xulij01 komentáře u knih
Velmi povedená alegorie totalitního státu. Na začátku obrovské nadšení ze získané svobody a splétání plánů na vytvoření „ráje na zemi“, samozřejmě s tím, že prvně se musí řádně zabrat a utáhnout opasky, aby „světlých zítřků“ mohlo být dosaženo. Ve skutečnosti dochází k postupnému utahování šroubů a situace se nenápadně zhoršuje, na druhou stranu propaganda samozřejmě dokládá, že se mají mnohem lépe než dříve (to platí ale tak akorát pro vládnoucí vrstvu). Psáno velmi přístupnou formou a víceméně naznačené postupy fungují v totalitních systémech dodnes. Svoji vizi pak autor rozvinul v románu 1984.
Mistrovsky podaný obraz totalitní společnosti, kde je jedinec redukován na malé kolečko v soukolí a pokud vybočí svým chováním z řady, tak může být velmi snadno „nahrazen“ jiným „kolečkem“. Román obsahuje celou řadu zajímavých myšlenek, například neustálá změna historie tak, aby to odpovídalo stávající realitě. Oceánie vede válku střídavě s Eurasií a Eastasií a případně s některou z nich uzavírá spojenectví proti zbývají mocnosti. Problém je samozřejmě v tom, že nepřítel byl vykreslován propagandou v nejčernějších barvách a najednou se z něj stane spojenec. Vyřeší se to tím, že veškeré knihy, články, noviny a jakékoliv informační zdroje jsou zničeny a nahrazeny novými, kde je uvedeno, že vždy bojovali po boku stávajícího spojence, tvrdit opak by bylo zločinem. To se samozřejmě v průběhu let několikrát zopakuje a žádný původní (pravdivý) informační zdroj není k dispozici, takže se člověk může spolehnout jen na svou paměť, která je neustále masírovaná všudypřítomnou lživou propagandou.
I přes závažné téma je knížka čtivá a nadčasová, člověku se nechce věřit, že byla napsána již v roce 1949. Rozhodně stojí za přečtení, je to ten typ knížky, ke které se člověk klidně po pár letech vrátí.
Jedno z nejznámějších fantasy děl, které je stále živé, ač vyšlo už v roce 1954. Tolkien byl profesorem literatury a na textu je to znát. Většina lidí bude asi příběh znát díky povedenému filmovému zpracování, dle mého je ale knížka lepší než film, vtěsnat celý příběh do filmu se sice podařilo, ale za cenu určitého zjednodušení (v knížce je děj mnohem propracovanější a dává větší smysl).
Čtenáře jinak čeká poutavý příběh, uvěřitelné postavy a vytříbený jazyk. Někomu mohou být na obtíž lyričtější pasáže, kde popisuje třeba krajinu, architekturu... (na druhou stranu tím umí dokonale navodit atmosféru). I ten, kdo neholduje fantasy literatuře, bude myslím s knížkou spokojen, stačí se nechat okouzlit strhujícím příběhem a skvostným jazykem.
Rozsáhlá fantasy sága (hodnotím všechny díly), která vyniká bohatým příběhem, množstvím postav a nečekanými zvraty. Je to ten typ knížky, který čtenáře vtáhne do děje a nepustí, dá se říci, že se tam stále něco děje (lyrické popisy jako u Tolkiena zde příliš nenajdete). Zvláštností je pojmenování kapitol, které nesou jméno postavy, o které je vyprávěno (takže tam najdete x-kapitol se stejným názvem). Vyprávění je tedy primárně sledováno vždy z pohledu jedné konkrétní postavy, ke které se autor zpravidla vrátí po několika jiných kapitolách.
Autor se s tím příliš „nemaže“ a klidně z příběhu nechá vypadnout postavu, která se jevila jako klíčová, naopak nějaká zdánlivě nezajímavá postava se později stane postavou nosnou. Spisovateli se parádně podařil zachytit postupný vývoj jednotlivých postav vlivem vnějších okolností. Velmi zjednodušeně příběh sleduje soupeřící rody o moc s přidanou špetkou magie. Sága by se dala přirovnat k rozvětvenému „historickému“ románu s řadou intrik a nečekaných rozuzleních.
