Yokolobuna komentáře u knih

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "5. Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou" (Vybráno na základě doporučení v příslušné sekci, zařazení je však vzhledem k vypravěčce trochu sporné).

Kniha, která se mi do paměti zapsala zejména díky legendární hlášce ze seriálu Simpsonovi (jediná kniha, kterou Homer přečetl a ještě se v ní ani nedozvěděl jak zabít toho zpropadeného ptáčka!), mne zpočátku vlastně příliš nebavila. Rozvláčněné tempo, kdy se zdánlivě nic moc neděje a způsob vyprávění z pohledu dítěte jsou důvody, proč jsem si vlastně musel chvíli na tuhle legendu "zvykat".

Z prvotního lehkého rozčarování se však čtenář rychle otřepe a po přečtení musím uznat, že Jako zabít ptáčka v sobě skrývá spoustu moudrosti a hutných myšlenek o člověku jako takovém. Ty navíc díky způsobu vyprávění zapůsobí ještě úderněji.

I pomalejší momenty však v konečném důsledku mají ve vyprávění místo a za vatu je tak naštěstí označit nelze. O to více ve čtenáři utkví dramatičtější scény, zejména pak ta ze soudní síně.

Kniha rozhodně zaujme svými hrátkami s jazykem, kdy některá slova nebo slovní spojení vlastně vznikají čistě pro potřeby autorky a dětsky upřímné vypravěčky Čipery.

Příběh z dobové Ameriky, kde společnost i největší bílou spodinu řadí nad slovo nejpoctivějšího černocha, působí jako funkční kritika (tehdejší) společnosti velice zdatně. Nezbývá se než pousmát nad dnešní dobou a třeba současnou upocenou snahou filmové akademie nacpat alespoň jednoho Oscara každému snímku, kde se nějaký Afroameričan třebas jen mihne.

Zakoupeno v roce 2018 za směšných 99,- (pevná vazba) v Levných knihách.

Zkráceně? Legendární kniha se zajímavými myšlenkami i jazykem, která v pomalém tempu rozehrává příběh o lidské hlouposti, jež nejsou děti schopny porozumět. Kdo je tady hlupákem, je přitom více než zjevné.

Hodnocení na DK v době přečtení 90 %; Moje hodnocení 80 %

37 07.03.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "10. Kniha od současné české autorky"

Roman Bureš, většina borců píšících sérii Kladivo na čaroděje... no a teď i Petra Stehlíková se svým Naslouchačem potvrzují, že čeští autoři fantastiky nejsou žádná másla a kdejakou zahraniční žánrovou hvězdu hravě strčí do kapsy. Bravo.

Svět Naslouchače je kouzelný, promyšlený a poutavý. Díky silně popisnému a dostatečně vysvětlujícímu stylu autorky se o něm dozvíme spoustu. Zároveň si však stále zachovává řadu tajemství k odhalení.

Ilan je sympatická malá holka, která se nechává pohnutkami osudu vláčet neokoukaným světem budoucnosti. Společnost složená z otrokářů a otroků, kde se vše točí kolem tajuplného sklenitu, který zbídačení sklenáři s vypětím sil těží hluboko v dolech, na první pohled rozděluje postavy na ty zlé a kladné. Svět Duvalského pohoří však není ani zdaleka tak černobílý a právě zatraceně sympatické postavy jsou jedním s hlavních taháků příběhu.

Děj plyne minimálně z počátku poklidně, aby ve správných chvílích šlápl na plyn. Stehlíková zvolila přímočaré vyprávění s jedinou hlavní hrdinkou a bez výraznějších kliček. Odbočky od hlavní příběhové linky tak poskytují pouze postavy, odpovídající na některou z mnoha všetečných otázek Ilane (tuhle vypravěčskou obezličku jsem autorce odpustil). Jako rozjezdovka šlape Naslouchač parádně.

Začlenění zla, pocházejícího ze skutečné lidské historie v podobě Mrtvé hory Cholat, byl skvělý nápad. Doposud pouze načrtnutému nepříteli nechybí tolik potřebná plíživá děsivost a strach z neznáma.

Naslouchač není dokonalý, ostatně jako nic. Místy byl trochu zvláštní vztah pětadvacítky a vzpurné Ilane. Ta ošlehaným válečníkům přirostla k srdci tak trochu bez jasného důvodu a ti se o ni starají jako o vlastní. Na druhou stranu oceňuji, že jakmile mi přišlo něco trochu vachrlaté, vždy v následujícím odstavci přispěchala autorka s celkem logickým vysvětlením.

Zpočátku se mi také maličko příčila záplava smyšlených slov výhradně pro potřeby díla (pokud vycházejí z knize zmiňované rumunštiny, nic na tom nemění, že pro našince jde o hatmatilku). V některých případech mi to zpočátku přišlo prvoplánové. Po přečtení však musím uznat, že jsou součástí jedinečného kouzla Naslouchače. Co jsou to turnuly, mantie či voaly si díky autorčinu citu pro skladbu jednotlivých slov zapamatujete spolehlivě. No, anebo přinejhorším prostě mrknete do taháčku na konci knihy. Petra Stehlíková brousila svůj sklenit pečlivě!

