xulij01 komentáře u knih
Celkově bych dal 3,5 hvězdičky. Koncept knížky je poměrně zajímavý. Autor si zvolil několik lidí a sleduje jejich osudy na pozadí přibližujícího se dne D. Část z nich si vedla deníkové záznamy, z kterých je čerpáno (u ostatních jsou využity deníky jiných lidí s nimiž se setkali či další prameny). Zdrojová literatura je poměrně bohatá, takže se nejedná o fabulaci a dle všeho jsou příběhy líčené v knize pravdivé.
Autor sleduje osudy velmi rozdílných lidí, jednak těch, kteří den D ovlivnili značnou měrou (Hitler, Churchill, Eisenhower, dvojitý agent Arabela/Garbo…), do druhé skupiny spadají například členové odboje ve Francii, německý voják na pobřeží Normandie, spojenečtí vojáci, vězněný člen odboje, skrývající se žid… Takže sledována skupina lidí je nesmírně pestrá, což umožňuje sestavit mozaiku z různých úhlů pohledu. Co mi ovšem trochu vadilo, že některé informace byly z mého pohledu nadbytečné (například, že šli do kina na určitý film – mladší generaci jméno filmu nic moc neřekne a daný herec taktéž asi ne, podobně informace o tom, co měli k obědu), na druhé straně jsou tam obsažené zajímavé informace třeba o dvojitém agentovi Garbo/Arabela. Kousek úryvku:
„Takto vyzbrojen odcestoval Pujol (pravé jméno agenta Garbo) ve společnosti své ženy do Lisabonu, odkud poslal Kühlentalovi falešný vzkaz, že je v Británii. V příštích několika měsících předal abwehru řadu zpráv. Předstíral, že z Británie dodává autentický materiál. Většinu informací přitom získal z různých publikací, k nimž měl přístup v lisabonské veřejné knihovně, filmových týdeníků, novin a časopisů a své depeše pak obohatil díky vlastní bujné představivosti. Zejména tehdy, když popisoval společenské zvyklosti v zemi, kterou nikdy nenavštívil, stejně jako neovládal jazyk jejích obyvatel.“
Poté kontaktoval Brity (jednou ho již odmítli coby provokatéra, v té době ale ještě pro Němce nepracoval) a ti vzhledem k doložené komunikaci mezi ním a Německem se rozhodli, že s ním budou spolupracovat, převezli ho do Británie a pod dohledem tajné služby dodával Německu „zaručené“ informace.
Vedle takových zajímavých informací se ale zároveň čtenář dozví následující:
„Také noviny malovaly na svých stránkách vcelku přívětivou vizi příštích dnů. Deník The Times uveřejnil inzerát Harveye Nicholse z londýnské Knightsbridge, který nabízel sluneční brýle s obroučkami rozličných barev, zatímco v dalším kdosi hledal bílý svetr a krátké letní kalhoty na kriket pro devítiletého chlapce. Jistá firma zase pod heslem „Plně elektrifikovaný domov budoucnosti“ předkládala obrázek domácnosti plné zásuvek pro vysavač….“
Knížka obsahuje krátké úryvky literárních děl od pravěku až k vrcholům středověku. Úryvky nejsou opravdu příliš dlouhé (vzhledem k časovému období, které knížka vymezuje, to ani jinak být nemůže). Na začátku každé kapitoly je stručně nastíněno období, z které dané úryvky pocházejí. Například kapitola Mezi Eufratem a Tigridem začíná textem:
„Mezopotámie nikdy neexistovala jako stát, a přesto se pojmenování vžilo natolik, že i my ho používáme pro označení jednoho z nejstarších údobí lidské historie. Období označené pod pojmem „mezopotámské“ je časově velmi rozsáhlé, zahrnuje zhruba dva tisíce let…“
Ke každému úryvku jsou připojeny základní informace, například Nářek nad zkázou Uru:
„Veršovaná epicko-lyrická skladba pochází z počátku 2. tisíciletí př. n. l. jako bezprostřední reakce na historickou událost – dobytí a zničení sumerského města Uru r. 2016 př. n. l. Je jedním z posledních zachovaných děl sumerského období. Byla určena ke kultovnímu přednesu a její účinek byl zvyšován rytmickým doprovodem hudebních nástrojů, především bubnů. Obsahuje kolem 400 veršů, rozdělených do nepravidelných slok, spojovaných monotónními refrény.“
Celkově hodnotím 90 %.
