a a naopak. I když obě knížky dělí chronologie jedntolivých příběhů, lze nejspíš nahlížet na celou sérii Kim Stoneové jako na knižní seriál - to je zatím ale jen moje spekulace a buď si to hned dalším příběhem série vyvrátím nebo potvrdím. V důsledku je to ale jedno, protože je to přesně ten typ vyprávění, u kterého jsem se směrem ke konci snažil číst co nejpomaleji. Jakmile zpozorujete, že ubývají stránky do konce, nechcete o společnost Kim Stoneové - a vlastně ani ostatních postav - přijít. Marsons je jedna z mála, kdo se nebojí temný příběh odlehčit humorem, a to humorem co má vkus a vtip. Nejsou tu žádní superdetektivové ani supervrahouni, jen smíšená společnost lidí, kteří jsou buď nalevo nebo napravo od čáry dobra, prostě tak, jak to v životě je. Většinou přečtené knihy posílám dál do světa, u Angely Marsons mám ale čím dál větší potřebu si celou sérii zkompletovat a nechat...
Je to přesně tak, jak napsala vivula - můžete si o tom příběhu myslet cokoli, stejně o něm budete ještě pěknou řádku týdnů přemýšlet. Už to samo o sobě dělá z Trhliny hodně povedenou knížku, ne? Ale ne všechno v příběhu klape.
Celá mystifikace je vystavěna docela mistrně - docela proto, protože je tu a tam ve snaze uvést co nejvíce "faktografických" údajů lehce přemystifikováno. Na druhou stranu tleskám autorovi, že nepodlehl pokušení poměrně krátké dílo nějak dál nadstavovat a natahovat, takže celek vychází kompaktně a napínavě, a gradací a stylem připomíná třeba Strugackých Piknik u cesty (což je samo o sobě rovněž poklona směrem k autorovi). Skřípe to snad jen ve vykreslení charakterů postav. Jediná povedená je úsporněji pojatá Mia, která sice moc prostoru k mluvení nedostane, ale kupodivu to stačí. Všichni ostatní hlavní protagonisté jsou do jednoho podivní. Možná to byl Karikův záměr (tedy alespoň pevně doufám, že byl) postavit do hlavní role thrilleru hned 3 nesympatické postavy, z nichž jeden je přechytralý učitel, druhý paranormální ajťák a hlavní hrdina sebestředný frajer. Já vím, já vím, ono to tak v reálu vlastně i kolem nás je, ale nemusíme si o tom ještě číst, ne?:)
Podtrženo sečteno je Trhlina výborná knížka, ze které vám bude ještě dlouho divně po těle, a to že pochází z pera "našeho" autora, si zaslouží bod navíc.
P.S. Pokud vás oslovil experiment, který Karika rozpracovává a kterému se se v kvantové fyzice říká problém Schrödingerovy kočky, doporučuji třeba výborný komorní filmový kousek Coherence.
Mám za sebou 19 hodin audioknihy. Samozřejmě ne v celku, to by nedal ani Weaver. Němé oběti mě nechaly celkem rozpolceného a v průběhu poslechu jsem osciloval mezi symbolickou hvězdičkou a plným počtem, tam a zpátky. Ten plný počet, co knížka nakonec dostala (sám se tomu divím), je potřeba brát trochu s rezervou a pojí se s tím hodně ´ale´. Vysvětlím.
Podle mě je toto pokračování v určitých ohledech vůbec nejlepší v sérii. Rozsahem je to skoro jako Vojna a mír a je to komplikovaný a těžký příběh, hustý jako kondenzované mléko. Weaver a jeho láska k reliktním místům se promítli do velice zdařilé fikce okolo viktoriánského Wappingského mola a téměř mysteriózní atmosféry obklopující neexistující architektonický artefakt, plný mechanických arkádových strojů. Ústřední roli tu nehrají postavy, ale kniha o historii mola, ze které je často citováno a kterou jsem si chtěl sehnat, dokud... dokud jsem nezjistil, že je také smyšlená. Tato část (víceméně celá prostřední část, tedy dobré tři stovky tištěných stran) je úžasná, atmosférická a hutná, a ve spojení s tragédií vyvražděné rodiny to funguje bezchybně.