Zakoupeno v roce 2019 za 209,- Kč (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Výborný začátek fantastického vyprávění v pečlivě prokresleném světě. Sympatické charaktery spolehlivě zaujmou a citlivě budovaná tajemství vás donutí stránky dychtivě otáčet až do konce. Faja tak jistojistě přistane v košíku při nějakém z častých nákupů. Zlaté české ručičky (nebo snad hlavičky?) se ve fantastice opět předvedly.

Hodnocení na DK v době přečtení: 94 %; Moje hodnocení: 90 %.

24 02.11.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "13. Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno" /edit. 02. 11. 2019 kniha nakonec v rámci výzvy nahrazena jinou... kvůli čistému svědomí :). Jak už někteří poznamenali v diskusi, Chris v kontextu českého jazyka vlastně začíná na písmeno "Ch"./

Mrazivé. To je slovo, co asi nejlépe vystihuje Dvojitý kříž. Kniha je plná skutečně hnusných věcí, které budou nepříjemné i vcelku otrlému čtenáři. Atmosférou velice silně připomíná Fincherův thriller Sedm (a občas vykouklo i Saw), což je míněno jako velký kompliment.

Carter v Dvojitém kříži vdechl poprvé život detektivnímu duu Hunter – Garcia a i přes nenápaditá jména si k nim hravě vytvoříte vztah. Na rozdíl od některých jiných detektivních superes si necucají rozuzlení případu z palce a i díky tomu, že je Carter občas nechává sledovat zdánlivou stupu do slepé uličky, dodává knize na uvěřitelnosti. Jejich úhlavní soupeř, vrah známý jako Krucifix, je pak důmyslně vytvořená lidská bestie s určitou vnitřní logikou, která oba detektivy postupně dovádí až na hranici fyzických a zejména pak psychických sil.

Dvojitý kříž není dokonalý. Přijde mi, že zde ještě nemá autor úplně vytříbený styl psaní a pár nešťastných zaškobrtnutí má na svědomí nejspíše překladatel (který chlap proboha používá každou chvíli zvolání "Jejda"?!). Stejně tak mi přišel občas zbytečně natvrdlý detektiv Garcia, který se matadora Huntera doptával i na úplné banality. Vzhledem k tomu, jaký to má být podle autora výjimečný detektiv, byla občasná Garciova "tupost" do očí bijící a autor ho využívá jako línou obezličku pro vysvětlení děje méně bystrému čtenáři (stejně je na tom vlastně i "minispoiler" závěrečná scéna s vrahem, který hezky poslušně čtenáři všechno polopatě vyžvaní).

I přes malinkaté mušky, zmíněné výše, je však Dvojitý kříž skutečně znepokojivým a našlapaným čtením, od kterého se je i díky sympaticky kratičkým kapitolkám obrovský problém odtrhnout. A to se sakra počítá!

Doporučení: "Page-turner"! Zakoupeno za směšných 79,- v Levných knihách.

Zkráceně? Mrazivý hon na bestiálního vraha, kde si lovci a kořist pravidelně vyměňují role. Zatraceně čtivý hon, nutno dodat! 90 %

24 16.01.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "3. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání"

Štěpán Kopřiva mě zpočátku uhranul. Z jeho Rychlopalby jsem měl pocit, že ji skutečně psal (řádně cynický) policajt. Způsob jakým autor zachytil tu občasnou frustraci z práce, lidí, ale i některých kolegů, kterou zažívá snad každý, kdo alespoň pár let "pomáhal a chránil", byl až neuvěřitelný. V podání Štěpána Kopřivy seděla každá věta jako citlivě vedený úder kladiva na hlavičku hřebíku.

Sám jsem nějakou dobu sloužil i na MOP Prosek, tedy oddělení, které sousedí s "základnou" hlavního hrdiny ve Vysočanech. V knize krásně vykreslené prostředí i to, jak se na Praze III dívá skrz prsty na "libeňáky" mi bylo důvěrně známé a o to více jsem si čtení užil (tímto zdravím kluky z MOP Praha Libeň :)).

Přibližně v první třetině knihy jsem měl tak pocit, že čtu knihu, napsanou prakticky mě na míru, a i když v otázce humoru pan Kopřiva přeci jen trochu okatě tlačil na pilu, většina hlášek a vtipů u mne skvěle fungovala. Takže 10/10 kniha roku? Bohužel ne.

Postupem času se totiž právě ta nádherná věrohodnost trochu vytratila a ze střízlivé studie řadového "pořádkáře" se místy stal takový Walker, Texas Renger, přičemž hrdina samotný začal projevoval dedukční schopnosti Sherlocka Holmese. Oknem vyletěl i reálný náhled na fungování PČR a jejích příslušníků a autor si začal ohýbat skvěle nastudované zákonitosti pro potřeby příběhu.

I přes jistou rozmrzelost však Kopřivovi kriminální zápletka pěkně šlape a věřím, že někomu ta míra rozmašírovaných frňáků a občas přepálených reakcí postav vadit nebude. Pátrání po osudu Báry Turnečkové v podání bezejmenného cynického poldy má unikátní šmrnc a díky vytříbenému stylu autora ubíhají stránky Rychlopalby jako náboje ze zásobníků policejní "Čezety".