Nic podobného jsem zatím nečetl. Příběh je bohatý a fantaskní. Mystika se prolíná s reálným světem, minulost se současností. Zkusím naznačit něco málo o příběhu, ale tak, abych nic důležitého neprozradil. Jednou z postav je spisovatel, který napsal román odehrávající se v roce 0. Úryvky toho románu jsou v knize citovány a zároveň jedna z postav románu v románu je hlavním hybatelem příběhu odehrávajícím se kolem roku 1920 v Moskvě (čili se dá říct, že se jedná o starší ročník, který spadá do období ještě před Kristem). Příběh je spletitý, skoro bych to přirovnal k tomu, když pejsek s kočičkou vařili dort, každopádně já jsem si na něm pochutnal. Plně ale uznávám, že mnohým se to bude jevit jako překombinované, na druhou stranu je někdy lepší nad knížkou nepřemýšlet a prostě se nechat okouzlit plynoucím a velmi čtivým příběhem…
Druhý díl rozhodně nezaostává za prvním. Děj solidně odsýpá, přišlo mi, že trošku ubylo lyričtějších popisů prostředí. Postavy se postupně vyvíjí, charaktery na mě působily uvěřitelným dojmem. Čtenář dostane další pořádnou porci dobrodružství okořeněnou nečekanými zvraty, zajímavými setkáními, a to vše napsané vytříbeným a čtivým jazykem. Pro fanoušky fantasy skoro povinnost, ostatním to můžu ale doporučit taky, je to typ knížky, která člověka vtáhne do děje a těžko se odkládá.
Třetí díl má největší spád, děj krásně odsýpá a příběh se uzavírá. Přišlo mi, že tento díl čtenáře nejvíce vtáhne do děje, asi bude dané tím, že lyrické popisy prostředí jsou upozaděny. Tolkienovo dílo je unikátní v tom, že vytvořil celý propracovaný svět, který má vlastní mytologii, jazyky, pověsti a historii. Vznikl takový malý vesmír, který okouzluje čtenáře již desítky let.
Knížka je opravdu čtivá a dokáže vtáhnout do děje. Další velkou výhodou je, že si čtenář na základě minulosti jednotlivých postav může udělat rámcovou představu, jaký byl třeba postoj Polska vůči židovskému obyvatelstvu před druhou světovou válkou, v průběhu ní a po ní (zrovna tak třeba v Německu a ostatních státech). Na osudu jednotlivých postav se dozvíme o průběhu povstání ve varšavském ghettu, hrůz koncentračních táborů, politice Velké Británie, která značně omezovala přistěhovalectví židů do Palestiny (arabské státy toho prostě nabízeli mnohem více než židé, takže postoj byl víceméně jasný a bylo úplně jedno, že v Německu byli židé vyhlazováni) atd. Každopádně většina děje se soustředí na situaci po druhé světové válce, kdy se snažili založit vlastní stát, je pravdou, že dokázali takřka nemožné, zúrodnili často půdu, která se jevila jako neplodná (za cenu obrovského úsilí).
Co na mě vůbec nepůsobilo přesvědčivým dojmem byly vztahy mezi jednotlivými postavami (zvláště ošetřovatelka Kitty a rambo Ari), tam mi to připomínalo červenou knihovnu. Také třeba osud lodi Exodus byl zcela jiný, než je v knížce líčeno. Rozhodně to chce brát z historického hlediska s rezervou, určitě si ale čtenář udělá slušnou představu o tom, jak nesmírně obtížné bylo nový stát založit a čím vším si museli ještě po hrůzách koncentračních táborů projít.
Oddychové letní čtení plné absurdního humoru a situací. Autor má opravdu bohatou fantazii a smysl pro humor, kdy často staví na hlavu různá fantazy klišé. Četl jsem dvojjazyčné vydání (čeština/angličtina) a překladatel odvedl opravdu perfektní práci.
