xulij01 komentáře u knih
Saudská Arábie a lidská práva, tak by se asi ve stručnosti dala knížka charakterizovat. Autorka sleduje osudy aktivistů, kteří se vzepřeli systému. Může se to zdát úsměvné, ale třeba jeden z příběhů sleduje ženu, která se rozhodla, že bude řídit auto sama, nechala se přitom natočit a video poté dala na sociální sítě. Pro ni to poté znamenalo obrovskou spoustu problémů, nadávek, pronásledování úřady. Právo na řízení nakonec ženy získaly v Saudské Arábii až v roce 2018. Třeba ženy musí mít poručníka (samozřejmě muže), který za ně rozhoduje v důležitých věcech (lékařské zákroky atp.), dá se říci, že v určitých ohledech je s nimi jednáno, jak kdyby byly nesvéprávné. Náboženská svoboda taktéž neexistuje, je vyznávána škola islámu salafíja (dle nich jediná správná cesta islámu), odpůrci nazývají tento směr wahhábismus. Neexistují politické strany, není svoboda projevu, internet je drsně regulován (činnost uživatele je detailně sledována a mnohé stránky omezeny, třeba ty, které řeší lidská práva), zrovna tak jsou sledovány telefonní hovory. Mezi tresty patří samozřejmě trest smrti, useknutí končetiny, fyzické tresty atd.
Autorka se věnuje i vztahům mezi zeměmi, paradoxně USA jsou jedním z jejích nejvýznamnějších partnerů, což působí dost nepatřičně, když třeba za cizoložství v manželství je trest smrti ukamenováním. Tím, že má Saudská Arábie obrovské zásoby ropy, tak se lidská práva příliš neřeší (ale to samozřejmě platí i o jiných státech, když jde o business, tak jdou lidská práva stranou). Je to hodně zajímavé čtení, celkově bych hodnotil 90 %.
Povedená kombinace barevných fotek a doprovodného textu. U obrazových publikací se často stává, že nabídnou pouze krásné fotky a doprovodný text za mnoho nestojí, tak tady to rozhodně neplatí. Autoři se opravdu snažili a text obsahuje celou řadu zajímavých informací, čas od času je text proložený třeba i nějakou pověstí, která se k místu váže. Určitě může posloužit i coby námět na výlet. Celkově bych hodnotil 90 % (fotky jsou solidní, ale mohly by být i o něco lepší).
Knížku autor dokončil již v roce 1946, ale vydána kupodivu nebyla i přesto, že nakladatel byl s postupně předkládaným textem velmi spokojený, dokonce urgoval, aby byla kniha dokončena co nejdříve. Nakonec knížka vyšla až v roce 1983. Tím hlavním důvod asi bylo, že popsal přesně to, co viděl, neváhal tedy být kritický i k postupu spojenců. Snažil se v maximální možné míře zprostředkovat své dojmy z toho, co na své cestě zažil. Vyptával se jak spojeneckých, tak i třeba zajatých německých vojáků, zrovna tak běžných Němců, těch, co přežili koncentrační tábory, nuceně nasazených Díky tomu vznikla hodně zajímavá mozaika, která je opravdu čtivě napsaná. Nejdrsnější je líčení týkající se koncentračního tábora Buchenwald.
Skvěle zpracovaná historie Třetí říše. Začátek je věnován situaci po první světové válce a na konci najdeme zmínky o tom, jak se Německo vyrovnávalo s dědictvím Třetí říše v nedávné době (v roce 2005 byl otevřen památník obětem holokaustu v Berlíně). Je to napsané opravdu velmi čtivě, text je doplněn množstvím fotek. Zároveň jsou v medailoncích vypíchnuty nejdůležitější informace o nacistických pohlavárech. Text je dále oživován ukázkami z pamětí různých osob (zpravidla formou citace knihy). V knize najdeme i ukázky propagandistických plakátů, výňatky z nařízeních a zákonů, které víceméně postupně postavily židovské obyvatelstvo zcela mimo zákon. Díky těmto bohatým přílohám si může čtenář udělat slušnou představu o tom, jak to ve Třetí říši vypadalo.
Období, které knížka mapuje, je značně rozsáhlé, takže se věnuje těm nejdůležitějším událostem, ale přesto se autorovi podařilo věrně zachytit historii Třetí říše. Knížku můžu vřele doporučit všem, kteří se o druhou světovou válku zajímají.