Zakoupeno v roce 2019 za 230,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Zpočátku krásně přesný náhled do hlavy českého policajta se později zvrtne v trochu přepálenou střílečku, která už s realitou příliš společného nemá. I tak jde o svěží krimi zabalenou do skvělého cynického humoru a další důkaz, že čeští autoři jsou neskuteční borci!

Hodnocení na DK v době přečtení: 87 %; Moje hodnocení: 85 % jako 440. hodnotící.

23 08.06.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "3. Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj"

Konečně. Konečně něco splnilo velká očekávání a to do písmenka. Jméno větru je krásně napsaná fantasy kniha a Rothfuss zde sází slova tak jako jeho hrdina Kvothe vybrnkává své tóny loutnu – dokonale.

Jméno větru je bravurní koncert slov, které do vět Rothfuss řetězí s pečlivostí švýcarských hodinářů. Tady skutečně nic nepůsobí jako výplň, zbytečně ani nemístně.

Zpětně vyprávěný příběh není v první knize vyloženě epický, o to více však vyniklo autorovo umění (je až k neuvěření, že ho s textem na mnoha místech posílali k šípku). Velkou pochvalu si zaslouží i citlivý překlad Jany Rečkové (R.I.P. :(), které jsem jinak jakožto autorce bohužel příliš na chuť nepřišel.

Kvothe je prvotřídní hrdina, jež v zapadlém hostinci U pocestného kamene postupně poodkrývá své kostlivce ze skříně. Jméno větru však přetéká dalšími nezapomenutelnými postavami. Ať už jde o zdánlivě pomateného mistra jmenovače Elodina, bodrého mistra řemesel Kilvina, lichvářka Devi či rivala Ambrose, vždy jde o charaktery, které díky autorovu mistrovství na stránkách knih ožívají. Místy mne malinko štvala akorát Denna, ale i ta je spíše komplikovaná než špatně napsaná a Kvothova poloslepá láska k ní je vlastně až bolestně reálná.

Z Jména větru je cítit, že jde o jakýsi odrazový můstek pro epičtější dobrodružství. Civilnější přístup a poklidnější tempo vyprávění, jsou však aspekty jedinečného kouzla prvního dne Kroniky Královraha.

Mohl bych tu o Jménu větru básnit dál. Rozplývat se nad jedinečným a promyšleným systémem magie, vyzdvihovat obsažená témata, chválit autorův popis draka obecného, nebo velebit lehkost, s jakou se autor vyhnul většině klišé, ale tohle by si měl každý fanoušek fantastické literatury zažít sám!

Kniha byla fantastickým dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji.

Zkráceně? Úžasný úvod fantastického příběhu, ve kterém je každá z cca 650 stran svébytným zážitkem. Jednoduše kniha, která je zde i při svých 93 % pořád podhodnocená.

Hodnocení na DK v době přečtení: 93 %; Moje hodnocení: plných 100 %

23 14.08.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "14. Kniha básní"

Pokud následující řádky někoho urazí, omlouvám se. Kdybych se více mírnil, urazil bych sám sebe.

Nepovažuji se za "duševního mrzáka", ale tohle po mě steklo jak voda po tobogánu. Mléko a med mi nedalo vůbec nic a po pečlivé úvaze vůbec poprvé sahám k odpudivému hodnocení "odpad!".

V mých očích jde totiž o uvzdychanou sbírku rádoby hlubokých žvástů, které si náctileté "týnušky" rády lepí na facebookové profily a "instáče". Mléko a med obsahuje většinou až absurdní klišé a některé bych dokázal vysypat z rukávu prakticky ve stejném znění.

Pokud Vám kniha něco dala a cítíte se lépe, je to fajn. Já přínos podobných blábolů z nitra dušičky prostě nevnímám. Chápu, že nejsem cílovka a kniha "ods*ala" fakt, že jsem pod téma výzvy "Kniha básní" prostě něco zařadit musel. Sáhl jsem ale zatraceně vedle.

Vedle k uzoufání banálních hesel prezentuje Rupi Kaur i pár zajímavých pasáží, ale znáte to... i rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas.

O úplně poslední hvězdu připravil Mléko a med palčivý pocit, že všichni chlapy jsou v očích autorky nadržený svině a žena je jediným živým tvorem, který si zaslouží úctu a porozumění. Rozumím tomu, že Rupi Kaur vychází z vlastního života, řekl bych ale, že zrcadlově obrácené dílo by bylo v dnešní době rozcupováno na kusy jak kritikou tak čtenáři jako šovinistická srajda (oprávněně)...

Ale to si možná jen něco namlouvám a Mléko a med není soubor motivačních citátů z internetu, ale promyšlené pohlazení po duši každého čtenáře... Tak možná ten duševní mrzák nakonec jsem :).

Zakoupeno v roce 2020 za 149,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Snůška převážně povrchních myšlenek s hloubkou kalužiny po majovém mrholení, která se nikdy neměla dostat na pulty obchodů. Měl jsem se raději začíst do něčeho ve stylu "Náš táta šel pro houby"... dalo by mi to víc a nepůsobil bych tolik jako necitlivý prase.

