Ydiot
komentáře u knih
Labuť a lovec
Jiří Březina
Březina dokazuje, že není autorem jednoho žánru. Nenechte se odradit tím, že to není jeho tradiční detektivka, ani tím, že se kniha odehrává v dobách lovců a sběračů. Krátký příběh, zasazený do pravěku, je sice mnohem lyričtější než autorovy detektivky, ale drsností si s nimi v ničem nezadá. Nejde, jak by se mohlo zdát z anotací nebo ze čtenářských reakcí, o mystický nebo mytologický příběh - natož pak o knížku pro děti. Na začátku si lovec splete ulovenou labuť se zraněnou dívkou, která mu nepřipomíná nikoho, s kým se do té doby setkal - a od téhle chvíle se před našima (vnitřníma) očima na půdorysu jedné pravěké vesnice odvíjí příběh konfliktu dvou civilizací, jaký se v dějinách zopakoval nesčetněkrát. Autorův úsečný a dokonale čtivý jazyk je plný obrazů, zvuků, chutí, vůní, pohybů a emocí. To spolu s tím, jak v textu nenápadně dávkuje své důkladné znalosti pravěkých reálií, vyvolává ve čtenáři až fyzický pocit, že se hlavní postavě dívá přes rameno.
Vlastně by mě nenapadlo, že bych mohl knihu, která se odehrává tak dávno, vůbec vzít do ruky. Nikdy jsem se o pravěk nezajímal. Díky téhle knížce si ale připadám, jako bych se z něj před chvílí vrátil.
Fosilie
Michal Kašpárek
Ačkoli jsem slyšel, že jde o geniální přehled mezigeneračních nedorozumění, jde spíš o geniální přehled nedorozumění mezi různými pohledy na svět, ať už jste jakékoli generace. Je to fascinující a vlastně hrozně smutné čtení, podobné Bilerově Destrukci nebo Šestákově Kontinuitě parku a Vyhoření. Závěr z budoucnosti mě překvapil, ale nejsem si úplně jistý, že mile - po desítkách stránek tvrdé reality a úderné kritiky přišla najednou čirá fabulace, která mě stylově úplně vykolejila. Bezesporu jde ale o dílo, které stojí za přečtení - a především za reflexi.
Liliputin: Povídky z války
Jan Němec
Knížku Liliputin s podtitulem Povídky z války autor podle svých slov napsal na jeden zátah a "v přímém přenosu", v bezprostřední reakci na válku, kterou rozpoutalo Rusko na Ukrajině na konci února 2022. Stejně tak se i čtou - útlý svazek pěti povídek přečtete na jeden zátah za jediný večer.
První a poslední povídka se odehrávají mimo válku a spíš než subtilním dějem zaujmou nastavenou atmosférou. Jejich protagonisté (v prvním případě Čech, ve druhém dvojice Rusek) reagují na to, co se děje na východ, respektive na západ od nich. Tyhle dva texty tvoří jakési závorky - západní a východní - pro to, co se odehrává přímo na Ukrajině ve zbylých třech příbězích.
Blízkost a naléhavost války, probíhající jen pár set kilometrů od nás, by mohla svádět k angažovanosti a schematismu (na kterých samozřejmě nemusí být vůbec nic špatného) - Jan Němec však zvolil opačnou metodu. Zkoumá, jak se v situacích, které jim byly vnuceny zvnějšku, budou chovat jeho (ne úplně obyčejné) postavy: parta dětí bez domova, které se zničehonic naskytne možnost vzít do ruky zbraně; bezdětný německý pár, který odjíždí na Ukrajinu za náhradní matkou pro své čerstvě narozené dítě; poněkud sobecký a vypočítavý dospívající kluk, který rozváží jídlo po obléhaném Mariupolu. Nejsou to hrdinové, nejsou to vojáci, nedá se dokonce ani říct, zda jde o kladné či záporné postavy. Jejich příběhy jsou konkrétní a neúprosně vypointované a není obtížné je chápat i jako metaforu nebo v nich najít obecnější platnost. Kdo hledá hluboký lidský příběh, bude zklamán.
Každá z povídek je jiná, používá jiný jazykový rejstřík a nešetří detaily - ať už se týkají reálií nebo psychologie postav. Přesunout se do prostředí, v němž se odehrávají, a vžít se do postav, jejichž osudy líčí, tedy nečiní čtenáři žádný problém.
Je vlastně strašné, že autor potřeboval tuhle knížku vůbec napsat. Když už to ale nešlo jinak, jsem rád, že vznikla a že je taková, jaká je. Až totiž válka na Ukrajině skončí - a doufejme, že skončí co nejdřív - bude Liliputin nejen dokumentem doby, kdy vznikl, ale knížkou, která je natolik dobrá, že ji lze číst i nezávisle na důvodech, proč vznikla.