Ve své minirecenzi Weaverova Nářku drozda jsem autora přirovnal k McDonaldu. Toto pokračování se nevymyká a zuby nehty se drží zajeté šablony. Víte skoro na stránku přesně, na koho se kdy Raker obrátí, kdy se objeví a neobjeví Healy, jak se Raker zachová v té či oné situaci. V Němých obětech jsem měl ale dost často Rakera plné zuby. Jeho morální kompas je tak dokonalý, že jsem si sám připadal vedle něj jako zmetek a vyvrhel. Vždy přesně ví, co mají dělat všichni okolo a rovněž věří, že to nejlepší, co se jim mohlo přihodit, je, že mají tu čest, aby je mohl chránit. Kdybych chtěl ochránce, obrátil bych se spíš na Jacka Reachera, rozhodně ne na Rakera - ten kam šlápne, tam nadělá víc škody než užitku. Ale nakonec to autor vždy nějak zaonačí, že se situace jako mávnutím kouzelného proutku obrátí v jeho prospěch. Působí to nepravděpodobně, někdy až hloupě, tu a tam jsem si říkal, jestli opravdu Weaver považuje čtenáře za úplné tupouny.
Ale zpátky k tomu McDonaldu. Tato stoprocentní předvídatelnost má něco do sebe, podobně jako u zmíněného fast foodu. Nemáte velká očekávání, protože přesně víte, do čeho jdete, a také to dostanete. V důsledku tak - přestože mě fakt Raker často vytáčel až do nepříčetnosti - vím, že si další knížku zase přečtu. Na Weaverově stylu je něco hypnotického.
Hypnotický je i Igor Bareš, který to opět načetl a který to opět vzal svým relaxačním tempem. Nějak to ale k Weaverovi sedí, nedokážu si k tomu představit jiný hlas.
Takže shrnuto: za tu hutnou atmosféru a nápad s fikcí okolo mola si ten plný počet hvězdiček Němé oběti zaslouží, i když je to v podstatě hrozná blbost...
Kritici její [MK] dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Toliko Wikipedie.
S tím prvním souhlasím, knížce ze všech pórů tryská inspirace Agathou Christie, na níž je v textu i přímý odkaz. Toho si cením, tedy toho, že Klevisová přizná, odkud čerpala. Ten zbytek už je horší.
Nejsem si jistý, jestli se ztotožňuji s českými reáliemi, kde jsou všichni parchanti, kterým jde jen o peníze (škrtneme-li kočky, kterých si v knížce užijete až až), a kde jedna každá postava, snad s výjimkou Bergmana, je kandidátem na pomoc psychologa. Taky si nejsem jistý, jestli se česká kriminálka chová jako ta profláknutá televizně-seriálová a dostavuje se na místa činu s majáčky, ohledačem mrtvol a všemi techniky, aby nasnímala otisky tlapek i zmíněným kočkám. No dobře, trochu přeháním, ale moc k tomu nechybí. A dalšími "představami" o práci toho či onoho se to tu jen hemží. Na to, že je autorka novinářka, by neškodilo si reálie víc nastudovat a nezůstávat jen v úrovni fabulace.
Ale když pominu nereálné prostředí, podivné chování postav a šroubované vyústění, jež má s třemi stovkami předchozích stran jen málo společného, jsou Kroky vraha vcelku solidním čtením, které neurazí a kočkofily vyloženě nadchne.
Mayne se s tím nemydlil a přestože nenapsal bestseller desetiletí, alespoň se pokusil originálním způsobem inovovat dnes všudepřítomný žánr krimi.
Proti ne úplně tradičním způsobem operujícímu zabijákovi tu staví civilní osobu biologa-informatika, který je současně amatérským vyšetřovatelem a současně obětí, a to hned dvojitou - vraha i policie. V hlavní roli je tu věda, která - někdy až příliš neomylně - vede hlavní postavu Thea přímo k pachateli a jeho obětem. Vyprávění je v první osobě a je velmi přímočaré: udělal jsem tohle, pak tohle, pak tohle... Žádné odbočky, žádné zdvojení nebo ztrojení vypravěčských linek. Možná proto se autorovi podařilo od první po poslední stránku udržet velmi vyrovnané tempo, a já se musím přiznat, že jsem si to celé opravdu užil. Jasně, posledních cirka pět kapitol se Mayne neubránil a sklouzl od svého jedinečného způsobu vedení děje po naprosté akční klišé, ale naštěstí jsou kapitoly krátké a netrvá to dlouho. Příjemné letní thrillerovité osvěžení...