Hodnocení na DK v době přečtení: 75 %; Moje hodnocení: 10 % jako 1028. hodnotící.

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "14. Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi"

Tady to chce asi trochu vysvětlit... zařazení RPO do této kategorie výzvy je naprosto upřímné a cokoliv jiného by byla lež. Od malička miluji hry a ač nich v posledních letech netrávím příliš času (knihy si z volného času nárokují podstatně větší podíl), virtuální prostor vystihuje podstatu mého"oblíbeného místa" vlastně nejupřímněji. I když mne za to může někdo začít soudit.

Sice úplně hraniční, ale přesto pětihvězda. Za to může prostě fakt, že jsem ve skrytu duše geek a fantasta, pro kterého hraní videoher znamená jeden z hlavních pilířů volnočasové zábavy.

Z počátku jsem byl z Ready Player One naprosto nadšený. Nejen, že se mi téma prostě trefilo do noty, ale to, jak ho Cline, uchopil mě uchvátilo. Virtuální svět OASIS, se svými pravidly a zákonitostmi, mě bavilo objevovat společně s každou otočenou stránkou.

Jediným vážnějším záporem je lehká naivita příběhu, jehož postavy jsou dost černobílé (taková Art3mis mi oproti filmové adaptaci přišla jako nesnesitelná nána). I tak však dokáže Parzivalův hon na Hallidayovo vejce čtenáře strhnout.

Ernest Cline má 80. a 90. popkulturu v malíku a kniha je ve své podstatě skutečně tím, co o sobě prohlašuje – tedy v první řadě ultimátní pocta všem těm bijákům, videohrám, rockovým albům, knížkám a hlavně jejich autorům. Být o nějakých deset let starší, užiji si tu jízdu ještě o chloupek více. Na druhou stranu dovedu pochopit, že čtenář s odlišnými zájmy, či ve značně odlišných věkových kategoriích, může knihu odsoudit jako chaotickou soustavu absolutních nesmyslů. Jenže v tom je ta krása... v jedinečnosti každého z nás.

I v případě RPO platí, že kniha je lepší než filmové zpracování a to přes to, že Spielberg se svým týmem odvedl zatracený kus poctivé práce při převodu tohohle zdánlivého mišmaše na plátna kin. Jen se prostě nevyhnul nevyhnutelnému a jednotlivé výzvy Hallidayova honu přeměnil do pro diváka uchopitelnější, ale zároveň i hloupější formy.

Získáno jako výhra v soutěži pořádané nakladatelstvím Crew v roce 2018. Díky :).

Zkráceně? Popkulturními odkazy natřískaná fantaskní jízda jedním úchvatným virtuálním světem. Značné klady naštěstí vyvažují fakt, že příběh vyprávění je místy naivní jako dětské pohádky. Naštěstí ty kvalitní pohádky.

Hodnocení na DK v době přečtení: 90 %; Moje hodnocení: 90 %.

21 12.09.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha)"

Hodnotit "Třicet let pod přísahou" je vlastně celkem složité. Samotný pocit z knihy je podřízen tomu, jestli Robertu Šlachtovi věříte či nikoliv. No a já mu relativně uvěřil.

Šlachtovi se nedá upřít jedna věc... není žádný přizdisráč a nechybí mu koule. V knize toho bez skrupulí na českou "smetánku" i některé vysoce postavené policisty vysypal vážně dost. Jen je z knihy hlavně v posledních kapitolách cítit sice pochopitelná, ale místy až trochu zaslepená zahořklost.

Z popisu jednotlivých kauz se chce člověku blít a ač jsem si nikdy nedělal moc iluze, že je svět politiky a moci růžový, číst o všem ve větších souvislostech a s vysvětlením je vážně až neuvěřitelné. Šlachtou řízené ÚOOZ šlo do věcí podle hesla "padni komu padni", tedy stylem, který i podle mých zkušeností bohužel u policie vždy nefunguje.

Ač jsem v knize každou informaci nevnímal jako krystalickou pravdu, můj názor na některé osoby Šlachta ovlivnil. Třeba tehdejšího policejního prezidenta Tomáše Tuhého jsem při svém vstupu do sboru vnímal kladně a když mi na konci základní odborné přípravy potřásal pravicí, byl jsem za to rád. Ze Šlachtova vyprávění však příliš dobře nevychází.

Největší síla knihy je v prezentování názoru Roberta Šlachty na citlivé kauzy. Tyto pasáže jsem hltal, hlavně v pozdější fázi mi však trochu vadil opakovaný trend, že bez Šlachty žádný policejní útvar nefunguje, dokud ho on jako superpolda nenapraví. Jím řízený útvar vždy odváděl skvělou práci, ostatní byli křiváci, neschopní moulové nebo rovnou ztělesněním zla. V této rétorice by možná chtělo ubrat, samotný Šlachta tak v několika pasážích působí jako zhrzený a zahořklý veterán, který plive na koho může a postrádá sebereflexi (ač i té se v knize místy dočkáme). Na druhou stranu u mne má však za upřímnost, nekompromisní přístup a a svoji letitou policejní práci velký respekt.