Pro mě jedna z nejzajímavějších knížek, které jsem kdy četl. Waltari je můj oblíbený autor, umí psát neobyčejně čtivě a člověk má pocit, že se to mohlo tímto způsobem odehrávat. Příběh líčí, jak hlavní postava cestuje do Jeruzaléma, protože na základě proroctví (různých národů) se tam má objevit nový „vládce světa“. Dorazí tam akorát v době, kdy dokonává Ježíš Kristus na kříži.
Děj se poté točí kolem toho, že se hlavní hrdina snaží vyzískat co nejvíce informací o Ježíši, je světsky zaměřený, takže je pro něj obtížné jeho učení pochopit (natož přijmout). Z mého pohledu dokázal autor postavám vdechnout život a umím si i vcelku představit, že taková knížka někoho přivede ke křesťanství (líčení událostí jinak víceméně odpovídá bibli). Za mě můžu knížku jen doporučit.
Autor sám gulagem prošel, takže má vše z první ruky. První díl se věnuje všemu, co předcházelo vlastnímu pobytu v gulagu. Dozvíme se, jak probíhalo zatýkání, transporty, výslechy, pobyt ve vězení, vlastní procesy, na základě, kterých zákonů docházelo k odsouzení... Knížka je rozkročena opravdu velmi široce, Solženicyn uvádí řadu osudů konkrétních lidí, mnohé z nich sám potkal. Neváhá se ponořit i do minulosti a srovnává vězenství za cara a za vlády komunistů (včetně uvedení počtů popravených/odsouzených). Do vyprávění připojuje i své úvahy (sám k sobě je nebývale kritický) a nevyhýbá se ani ironii. Díky tomu mi přišla knížka trošku nesourodá, bojuje na hodně frontách zároveň (proto dávám čtyři hvězdy, v porovnání s jeho knížkou V kruhu prvním se mi to četlo hůře).
Hlavní síla knížky tkví v tom, že si člověk udělá perfektní představu o zrůdnosti vykonstruovaných procesů a obvinění. To jsou absurdní situace, kdy zatknou ženu malého dítěte a vůbec je nezajímá, že to dítě zůstalo doma samo. Jiná žena to jde nahlásit, oni mrknou na kvóty, zjistí, že ještě nemají dostatečný počet podezřelých (=odsouzených), tak ji rovnou také zavřou (hlavní bylo naplnit určené kvóty, nějaká vina či nevina vůbec nikoho nezajímala, přiznání už z nich při výslechu dostali). Celkově bych hodnotil 85 %, koho zajímají gulagy, tak těžko najde lepší knížku (je to opravdu rozebrané z mnoha různých pohledů).
Kromě krásného archaického jazyka knížka nabízí i poutavý příběh odehrávající se na pozadí střetů mezi katolíky a hugenoty. Čtenář si nenásilnou formou udělá představu, jaký byla situace ve Francii v 16. století, včetně zachycení nejdůležitějších historických událostí.
Autor má opravdu bohatou fantazii, plno hezkých příběhů plynoucích lehce jako voda. Četl jsem dvojjazyčnou nezkrácenou verzi (angličtina/čeština) z roku 2008. V zápatí jsou vypíchnuta nejdůležitější slovíčka a jejich význam je popsán v angličtině, pak následuje český překlad. Ideální knížka pro bezbolestné procvičení angličtiny, zrcadlové texty mají něco do sebe. Celkem 85 %.
Vyprávění o Konstantinovi a Metodějovi je zasazené do opravdu širokého kontextu. Probírá se například historie Byzantské říše (nejvýznamnější panovníci a představitelé církve), její vztahy s okolními státy a "západní" církví. Podobně je poté rozebrána i situace na našem území. Hezky je zachyceno hnutí ikonoklasmu (zákaz zobrazování svatých), zrovna tak autorka naťukne i některé zásadní otázky víry (podstata Krista - člověk či Bůh). Širší kontext pak hodně pomáhá pochopit důvody jednání jednotlivých aktérů.
Vše je podáno opravdu čtivou formou, ale každopádně se v textu objevuje velké množství jmen a událostí, takže je určitě lepší přečíst knížku třeba během týdne, kdy si to lze ještě všechno vybavit. Autorka často pár větami shrne, co bylo o dané osobě/události již řečeno dříve, aby se čtenář ve vyprávění neztrácel.