Knížka mě příjemně překvapila svým záběrem. Primárně je sice zaměřená na politický vývoj, ale čtenář se dozví i spoustu jiných informací, díky tomu lze situaci v Polsku vnímat v širších souvislostech. Hezky zpracované je třeba období, kdy Rudá armáda začala vytlačovat Němce, je zachycen i postoj spojenců (USA, VB). Autor se částečně věnuje i třeba ekonomické situaci, jak byly stanoveny a plněny plány, kdy docházelo k nařízenému zvyšování cen, jak to na reagovali lidé, je i třeba sledován vývoj reálné mzdy (čili očištěné o inflaci, o kolik vlastně ve skutečnosti vzrostla), naťuknuta je i situace v zemědělství, školství nebo kultuře. Takže opravdu záplava informací, ale díky tomu si čtenář může trošku představit, jaká tam panovala atmosféra a z čeho pramenila frustrace lidí a následně i sílící nespokojenost s vládnoucí mocí.
Každopádně je knížka primárně zaměřená na politiku, kdo byl u kormidla, jakým způsobem docházelo k ovládání společnosti, jak na to reagovala opozice, postavení církve, dělníků, inteligence, umělců atd. Kdo se chce dozvědět velké množství zajímavých informací o dějinách Polska ve vymezeném období, tak touto knihou rozhodně nešáhne vedle.
Obsáhlá monografie, v níž se autor snaží zachytit nejen činy a dobu Napoleona, ale i postupný vývoj jeho osobnosti. Čerpá z velkého množství pramenů (třeba i ze soukromé korespondence jednotlivých státníků či vojevůdců, pokud se dochovala). Je zajímavé sledovat, jak se i přes počáteční nepřízeň osudu dokázal vypracovat na jednoho z nejlepších vojevůdců historie. Taktéž je v knize zdařile zachyceno, jak se postupně měnila osobnost Napoleona, nakonec se z něj stal víceméně absolutistický vládce, proti kterým zpočátku bojoval. Jednotlivým bitvám se knížka věnuje okrajově, vypíchne nejdůležitější okamžiky významných bitev, nastíní taktiku Napoleona a zachytí jejich dopad na politiku. Spíše tedy sleduje činy Napoleona, jeho zahraniční i domácí politiku, jak ho vnímala veřejnost (domácí i zahraniční), jakými spolupracovníky se obklopil atd.
Nevýhodou knížky je, že se autor odvolává na Lenina, Marxe, setkáme se tam často s "buržoazií a jejími cíli". Z textu je prostě cítit doba a místo, kde knížka vznikla. Zároveň třeba role Anglie je upozaděna, a naopak Rusku je věnován značný prostor. Každopádně knížka i tak stojí za přečtení, informací o Napoleonovi se v ní čtenář dozví opravdu hodně.
Kniha mě velmi příjemně překvapila. Velké množství informací o Izraeli, jeho vzniku, politice, holokaustu, vyrovnání se s Německem, konfliktech a vztazích s ostatními zeměmi (sleduje i interní konflikty mezi jednotlivými politickými stranami). Trošku jsem se obával, že to bude nekritické vynášení této země do nebe, ale tak to rozhodně není, je to psané bez příkras a autor hojně cituje jiná díla (seznam přiložené citované literatury včetně uvedeného čísla stránky zabírá cca 60 stránek, takže vše má perfektně doložené).
Primárně je kniha zaměřená na vnímání holokaustu Izraelem (jak byl vnímán během války, těsně po ní a v průběhu dalších desetiletí). I přes závažné téma je kniha vcelku čtivá. Pokud se tedy někdo chce dozvědět řadu informací o historii Izraele, tak chybu touto knihou rozhodně neudělá.
Knížka je psána drobnějším písmem a obsahuje i obrazovou přílohu (například fotky nejvýznamnější špiónů, vojevůdců, ředitelů tajných služeb, špionážních prostředků). Primárně se každopádně jedná o textovou publikaci, obrazová příloha tvoří příjemný doplněk. Pro mě knížka obsahovala celou řadu zajímavých informací, například o atentátu na Heydricha autor tvrdí, že bomba byla otrávená botulotoxinem. Zranění, které Heydrich utržil, skutečně nebyla dle doktorů smrtelná a v ráně se našly zbytky neznámého jedu.