Knize forma rozhovoru s obsáhlým odpověďmi sluší. Ač se najdou některé pasáže s krkolomnými větnými konstrukcemi, alespoň působí celkem autenticky. Sice nemám Klímu kdovíjak v lásce, svoji roli v knize splnil dobře a jeho otázky nepůsobí hloupě nebo prvoplánově. I když jsem těch avizovaných "nepříjemných" čekal o maličko více.

Zakoupeno v roce 2020 za 278,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Hodně zajímavá sonda do profesního života lehce kontroverzního policejního velikána, která nutí čtenáře přemýšlet o pravdě a lži. Zajímavé vykreslení kauz malinko strhává silná zahořklost samotného Roberta Šlachty vůči prakticky celému státu. Ač je do značné míry pochopitelná a snad i oprávněná, ve Šlachtově podání to občas vypadá tak, že až na něj a jeho podřízené jsou všichni na světě zkorumpovaní hajzli a matláci. Ale co o tom mohu jako řadový policajt obvodního oddělení vědět, že :)?

Hodnocení na DK v době přečtení: 87 %; Moje hodnocení: 80 % jako 178. hodnotící.

18 27.09.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "18. Kniha, která obdržela Man-Bookerovu cenu"

Kniha plná lidských zrůd, přesvědčených o vlastní pravdě, a tisíců nešťastných osudů. Člověka při čtení neustále mrazí v zádech, když si uvědomí, že jde jen o malinký výřez z hrůzy známé jako 2. světová válka.

Schindlerův seznam je zpočátku trochu nepříjemné čtení kvůli Keaneallymu přeskakování v ději, později se však stává nepříjemným jinak, intenzivněji a z jiných důvodů.

Kniha je i přes autorovo popírání dost silným blahořečením Oskara Schindlera, a i když působí některé události spíše jako součást Schindlerova mýtu než skutečného Her Direktora, ničemu to nevadí. Ať už byly prvotní pohnutky dnes světoznámého německého průmyslníka jakékoliv, jde o dojímajícího hrdinu, jemuž musíte přát úspěch.

Schindlerův seznam je poutavým, informacemi nabitým čtením, ze kterého se však musí každému člověku občas dělat "šoufl" a nutí přemýšlet o lidstvu a společnosti, jako takové. Jasně, v kdejaké knize se dějí zrůdnější věci, ale to, že zde čtěte o skutečných událostech v beletristické podobě leckomu, musí vehnat slzy zármutku a zděšení do očí.

Keneally nepopisuje hrůzy lágrů prvoplánově a se snahou šokovat. Spíše v vyprávění o Oskaru Schindlerovi rozvíjí příběhy nesčetných hrdinů, verbovaných z řad obyčejných lidí, kteří se vzepřeli hyenistickému nacistickému režimu i kdyby "jen" svojí urputnou snahou přežít.

Zakoupeno v roce 2018 za 99,- v kamenném obchodu Levné knihy.

Zkráceně? Příběh urputné snahy jednoho zarputilého Němce zachovat lidství na místech, kde už v něj všichni dávno přestali věřit. Úžasné dílo plné lidských osudů, z nichž jen zlomek končí "šťastně". Jednoduše kniha, kde po každé přečtené kapitole budete mít chuť "zapařit Wolfensteina" (míněno samozřejmě jako nadsázka).

Hodnocení na DK v době přečtení 90 %; Moje hodnocení 95 %

18 02.07.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2021 – "1. Kniha z lékařského prostředí"

Klasika. Když jsem měl Bílou nemoc číst před lety k maturitě, div že jsem si mozek nezavařil při přemýšlení, jak s tím vydrbat a z kánonu preventivně slaboučkých knih přečíst co možná nejméně. Tehdy jsem si vytáhl (nečtenou) Stařec a moře a všechny povrchní znalosti o Bílé nemoci jsem vypotil na potítku. Lidi se ale mění a koníčky s nimi...

K jednomu z nejváženějších dramat Karla Čapka jsem se tak dostal, až v době, kdy mi pomalu táhne na třicítku a nikdo mi ji vážně nenutí (možná tak nenásilně Čtenářská výzva). Je zajímavé, že v dnešní nelehké době Bílá nemoc opět rezonuje, i když ve zcela odlišných pasážích a jiným způsobem než před 2. světovou válkou.

Bílá nemoc je klasickým příběhem o lidské krátkozrakosti a zabedněnosti, kde se střetávají figurky s vlastnostmi lidskému pokolení stále dobře známými. Utopistický snílek doktor Galén se zde nesnaží vyléčit pouze záhadnou chorobu, ale lidstvo samotné. A dělá to stejnou měrou úctyhodně jako naivně.

Drama prakticky stojí na scénách, kdy svéhlavý doktor, který jediný umí vyléčit zhoubnou nemoc, naráží na stále mocnější pohlaváry (zjevně) nacistického režimu, s nimiž se snaží dohodnout na vybudování světového míru výměnou za "kouzelnou" medicínu.

Na Bílou nemoc je potřeba nahlížet v kontextu doby a v tomhle ohledu si skutečně Čapek servírky nebral. Za jeho osobní statečnost si zaslouží obdiv, jen mám pocit, že následný vývoj dějin nakonec překvapil i vizionářského Čapka.