Knížka je nabitá informacemi, které jsou podány velmi poutavou formou. Vesměs se věnuje českým archeologům od 18. století (ale jsou tam i příběhy lidí, kteří ovlivnili zeměpis, geologii, etnografii, antropologii...). Velkou výhodu knihy je, že občas cituje deník dané osoby, což krásně navodí atmosféru. Například od Antonína Fryče:
„Opodál zámku knížecího spatřil jsem státi na malém pahorku nízkou kulatou věž, na jejímž temenu bývají vystavovány hlavy porubaných Turků, jelikož ale již po delší čas mír s Turky panoval, nebylo tam žádných lebek spatřiti. Vyslovil jsem přání, že bych byl rád hlavu Turčína na památku do Prahy přivezl, a když se setmělo, vyplnilo se se přičiněním mého průvodčího, co jsem si byl žádal, a přinešena mně lebka Turka, kterého byl jeden z Černohorců náhodou již v čas míru o tento kousek kratšího udělal.
Některé příběhy působí až absurdně. Například Jan Kolár se zabýval původem Slovanů, bohužel se nedá jeho snaha označit za vědeckou. Jeho oblíbenou metodou byl jazykový rozbor místních jmen (slov) čili podobnost slov v jednotlivých jazycích a na základě porovnání dojde k závěru, že dané slovo má původ v jiném jazyce. Dle něj byli Řekové původem Slované (to samé platí o Etruscích). Pro představu Venus (Venuše) není nic jiného než Ženuš, Ženucha. Zapletl se i do kauzy s Retránskými bůžky (jednalo se o jasné padělky, což potvrdila celá řada archeologů), Kolár samozřejmě tvrdil, že o padělky nejde. Prozkoumal je a tvrdil:
Na některých bůžkách jsou dvojí nápisy, na jedné straně slovanský a na druhé německý, což jest nepodvratný důkaz, že oba tito národové, Slované a Němci, ve snášenlivé lásce a svornosti mezi sebou žili, ba že společné chrámy a bohy měli, a že nešťastné sočení národní teprve později nastalo násilným uváděním křesťanstva.
Na to reagoval Karel Havlíček:
Věru nikdo by z nás neřekl, že již za těch časů, „za starých bohů, za boha Peruna“, panovala taková rovnoprávnost, jakou nyní pozorujeme kupř. nad vraty pražské policie.
Každopádně se knížka věnuje primárně skutečným archeologům a čtenář se dozví velké množství zajímavých informací.
Hezky zpracovaná publikace, kde se lze dozvědět čtivou formou řadu zajímavých informací o známých osobnostech. Rozdělená je do čtyř sekcích: literatura, věda a technika, hudba, výtvarné umění. Zajímavé je, že to není práce jednoho člověka, ale většího množství autorů (někteří z nich zpracovali životopisy více známých osobností).
U každé osobnosti je uvedený malý černobílý kreslený portrét. Navíc je v knížce celkem 16 stran černobílých a 32 barevných příloh (vyobrazení uměleckých děl, vynálezů, osobností…). Ve své době to musela být oblíbená knížka, a i dnes má rozhodně co nabídnout. Novější knížky podobného typu kladou často důraz na obrazovou přílohu, a tak nějak zapomínají na kvalitu textu (informací), což u této publikace rozhodně neplatí. V sekci literatury jsou například: Thomas Mann, Jules Verne, Denis Diderot, Jack London… Věda a technika: Alexander Fleming, Giordano Bruno, Karel Klíč, Jan Janský… V hudbě: Guiseppe Verdi, Niccolo Paganini, Fryderyk Chopin, Georges Bizet. Ve výtvarném umění: Honoré Daumier, Tiziano Vecelli, Raffael Santi, Václav Hollar…
Kniha obsahuje stručné informace o 50 významných osobnostech. Namátkově: Faraday, Liebig, Darwin, Lenin, Hahn, Picasso… Knížka má bohatou obrazovou přílohu, díky tomu ale zbývá méně prostoru pro podrobnější informace. Každá osobnost je „uvedena“ dvojstránkou, kde je zpravila její portrét a velmi stručné shrnutí. Například Kolumbus je charakterizován:
„Zřejmě to byl tvrdohlavý, neústupný, vytrvalý člověk. Kryštof Kolumbus žil v letech 1451 – 1506. Španělé ho pojmenovali Cristóbal Colón. Mnoho let se pokoušel najít novou cestu po moři do Indie. V roce 1492 se vydal na cestu se směšnými bárkami. Našel Nový svět – objevil Ameriku. Aniž ze svého úspěchu kdy něco měl…“
Přijde mi, že dvojstránka by se dala využít rozhodně lépe. Další obrazové přílohy jsou samozřejmě i v navazujícím textu a díky tomu jsou ty informace poměrně stručné (ač má knížka 352 stran). Takže pokud čtenáři stačí základní informace a má rád bohatou obrazovou přílohu, tak mu knížka poslouží.