Autor víceméně bere špionáž od počátku časů a sleduje její nejvýznamnější kauzy v průběhu staletí. Často poukazuje na to, že mnozí geniální vojevůdci vděčili za své úspěchy především rozvinuté zpravodajské službě, kdy měli o nepříteli mnoho zásadních informací, které dokázali využít. Jedná se o novější publikaci, takže tam například najdeme i zmínku o Džamálu Chášukdžíkovi (saúdskoarabský žurnalista, který byl v říjnu 2018 zavražděn na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu, což vyvolalo obrovskou vlnu pobouření, Saudská Arábie se snažila tuto vraždu ututlat).
Deník popisuje události v Litvě od 23. června 1948 do 6. června 1949 viděné očima partyzána. Hned na začátku deníku pisatel napsal:
„Tento deník není v žádném případě určený veřejnosti. Píšu si ho jen pro svou potřebu. V případě, že zahynu, deník prosím poslat mému milovanému bratru Kostasovi. Všechny ostatní, jimž bude dopřáno přežít a najít tento deník, prosím, aby ho nečetli, ale zničili. Takové je moje poslední přání. Jestli se nálezce dožije naší vytoužené svobody, pak mu z Onoho světa posílám své nejvřelejší pozdravy. Jestliže však zůstane litevský národ i nadále uvržen do otroctví, pak ať se nezalekne tíhy svého osudu, ale právě naopak, přeji mu nezměrnou duševní sílu.“
Takže vydáno je to i bez jeho souhlasu. Litva neměla proti Sovětskému svazu absolutně žádnou šanci, jediná naděje byla, že by se do toho vložilo zahraničí (mnozí partyzáni v to doufali a poslouchali pravidelně zahraniční rozhlas). Deník představuje volný sled myšlenek, dozvídáme se o partyzánské činnosti, ale často i o nekonečné nudě, kdy nemohli úkryt kvůli hlídkujícím vojákům opustit. Je to psané bez příkras (asi proto nechtěl, aby se to vydalo). Obsaženy jsou i vzpomínky na blízké, pochybnosti o tom, že zahraničí pomůže, občas upřímné doznání, že není schopen se přinutit k nějaké činnosti, psával „noviny“ (většinou jen pár listů či třeba i jeden list), kde se snažili bojovat s propagandou nepřítele, později se stal velitelem. Deník není psán pravidelně, někdy je mezi záznamy týden i více. Víceméně partyzánům chybělo všechno, většina vesnického obyvatelstva se jim snažila všemožně pomoci, ale počet partyzánů postupně klesal, proti praktikám Sovětského svazu mnoho šancí neměli (stávalo se, že do řad partyzánů se jim občas podařilo dostat i špeha, to pak znamenalo smrt mnoha lidí bojujících proti agresorovi a samozřejmě i značnou demotivaci v partyzánských řadách).
Knížka popisuje útok na Pearl Harbor z pohledu jednotlivých účastníků (ať už obyčejných vojáků či velitelů), je podrobně zachyceno, co vlastně před útokem, během něj a po něm dělali. Vyprávění se nevyhýbá ani japonským vojákům, kteří se útoku zúčastnili či ho organizovali. Autor navštívil řadu lidí, kteří útok zažili na vlastní kůži a zároveň prostudoval velké množství materiálu (deníky, dopisy…).
Je až zarážející, jak byli Američané na případný útok naprosto nepřipravení. Přitom indicie, že k útoku někde může dojít, rozhodně byly. Japonci je nachytali se staženými kalhotami. Zhruba hodinu před útokem dokonce na radaru zachytili velké množství letadel, velící důstojník nad tím mávl rukou, že to budou bombardéry, které tam měli přistát (těch ovšem neměl být takový počet). A popis reakce na útok je také hodně zvláštní, víceméně si hodně vojáků myslelo, že je to jen cvičení a někteří i ignorovali poplach. Knížka určitě stojí za přečtení.