Trochu mě mrzí jen kvalita vydání, co se mi dostalo do rukou. Na tak útlou knížečku je v ní překlepů a chyb přeci jen trochu moc.

Zakoupeno v roce 2020 za 49,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Klasické drama s přesahem i do dnešních dnů. Čapek se zde pouští do líčení krátkozrakosti lidstva a opakovaně trefuje hřebíček na hlavičku. Kniha dnes možná již tolik nenadchne dějem či postavami, ale už jen v kontextu jejího vzniku ji je potřeba ocenit.

Hodnocení na DK v době přečtení: 89 %; Moje hodnocení: 80 % jako 4 326. hodnotící.

17 07.01.2021

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa"

Tak z těchhle Vyvolených by producentům stejnojmenné primácké reality srajdy spolehlivě naskákala vyrážka. I Tři vyvolení jsou místy hodně zvláštní jako první díl Temné věže, ale na rozdíl od Pistolníka, který si ode mne odnesl rozpačité čtyři hvězdy, jsou po drtivou většinu knihy také strašně super.

King se zde představuje ve své vrcholné formě, přičemž se v jeho podání snad i ze zavazování tkaniček stává zajímavé dobrodružství. Tři vyvolení jsou jednoduše napsaní skvěle. Postavy v komentáři příliš rozebírat nebudu, přeci jen by bylo škoda ochudit budoucího čtenáře o vzájemné první setkání. Ať už jde o ty hlavní nebo vedlejší, každá má svoji propracovanou osobnost (občas nejen jednu) a je radost je poznávat. Střet zmateného a horečkou stiženého Pistolníka s New Yorkem 20. století často vykouzlí úsměv na tváři a netypická rasistka Detta s nezdravou fixací na slovní spojení "bílé svíčky" vás nejednou přiměje smát se na celé kolo.

Z Kingovy Temné věže mám pocit, že z vysoka kašlal na to, jestli ji budou číst milióny lidí. Na to je přeci jen příliš "jiná". Jako by ji psal tak nějak pro sebe a z lásky k řemeslu. Což je mi moc sympatické.

I přes občasný příklon k podivnu, nepostrádá vyprávění kýženou hlavu a patu a já se skutečně těšil, co na Rolanda čeká za dalšími osamělými dveřmi na pláži. Mnohé události jsou vyprávěny z dvou a více pohledů, přitom nikdy nemáte pocit, že se King zbytečně opakuje. Snad jen to procházení dveřmi a zpět mi v některých chvílích trošičku haprovalo, to je však jen malinká výtka na skvostném druhém dílu epického putování (nejen) pistolníka Rolanda za Temnou věží.

Zakoupeno v roce 2018 za 256,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Nekorunovaný král hororu si mě opět získal dílem, co s bubáky nemá nic společného. I když jsou po vzoru Pistolníka i Tři vyvolení místy trochu zvláštní čtení, nenechte se tím zastrašit. Jsou také podstatně zajímavější, barvitější a zábavnější. V cestě za Temnou věží budu bezpochyby pokračovat!

Hodnocení na DK v době přečtení: 90 %; Moje hodnocení: 95 % jako 1146. hodnotící.

16 05.03.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "12. Kniha, která má v názvu slovo kniha"

Gaiman je pašák (teda pokud své knihy nekrade, jako v epizodě "Velká knižní loupež" seriálu Simpsonovi :)). Kniha hřbitova zaujala na první dobrou a hlavně z počátku jsem byl námětem i jeho podáním nadšený.

Příběh sirotka Nika, kterého před brutální smrtí zachrání dobrosrdeční duchové, mi v lecčems připomněl Harryho Pottera (i když autor sám přiznává hlavně inspiraci Knihou džunglí). Gaimanovi se povedlo ponuré prostředí hřbitova proměnit v dějiště velkolepých dětských dobrodružství postupně dospívajícího rošťáka s věčně rozcuchanou čupřinou. Vždyť duchové, vlkodlaci, mumie a jiní "bubáci" zde plní roli klaďasů.

I když hned na začátku knihy dojde k brutálnímu vyvraždění (skoro) celé rodiny, je Kniha hřbitova především prvotřídním čtením pro starší děti, kde si i dospělí najdou spoustu zajímavého pro sebe. Nehledě na věk dokáží zdánlivě příliš nesouvisející příběhy jednotlivých kapitol čtenáře strhnout. Další důkaz toho, že četba pro mladší nemusí notně znamenat povrchní a infantilní plácance. Bravo!

Nadšení však v některých kapitolách vyprávění přeci jen trošku opadlo a ač stále skvělá, nepřišla mi kniha samotná nakonec doladěná k dokonalosti. Pátá hvězda tak nakonec unikla. Zejména záporácká organizace "Jacků"na mne působila jako nedotažený a nevyužitý nápad. /menší spoiler/ Vždyť Nika nakonec chtěli odpravit tak nějak "prostě proto" a jejich motivace nebo důvod, proč je má všechny čtenář vnímat jako padouchy, není v knize rozvedena. Po tajuplném začátku tak vše vyzní trošinku naprázdno.