Autor sleduje poslední dny třetí říše očima vojenských špiček, vrcholných politiků, ale i běžných lidí, vojáků, nuceně nasazených, vězněných atd. Každý z nich samozřejmě vnímá situaci jiným způsobem a má i jiné cíle (u běžných Němců šlo víceméně už jen o přežití). Díky značně různorodému spektru „vypravěčů“ vzniká plastický obraz konce války v Německu. Nejzajímavější jsou ty pasáže, které se týkají vrchních velitelů, podařilo se krásně zachytit, před čím stáli, proč a jak se rozhodovali. Některé informace mě hodně překvapily, Němci se například dostali k super tajné mapě, kde bylo zachyceno poválečné rozdělení Německa (do té doby doufali, že mezi SSSR, VB a USA vzniknou rozpory a oni se nabídnou coby nárazník proti rozpínavosti SSSR aneb tonoucí se stébla chytá). Knížka je opravdu velmi čtivá a obsahuje řadu zajímavých informací. Celkově bych hodnotil 85 %.
Jak už název napovídá, knížka mapuje zločiny komunismu. V jednotlivých kapitolách zachycuje největší zvěrstva, kterých se dopustil, například velký hladomor v letech 1932 až 1933, Velký teror probíhající v letech 1936 až 1938 atd. Je to solidně napsané, informací se čtenář dozví vcelku dost (na druhou stranu, víceméně každé z kapitol by mohla být věnována samostatná knížka). Na konci každé kapitoly najdeme seznam citovaných zdrojů. Perfektní je, že se tu a tam objeví i třeba doslova citované nařízení některého z vysoce postavených komunistických pohlavárů nebo i vzpomínky perzekuovaných, hned to dává popisu událostí jiný rozměr.
Radostné čtení to každopádně není, je až zarážející, s jakou brutalitou postupovali proti vlastním lidem, deportace celých národů do oblastí, kde nic nebylo připravené, a tudíž to končilo zcela zbytečnými obětmi. Rekvizice zemědělských plodin, které byly určeny na setbu a díky tomu byl v dalších letech vyvolán hladomor
Doporučuji si hned na začátku přečíst krátký doslov autora na konci knihy, jsou to necelé dvě stránky. Popisuje v nich, jak vlastně rukopis vznikal. Oproti třeba románu Rakovina nebo V kruhu prvním není ten text tak "uhlazený", působí mnohem syrovějším dojmem a tohle právě v doslovu rozebírá. Hodně mě překvapilo, že celý rukopis neměl při psaní nikdy pohromadě, to samé platí o podkladových materiálech, bál se odhalení, a to je samozřejmě u takové monumentální práce zásadní komplikace...
Na začátku autor zmíní tábory typu katorga, které byly vyloženě likvidační, určené pro paragraf 58 ("političtí", ale bez problémů ho mohl dostat i někdo, kdo ukradl pár klasů na poli). Z nich se vyvinuly zvláštní tábory, které měly stále velmi drsný režim a jejich hlavním úkolem bylo zcela izolovat odsouzené od společnosti (když se jim blížil konec trestu, tak často dostali přídavek). Autor se sám právě do takového tábora dostal, takže to má všechno z první ruky. Věnuje se i útěkům, vzpourám, vyhnanství, situaci po smrti Stalina a nástupu Chruščova. Zvláště drsné je líčení následného vyhnanství, kdy po odpykání trestu často museli do odlehlých oblastí s puncem vyvrhele, takže je nechtěli zaměstnat a někteří pak považovali život v gulagu paradoxně za snazší. Jako v předchozích knihách je vyprávění prošpikované úvahami, konkrétními příběhy, srovnáním s carským Ruskem…
Podtitul knížky „šedá eminence“ Čepičku zrovna nevystihuje. Chtěl být vždy ve středu pozornosti a vyhovovala mu "záře reflektorů", moc pro něj byla lákadlem, kterému nedokázal odolat. Byl nesmírně pracovitý, dobrý rétor a organizátor, dokázal velmi rychle proniknout do oblastí, s kterými předtím ještě nepřišel vůbec do styku. Zároveň mu chyběly jakékoliv morální zábrany a k cíli šel "přes mrtvoly", byl také velkým obdivovatelem Stalina a jeho stylu řízení. Sami autoři v úvodu přiznávají, že název knížky vznikl ještě předtím, než měli k Čepičkovi shromážděny všechny informace a poté již nebylo možné název změnit (navržený byl totiž i obal knihy).