Autentické a velmi čtivě napsané vzpomínky člena posádky bombardéru. Po okupaci Československa šel Jiří Osolsobě bojovat do Francie a po její kapitulaci se dostal do Velké Británie, kde absolvoval radiotelegrafický výcvik. Psáno je to bez příkras, autorovi se podařilo věrně zachytit pocity účastníků bojů a dobovou atmosféru. Píše, že celkový počet nalétaných hodin nad nepřátelským územím musel dosáhnout 200 hodin (u bombardérů operujících nad pevninou), ti, co se toho dožili, pracovali dále většinou jako instruktoři (v knížce je údaj, že to se podařilo zhruba jen 12 %...). Jiří Osolsobě po splnění limitu hodin nastoupil výcvik jako pilot bombardéru (instruktora dělat nechtěl) a poté létal v peruti hlídkující nad oceánem (zde byl počet hodin 800, většinou nedošlo k žádnému kontaktu s nepřítelem, moře je příliš rozlehlé, takže se ve většině případů jednalo o značné monotónní lety).
Základní členění knížky je po jednotlivých válečných letech. Každému tématu jsou pak věnovány dvě stránky. Snaha je o komplexní pojetí válečného konfliktu, takže na začátku jsou i stručně nastíněné důvody jeho vzniku. Velkou výhodou knížky je, že se nezabývá pouze bitvami a situacemi na jednotlivých frontách, ale velký prostor je věnován i válečné technice a jejímu vývoji. Knížka by měla obsahovat celkem asi 500 fotek, mapek a plánů.
Nejde se zase až tak do hloubky (vzhledem k rozsahu obrazové přílohy by to ani nešlo), ale každopádně si čtenář udělá solidní představu o I. světové válce. Celkově mi přišla kvalita obrazové přílohy vyšší než kvalita samotného textu.
Knížce se rozhodně nedá upřít, že se snaží Göringa zachytit ze všech možných úhlů pohledu. Nevynechá ani jeho mládí, koníčky, záliby, zdravotní stav, jak ho vnímali ostatní… Před očima opravdu vystává živoucí osobnost, zachyceny jsou i některé humornější okamžiky jeho života, jako třeba:
"Dalším pokusem o sportování bylo, že se Göring příležitostně věnoval jakési formě tenisu. Hrál s každým, kdo byl ochoten dodržovat jeho osobní pravidla této hry, která zněla, že soupeř musí míč vždy odehrát blízko k místu, kde Göring stojí, aby ho nemusel dobíhat. "To nevidíte, kde stojím? " křičel, když míček dopadl mimo jeho dosah. "
Občas jsou citovány části jeho proslovů (nebyl vůbec špatný rétor), zrovna tak jsou využity třeba vzpomínky zahraničních diplomatů (spolupracovníků, známých, rodiny…), s kterými se setkával, samozřejmostí jsou nařízení, pod která se podepsal. Bohatým zdrojem jsou i materiály využité během Norimberského procesu (tomu je věnováno cca 60 stránek na konci knihy).
Docela mě překvapilo, jak byl (všeho)schopný, leckdy ovšem byl dosazen na pozici, ke které neměl vůbec potřebné vědomosti/schopnosti (například řízení hospodářství, což bylo hodně zvláštní, protože v té době ho měl pod palcem nesmírně schopný ekonom Hjalmar Schacht, Hitler chtěl mít na tomto místě poslušnou loutku a tou Schacht rozhodně nebyl). Každopádně to byl člověk bez jakýkoliv morálních zábran, jestli při ekonomickém "dojení " podrobených území vznikne v dané zemi hladomor mu bylo naprosto volné, k cíli šel přes mrtvoly. Postupem času také jeho vliv dosti slábne a dá se říci, že se spíše věnuje sbírání umění a užívání si života než svým povinnostem.
Co bych knížce vytknul, je občasný výskyt neobratných slovních spojení, třeba: "…který se stal vyhnancem a drogovým rozpadlíkem…". Že byl drogově závislý, se dá určitě vyjádřit lépe. Na stránce 134 se dozvíme, že Hitler v březnu 1936 uspořádal plebiscit, kde se obyvatelé mohli vyjádřit, zda souhlasí s jeho politikou (48,8 % bylo pro). Což je samozřejmě nesmyslný údaj, má být 98,8 %, vcelku hloupý překlep. Pod čarou je občas i poznámka překladatele, že autor netrefil přesný měsíc dané události.