Jiné postavy, jako Nikův poručník Silas nebo různorodá plejáda nebožtíků, se však povedli na jedničku. Jejich dialogy s různě starým sympaťákem Nikem Owensem baví bravurně.

Zakoupeno v roce 2019 za 246,- z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Velmi zábavná kniha, ve které si "to svoje" najdou děti, třicátníci i vaše babička. Zajímavé prostředí i námět trošičku sráží slabší rozuzlení. Napětí (až na začátek bez kapky krve, zato však se spoustou mrtvých) a zajímavé postavy však naštěstí nechybí.

Hodnocení na DK v době přečtení 87 %; Moje hodnocení 85 %

16 19.06.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "17. Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení"

Mé první setkání s Nesbem proběhlo úplně minulo provařené případy s Harrym Holem, myslím ale, že tohoto fiktivního vyšetřovatelského velikána Šimon Kéfas zastoupil slušně.

Syn je skvěle napsaný, a i když se příběh na některých místech pětisetstránkové bichličky posouvá spíše pomalými krůčky, autor ani v nejmenším nenudí. Vendeta feťáka Sonnyho a pátrání po skutečném donašeči (i když v tomhle ohledu jsem měl dost jasno již v začátcích knihy) dovede hravě udržet čtenářovu pozornost. Ačkoliv i kvůli své práci prostě nemám narkomany rád, funguje Sonny jakožto antihrdina skvěle a já mu při deratizaci ulic Osla od kriminálníků držel palce (ač musím uznat, že ho autor místy vylíčil skoro jako Ramba na heráku).

Kniha působí jako řemeslně dobře odvedená práce s dobře prokreslenými charaktery (alespoň ve většině případů), ale k absolutnímu hodnocení mi přeci jen chyběla nějaká ta pověstná třešnička na dortu. Jednoduše něco, co by ze Syna udělalo nezapomenutelný příběh. Po dočtení jsem tak spokojený, ale mám pocit, že i přes autorovu umnou práci s dějem a postavami v něm, mi nakonec Syn mezi záplavou dalších špičkových detektivních thrillerů trošku zapadne.

Kniha byla dárkem od sestry k narozeninám v roce 2019.

Zkráceně? Povedený thriller od právem proslulého autora, který přes své zjevné kvality výrazněji neční nad konkurencí. Motivy jsou atraktivní, postavy sympatické, ale na špičku to prostě nestačilo. I když po ní Syn místy sebevědomě pokukuje.

Hodnocení na DK v době přečtení 89 %; Moje hodnocení 80 %

16 07.05.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "17. Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb"

Velké maličkosti si i přes jisté kvality odnášejí průměrné hodnocení. Nepopírám, že jde o obstojně napsanou knihu, za kterou jde vidět slušné množství práce a rešerší, ústřední téma – rasismus – však tlačí Picoultová strašně na sílu.

Na rozdíl citlivě podaných a nesmírně kvalitních děl jako třeba "Jako zabít ptáčka" či filmové "Zelené knihy", na čtenáře ve Velkých maličkostech hlavní téma řve z každé stránky.

V tom, jak okatě vám je otázka barvy pleti neustále předhazována, působí kniha vlastně až naivně. Picoultová totiž vše žene přes absurdně přepálené postavy a často i situace. Otázka rasy se řeší na každé stránce, v každém dialogu. Hlavní hrdinka vidí předsudky za úplně vším... Až se divím, že nebyla zakomponovaná scéna, jak před ní začal na ulici utíkat sněhobílý pudl, protože ho panička při kartáčování neustále poučovala, jak jsou Černoši špatní.

No a pak jsou tu scény, kterým prostě nevěřím. /malý spoiler/ Již samotné obvinění je trochu přitažené za vlasy a scéna, kdy policie hlavní hrdince vyrazí beranidlem dveře /konec spoileru/ je až lehce absurdní. Vše je tak nějak podřízeno tomu, co chce autorka vyřvat do světa – každý jsme (třeba nevědomky) rasista.

Popsané však nedokáže zastínit um autorky. Pasáže ze soudního procesu jsou skvělé. Stejně tak některé dialogy, či pocity postav, pomineme-li, že poselství je vždy víceméně stejné. Zvrat z konce knihy mi však osobně přišel opět dost pitomý a prvoplánový.

Zakoupeno v roce 2020 za 149,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský (brožovaná verze).

Zkráceně? Kniha s jasným poselstvím, které však autorka tlačí až nepříjemně na sílu a tím ho v konečném důsledku trochu shazuje. Tématu rasismu je zde podřízeno prakticky každé slovo a mnohdy máte pocit, že čtete až otravnou agitku. Stačilo vše malinko rozředit a šlo by o podstatně lepší a hlavně uvěřitelnější dílo.

Hodnocení na DK v době přečtení: 88 %; Moje hodnocení: 60 % jako 914. hodnotící

15 13.10.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)"

Tak komu fandit? Nelítostným náckům nebo lidožravým pekelníkům? Inferium je snad první kniha planety, kde většina čtenářů minimálně místy drží palce vojenské mašinérii s hákovými kříži na zástavě... Blitzkrieg se totiž přesunul do pekla a zlo stojí proti zlu.