Kniha má zhruba formát A5. Na levé straně je vždy doprovodný text, kde se dozvíme základní informace o malíři a jeho obrazu (rozměry, použitá technika…), na pravé straně je poté přímo samotný obraz. Texty jsou výstižně a poutavě napsané. Bohužel jen zhruba polovina ilustrací je barevná, což je škoda, v doprovodném textu je například uvedeno: „zářivý kolorit obrazu“, na černobílé ilustraci to tak úplně nevynikne…
V knížce je stručně popsán život vybraných osobností. U většiny příběhů platí, že na počátku je bohatý sled neúspěchů, který je nakonec vykoupen úspěchem (pro každou osobnost je vyčleněno několik stránek, takže se čtenář dozví pouze základní informace, navíc je to opravdu primárně zaměřené na výčet všech neúspěchů a v závěru na nečekaný úspěch).
Hodně zvláštní je výběr osobností (celkem 39) namátkou: Mojžíš, Ježíš, Mohamed, Georges Bizet (hudební skladatel), Cole porter (hudební skladatel), Eugene O'Neill (dramatik), Thomas Edison (vynálezce), Winston Churchill (politik)... Takže kromě osobností notoricky známých a významných i takové, které mnoha lidem nic neřeknou. Víceméně byly vybrány právě kvůli tomu, že dle autora zažily prudké pády a vzestupy (to může ale nakonec platit pro slušnou část známých osobností). Některé informace jsou zajímavé, dle autora Edison strávil řadu let těžbou rudy, kdy zkoušel zcela nové postupy, které se ale příliš neosvědčily a stálo ho to takřka veškeré jeho jmění.
Někde to ovšem po jazykové stránce zaskřípe, asi nejmarkantnější je následující úryvek (Mojžíš ochraňující ženy u studně): „K úděsu pastevců vyrazil ze stínu keře jako raketou poháněný mstitel a předvedl strnulé skupině, jak taková mechanická mlátička pracuje. Dostali krátkou vzdělávací lekci o pocitu těch, kteří se v jejich případě ocitávali většinou na straně adresáta.“
Hodnocení se dá vztáhnout na všechny díly. Kniha obsahuje velké množství memorand, telegramů, nót, konceptů, návrhů, úvah… Dá se říci, že valná většina jeho rozhodnutí či myšlenek je právě doložena nějakým dobovým dokumentem (občas čerpá i z archivů ostatních mocností). Taktéž využívá mapky a různé statistické souhrny (například počet potopených či vyrobených lodí, sestřelených letadel atd.). V knize jsou i fotografie. Obrovskou výhodou takového přístupu je, že to má písemně podložené nějakým dobovým dokumentem a díky tomu nedochází ke zkreslení skutečnosti, samotná paměť nebývá spolehlivá (sepisoval to po válce, kdy měl mnohem přesnější informace než v průběhu války…).
Skoro mě napadlo slovíčko „grafoman“, když jsem jeho knížku četl, v jeho případě ale pouze ve smyslu množství (telegramy opravdu nešetřil). Jeho myšlenky mají hlavu a patu a dokáže to napsat i velmi čtivě. Klidně tam napíše i chyby, kterých se dopustil, takže se nejedná o nějakou oslavnou ódu.