Težko k tomu napsat něco objevného, co už nebylo napsáno v komentářích pode mnou. Začnu tímto: řečeno ústy jednoho z protagonistů - Je strašně snadné si sednout do hlediště a nechat se bavit. A pak buď velkoryse zatleskat nebo se jen ušklíbnout - Mohlo to bejt lepší...
No jo, jenže s tím se musí počítat. Autora či jiného umělce do toho nikdo nenutil a bavit - v tomto případě čtenáře - by knížka měla, ne? V tomto ohledu účel splnila, opravdu mě bavila. Už ten začátek, který jako by byl přepisem scénáře jednoho z tisíce hororových filmů. Ona klopýtá lesem skoro bez dechu a ten, co ji loví, je jí v patách. Ve filmu má ona na sobě pouze zakrvácený nátělník a je blond. Tady to zatím nevíme. Pak se to přepne do módu jednoho z tisíce hororových filmů, kdy parta kamarádů projiždí lesem se klikatící cestou s tím, že si tohle léto parádně užijí. Vy už samozřejmě tušíte, že neužijí, protože jste viděli všechna pokračování Wrong Turn a víte, že hned jak špatně odbočí, budou vyvražděni jeden po druhém vesnickými vidláky. To se ale tady nestane.
Co následuje, mi silně připomnělo jinou mysteriózní knižku, Trhlinu Jozefa Kariky, a asi nejsem sám. Shrnul bych to asi takto: Jozef má lepší atmosféru, Kateřina umí lépe psát. A to je i důvod, proč jsem to hltal stránku za stránkou a bylo mi úplně jedno, že se s toho dalo vytěžit podstatně víc. Když už jsem u srovnání s Karikou - tam je klíčový moment zasazení do slovenských reálií a dodatečná mystifikace, vzbuzující zdání něčeho, co se skutečně stalo. Kateřina příběh sice šoupla do Beskyd, ale jakýkoli místopis úplně zazdila. Postavy mají univerzální jména, znějící neutrálně v libovolném světovém jazyce, až se nechce věřit, že se takhle zrovna sešli. Obce, kopce, lesy, cesty, auta, ubytovací zařízení... nic z toho nemá název, jméno nebo značku, dokonce i jedna z postav odjiždí z "města, ve kterém žije". To je škoda, bývalo by to bylo věrohodnější... I tak to bylo fajn čtení...
P.S. A místy je to opravdu chytře vtipné.
Udělal jsem chybu, že jsem tuto knížku začal číst někdy kolem desáté večer. Už jsem zmínil při minirecenzích dalších knih autorky, že vypravovat umí znamenitě a nezdržuje se zbytečnými odbočkami, takže - po hodně dlouhé době - to byla knížka, kterou jsem sjel na jeden dlouhý zátah. Nedokázal jsem se od ní odlepit.
Po všem, co jsem od McFadden četl, ať už v češtině či angličtině, je možné vysledovat autorčin recept. Vezmi dobrý výchozí nápad na zápletku, abys chytila čtenáře hned od začátku, přihoď k tomu pár komplikací, které mají blíž k všednosti než rafinovanosti a které slouží jen ke "zvlnění" příběhu, spíše než k tahání čtenáře do slepých uliček, pracuj jen s několika málo postavami, a na závěr přines solidní zvrat. A hlavně: dobře to odvyprávěj. A tohle Freida McFadden umí.
V důsledku to není nijak propracovaný thriller, ani si není potřeba lámat moc hlavu s řešením rébusů, a neexistuje tu ani žádná krev. I zakončení je spíše takové televizní, než filmové, a hodilo by se do seriálů typu Věřte nevěřte. Není to ani knížka, ke které se vrátíte podruhé, jakmile víte, jak to dopadne, víte všechno a znovu to číst cenu nemá. I toto je společné autorčiným knížkám. Na druhou stranu, pokud je hlavním cílem takové literatury bavit, je v tom McFadden jednička.