Impozantní knížka, autorka strávila shromažďováním pramenů zhruba 30 let. U každého obrazu se dozvíme řadu zajímavých informací, od autora, roku vzniku, techniky, rozměrů, data, kdy byl získán, po provedené restaurátorské práce (v jejichž rámci se občas zjistilo, že daný obraz ve skutečnosti vznikl třeba o 100 let později…). Určení autorství je někdy opravdu detektivní prací, zvláště význačnější umělci mívali uměleckou dílnu a u běžné produkce se stávalo, že na obraz akorát připojili svůj podpis (přeháním, ale ne příliš). U některých umělců se dochovalo jen pár děl a pak je samozřejmě velmi těžké k nim přiřadit další obraz. Jediné, co bych knížce vytknul je, že ne všechny reprodukce obrazů jsou barevné (zvláště v její druhé polovině). Celkově bych dal 90 %.
Knížka je opravdu komplexním a informačně hutným pohledem na kolaboraci ve Francii, Norsku, Belgii, Dánsku a Nizozemí. Ostatními okupovanými oblastmi se nezabývá, protože tam prostor pro nějakou spolupráci nebyl, dle Němců šlo o nižší rasy, takže jim vesměs náleželo podřadné postavení "otroků". Autor zachytil všechny vrstvy obyvatelstva a jejich postoj k okupaci. Namátkou: nejvyšší vládní činitelé, úředníci (i ti nižší), policejní složky, soudy, majitelé továren, dělníci, nuceně nasazení, Židé, exilová vláda, odboj atd. Takřka ve všech okupovaných státech platilo, že pro Německo představovaly citrón, který je třeba pořádně vymačkat, nějaký nedostatek potravin je vůbec nezajímal, důležité bylo jen a pouze Německo.
Zajímavých informací je v knížce opravdu hodně, částečně je třeba naznačen i postup vůči kolaborantům po válce a čím se hájili. Docela mě překvapila často vstřícná ochota podniků ke spolupráci (v hodně případech bylo rozhodnutí čistě na majitelích továren, ale pokud chtěli výrobu udržet, tak jim těžko zbylo něco jiného než spolupracovat). Solidně je také probrána problematika nuceně nasazených. Obecně se bralo, že je lepší, aby s nimi kolaboroval třeba běžný úředník než někdo, kdo byl nacifikovaný (takže klasické menší zlo). Autor často využívá konkrétních příběhů, na kterých kolaboraci dokládá. Bohužel knížka není vůbec dobře členěná, skáče se z Belgie do Holandska, pak do Francie a poté opět zpět třeba do Belgie. Na čtenáře to klade značné nároky, aby neztratil niť, určitě je lepší číst knížku kratší dobu, dokud má informace v čerstvé paměti. Je to škoda, protože by rozhodně nebyl problém rozdělit ty kapitoly po jednotlivých zemích a pak po obdobích. Základní členění je pouze po obdobích (ale ani to neplatí 100 %, klidně probere něco, co do daného období nepatří) a hodně se skáče z jedné země do druhé. Některé informace se také opakují. Celkově bych hodnotil 70 %.
Velké množství informací o první světové válce podané velmi čtivou formou, tak bych asi ve zkratce knížku charakterizoval. Autorka tam hezky zachytila naprosto nekompetentní velení carského Ruska na začátku války. Například některé odesílané zprávy nebyly šifrované, protože se báli, že by je příjemce nerozklíčoval (šifrantů měli nedostatek), takže Německo často vědělo, co Rusko chystá. Před vpádem do Pruska neměli vůbec zajištěné zásobování (železnice tam navíc měla jiný rozchod, takže se používala koňská síla), chyběly jim zprávy o pohybu nepřítele, nebyli schopní koordinovat pohyb vlastních armád atd.
Podobným způsobem je pak zachycen i boj na západní frontě. Málokdy se autorovi povede autenticky zachytit hrůzu zákopové války a tady se to rozhodně povedlo. Využívány jsou i mapky, kde si lze udělat představu o nejvýznamnější bitvách, jejich průběh je zároveň velmi detailně rozebrán (počet mrtvých, získané/ztracené území, množství děl, délka dělostřelecké přípravy, odhadovaný počet vypálených granátů, kvalita obranných postavení…). Knížka mě příjemně překvapila, četl jsem vydání z roku 1988, sem tam nějaký překlep, občas je tam cítit komunistický ideologický nádech (třeba oslava Velké socialistické říjnové revoluce), ale to jsou drobné vady na kráse. Celkově bych hodnotil 90 %.