Jeho život je rozebrán opravdu důkladně, byla tam maximální snaha získat co nejvíce informací (včetně vyzpovídání jeho spolupracovníků, přátel, známých i nepřátel). Samozřejmostí jsou různorodé písemné prameny. Jedno z mála bílých míst představuje pobyt v koncentračním táboře, něco se k němu dohledalo, ale není toho tolik a svědectví se od sebe vcelku liší. Perfektně je zpracován jeho život po druhé světové válce. Ihned se dostal do vedení města Kroměříže a i přesto (nebo možná proto), že byl právníkem, tak vydával nařízení, která byla v rozporu s tehdy platným právem (aneb revoluce zákony neuznává). Když s tím někdo nesouhlasil, tak se bez uzardění odvolal na vyšší autoritu, s kterou to prý probral (často se ukázalo, že to byla lež, de facto testoval, kam až může zajít). Pokud mu někdo zkřížil plány, tak mohl počítat s tím, že to odnese (byť třeba po mnoha letech). Nesmírně zajímavé je pak vylíčení jeho působení na ministerstvu obrany v době, kdy Stalin zavelel k přípravám na další válku. Knížku můžu vřele doporučit, občas se tam vyskytne jadrnější výraz, který v rámci textu působí nepatřičně, ale to je jen drobná vada na kráse. Celkově bych hodnotil 85 %.
V roce 1990 sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že za Katyňský masakr je zodpovědný Sovětský svaz a poskytl k tomu i kopie dokumentů, které jeho vinu prokazatelné dokládají. Samozřejmě už předtím panovala jistota, na čí straně je vina (bylo až neskutečné, jakým způsobem se vedoucí představitelé SSSR zamotali do pavučiny lží, kdy jedno tvrzení odporovalo předešlému). Přesto se stále najdou lidé, kteří vinu SSSR odmítají, těm bych jen vřele doporučil, aby si knížku přečetli.
Knížka jednak sleduje osudy několika vybraných lidí, kterých se Katyňský masakr týkal, nejen popravených, ale i jejich rodin, případně známých. Polští důstojníci byli vybízení k tomu, aby psali svým blízkým, díky tomu NKVD (tajná policie) měla seznamy těch, které bude potřeba deportovat. Mimo to autor čtenáře seznámí se situací Polska před válkou, během války i po válce. Hodně zajímavé jsou postoje vedoucích představitelů USA a VB, dá se říci, že kvůli porážce Německa zametli Katyňský zločin pod koberec (nechtěli připustit, aby se spojenectví se SSSR rozpadlo, tak mu ustupovali na všech frontách). Je to neradostné čtení. Celkově hodnotím 85 %.
Z knížky mám rozporuplné pocity. Na jedné straně spousta zajímavých informací o španělské chřipce, na straně druhé autorka občas odbíhá až zbytečně od tématu a někdy se utápí v zbytečných podrobnostech. Zvláště pak poslední kapitoly trochu už ztrácí dech. Snaží se v nich odpovědět třeba na otázky typu, zda velký počet obětí v Indii podpořil snahy o získání její nezávislosti na VB nebo zda by Německo bylo bez existence španělské chřipky skutečně poraženo (a na takové otázky je hrozně těžké odpovědět, trošku se tím člověk dostává na tenký led spekulací). Celkově ale knížku určitě doporučuji, informace typu, že v laboratoři byl virus španělské chřipky vzkříšen a zkoumám nebo že španělská chřipka nepochází ze Španělska, jsou opravdu zajímavé. Celkově bych hodnotil necelých 70 %.