P.S. Nesmím zapomenout pochválit výborný překlad.
Covidový lockdown evidentně Hunterové svědčil, protože ´pětka´ je pro mne jedna z nejlepších v celé sérii. Zároveň se trochu vymyká, protože narozdíl od ostatních detektivek autorky snese označení thriller. Jak to?
Tak především slovo thriller je odvozené od výrazu pro napětí. Detektivka ho nutně mít nemusí, případy slečny Marplové byste za thriller asi neoznačili. Tam jde o propletence, kombinace, falešné stopy, mentální cvičení. Ostatní části série tohle všechno obsahovaly a měly plynulé tempo od začátku až do konce. Proto se Celá pravda odlišuje.
První polovina není úplně přesvědčivá a je trošku utahaná, až moc zbytečně se tam řeší témata MeToo, i když naruby, a v podstatě tam nikdo ani neumře. Už jsem si řikal, jestli to vůbec dočtu. Vůbec nic totiž nenasvědčuje tomu, že se to celé v druhé polovině totálně zvrtne a Hunterová nasadí stále se stupňující tempo a začne budovat takovou dávku napětí, že by se za ni nemuseli stydět ani skandinávští autoři. Zatímco u všech dalších Fawleyho případů jsem mohl kdykoli přestat a vrátit se ke čtení o den i dva později, tady to už pak prostě nešlo a polykal jsem stránku za stránkou.
Dovolím si zopakovat jedno rýpnutí - nemůžu si pomoct, ale mělo by se to spíš jmenovat Případy oddělení Thames Valley. Fawley mi připadá v celé sérii jako nejslabší článek týmu. Naštěstí alespoň jeho žena v tomto pokračování u mě vyspravuje svoji reputaci a není jen do počtu. Za mě je Celá pravda fakt pecka.
Touto knížkou si Terry Hayes pojistil, že cokoli dalšího napíše a vydá (a další příběh je už na cestě), tak budu první, kdo si to koupí.
Je asi jedno, že autor není úplný nováček a má za sebou pár povedených scénářů pro film. Já Poutník je jeho knižní prvotina a není to jen naprosto strhující debut, je to naprosto strhující úplně celé. Poslouchal jsem jako audioknihu a strávil s ní několik tisíc kilometrů v autě, jelikož jde o příběh VELMI dlouhý. Za normálních okolností je délka sebevraždou autora, protože zákonitě musí začít nudit. Poutník udržuje od prvního po poslední písmeno tak skvělé tempo, že prostě jen obracíte stránku za stránkou a přejete si, aby to bylo ještě delší. Možná to měl Hayes roztrhnout na 3 díly a krmit jimi čtenáře postupně, víc by vydělal a my stáli ve frontách.
Už dlouho jsem se nesetkal s knížkou, která:
... která by měla tak mistrně vystavěný příběh. Celé se to rozbíhá různými směry, a přitom to drží pevně pohromadě, každá jedna zmínka na prvních stránkách je zužitkována někde později, o mnoho set stránek dál.
...která by měla tak sympatické postavy. A to nemluvím jen o té hlavní. V zásadě i záporáci mají svoje motivace a autor nás nechá je pochopit.
... která by tak nenásilně mísila detektivní thriller se špionážním románem, prokládala to člověčenstvím, terorismem, a tu a tam přidala i špetku humoru na okořenění.
... která by byla tak dokonale přeložená. Pavel Medek odvedl perfektní práci a použil krásný jazyk.
... která by byla tak bezvadně načtená. Troufnu si říci, že díky Martinu Stránskému je nepochybně audio verze ještě lepší, než ta tištěná.
Jasně, zachraňujeme tu svět a občas probleskují okamžiky Ameriky, jako té jediné nejsprávnější a k záchraně světa vyvolené, ale takových okamžiků není moc a dají se odpustit. A jasně, knížka vyšla v roce 2013, tedy dlouho před Covidem, a dnes už víme, jak se umí šířit epidemie - tedy v podstatě libovolně. To nic neubírá na invenci, se kterou je Poutník vymyšlen a napsán. Opravdu parádní kousek literatury... Bravo!