Autor se snaží zachytit první světovou válku opravdu komplexně, takže se nevyhýbá ani politickým důvodům, které vedly k jejímu vzniku (často politika ovlivnila i vlastní průběh války, a i to autor hezky zachytil). Rozebere všechny nejdůležitější fronty i bitvy (ale nevyhýbá se ani vedlejším konfliktům a bojištím). V bitvách chrlí řadu zajímavých údajů, počty jednotek, padlých, raněných, nezvěstných, množství děl, délku dělostřelecké přípravy, jak počasí a okolí ovlivnilo daný boj atd. Čtenář se i dozví, jak se měnila vojenská technika (nasazení tanků, rozšíření letadel, minomety, plamenomety, bombardování měst…). Dost mě třeba překvapily informace o množství vyrobené dělostřelecké munice, kdy popisuje, že v první fázi války VB dost zaostávala a díky tomu nebyla dělostřelecká příprava před útokem taková, jaká by měla být. Zrovna tak neměla VB zpočátku povinné odvody, jednalo se o dobrovolníky. Podobných informací obsahuje knížka celou řadu.
Co bych autorovi vytknul je, že ne vždy se dokáže ubránit v rámci vyprávění "rozletu", takže se dozvíme, co třeba ten a onen dělal ve druhé světové válce, lepší by bylo se věnovat jen a pouze první světové válce. Setkáme se i s tím, že rozebírá, co by bylo "kdyby", to ale nedokáže říct nikdo, měl by se držet faktů. Celkově ale knížka není špatně napsaná, dávám 70 %.
Čtivě převyprávěný příběh Jana Ryšavého. Jako čtrnáctiletý se přihlásil k plnění zpravodajských služeb pro velitelství pražského povstávání v roce 1945. V roce 1948 byl před maturitou vyhozen ze školy kvůli roznášení protikomunistických letáků. Nakonec uprchl (díky nedodělané maturitě nemohl ani v zahraničí dále studovat) a v 18 letech vstoupil do Francouzské cizinecké legie, kde nakonec získal nejvyšší vyznamenání. Knížka se čte opravdu jedním dechem, hezky se v ní podařilo zachytit atmosféru bojů v Indočíně, kdy slušná část legionářů postupem času pochopila, že tato válka je prohraná.
Hezky zpracované příběhy významných Čechů, kteří odešli do zahraničí. Jednotlivé texty jsou dílem různých autorů, takže je tam cítit určitá nekonsistence. Každopádně se obecně jedná o čtivé a zajímavé vyprávění, které je doplněné i řadou (většinou nepříliš kvalitních) fotografií. Obrovskou výhodou je, že se jedná o česko-anglický zrcadlový text, takže si člověk může procvičit angličtinu.
Knížka komplexním způsobem rozebírá vše, co se nějakým způsobem dotýká legií. Samozřejmostí je rozebrání působení Čechů a Slováků na jednotlivých frontách (ne všude vytvářeli samostatné vojenské útvary). Dozvíme se jejich počet, jakou činnost vykonávali, nejvýznamnější osobnosti, počet padlých atd. Dalším tématem je důvod, proč vlastně bojovali proti Rakousko-Uhersku, z větší části se jednalo o zběhy, kteří již peklem války prošli a pokud byli zajati, znamenalo to pro ně popravu. Knížka se nevyhýbá ani politickému pozadí, sleduje například činnost Masaryka, Beneše, Kramáře, Štefánika a dalších, kdy usilovali o samostatnost československého národa. Byly tam skupiny, které si přály zakomponování československých zemí do ruského impéria, jiné zase byly orientované na demokracie (Francie, VB, USA). Zkoumány jsou i postoje (a jejich vývoj) ostatních států na otázku samostatných československých útvarů a vůbec vzniku Československa.
Hodně zajímavou kapitolou je působení legií v Rusku. Překvapilo mě, že tam měli dokonce pod palcem továrny, doly, železnice. Byla to samozřejmě z nouze ctnost, Rusko v té době bylo v rozkladu a pokud by si některé věci nevyrobili, tak je prostě jinde nesehnali. Někomu může přidat knížka sušší, ale na informace je nesmírně bohatá, a hlavně se jí podařilo zachytit pohled na legie opravdu komplexním způsobem. Na konci se jedna kapitolka věnuje i osudům legií po válce.