Bureš si Inferiem vysloužil místo v mém žebříčku oblíbených autorů. Už Propastí času mě dokázal uhranout svými nápady a parádním mísením zdánlivě nemísitelného. V první půlce mi dokonce přišlo tahle pekelná jízda daleko zdařilejší, než povídání o zlomu času.

Burešova koncepce pekla je zvráceně zábavná a naturalistické scény odžezávání údů lidskému dobytku (to je prosím jedna z normálnějších praktik v knize) v kontrastu s šestiprstým démonickým farmářem v lacláčích fungují perfektně (tak proto mají čerti vidle :)?). Nejde přitom jen o laciný trik, který se rychle okouká. Poznávání zákonitostí Inferia a třenice mezi peklem a světem lidí, jsou obrovským tahákem knihy.

Dalším jsou i tentokrát slušně napsané postavy, které nelze jednoduše roztřídit podle karmy na padouchy a klaďase. Pokud tedy přimhouříme oči nad tím, že třeba takový dobrák Satan u svého rozjímání nad staven společnosti svačí lidský mozeček přímo ze zdroje. Motivace i činy postav jsou vesměs logické a uvěřitelné, stejně jako charaktery samotné. Navíc jsou mnohé osudy oproštěné od klišé... I když třeba rozuzlení příběhové linky ďáblice Lilith mi příliš nevonělo, autorovu vizi naprosto uznávám.

Kniha své slušné tempo a ďábelskou zábavnost ztrácí jen na několika málo místech a mě paradoxně nejméně bavily některé akčnější místa. Stačí však otočit stránku a houfy obrněných čertů, disciplinovaných nácků, Rónan s Amálkou a Samael s Lilith si vaši pozornost opět strnou takovým způsobem, že s knihou v ruce budete mít problém trefit záchodovou mísu. Velké doporučení všem, kteří milují bizarní, avšak veskrze funkční nápady!

Zakoupeno v roce 2019 za 195,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Zdánlivě totální šílenost, která proti sobě na pekelných vyprahlých pláních staví nacistickou mašinérii a legie démonů. Démonů, kteří chovají lidské hříšníky na maso a kousky jako Hittler nebo Stalin se v aukcích draží za hříšné množství platiny. To vše v lidském příběhu s postavami, na kterých vám bude záležet a porcí černého humoru navrch.

Hodnocení na DK v době přečtení: 92 %; Moje hodnocení: 95 %.

15 25.09.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "1. Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu"

Bytostně nesnáším podvodníky a zloděje. Dokonce tak moc, že jsem si jejich "chytání" zvolil za povolání. Vyprávění hejska s velice pochybnou morálkou – Franka Abagnalea, se tak muselo sakra otáčet, abych prohnanému antihrdinovy alespoň malinko držel palce.

"Chyť mě, jestli to dokážeš" je zatraceně dobře napsaná biografie (i když bezesporu místy přitažená za vlasy), která zběsile pádí od kontinentu ke kontinentu a nechybí jí tah na branku. Jen kousek za půlkou mi přišlo, že se mi ty letecké eskapády začínají zajídat a kniha malinko ztrácí dech... jen pro to aby ho /malý spoiler/ s uvězněním opět nabral.

Otravné začalo být časem i neustálé pomlaskávání nad letuškami a ženami obecně. Občas jsem tak měl pocit, že sledujeme příběh oplzlého teenagera, kterému z koutků odkapávají dychtivé sliny a za kalhotami uniformy pilota neustále stojí úd.

Frank Abagnale byl (je?) neskutečný hajzl, jehož řádění stálo spoustu lidí místo. Jednotlivé příhody jak oškubal snad celý svět o statisíce dolarů však skvěle baví. A to i v případě, kdy se lišák Frank vydával za doktora. Na pobavení fajn, ale co kdyby pod dohledem falešného doktora někdo zemřel?

Zajímavé je, že v biografii je postava agenta FBI Seana O’Riley vlastně úplně upozaděna. Sice ji autor párkrát zmiňuje, že je mu "asi v patách", ale přímo do děje knihy prakticky nezasáhne.

Skoro nejzajímavější jsou pasáže /mini spoiler/ z prostředí francouzské a švédské věznice. Jejich kontrast je až neuvěřitelný a autora podezřívám z přikrášlení pravdy a to oběma směry. Otázka jak moc. V konečném součtu to však příliš nevadí a i když bych klidně Frankovi dopřál ještě delší "dovolenku" v Perpignanu, na jeho příběh jen tak nezapomenu.

Zakoupeno v roce 2019 za směšných 39,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Zatraceně poutavé převyprávění eskapád jednoho neskutečně troufalého podvodníka, který si nahrabal pořádné jmění. Že nejde o zdařilou fikci je místy skoro až neuvěřitelné.

Hodnocení na DK v době přečtení 92 %, Moje hodnocení 85 %

15 19.07.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "6. Kniha, která vás zaujala svým názvem"

Dobré? Ano. Skvělé? Nemyslím si. Trilogie Milénium má takřka kultovní status a já jsem moc rád, že jsem první díl napasoval do výzvy (zcela upřímně... název mě před lety zaujal na první dobou). Osobně jsem se z toho ale úplně na zadek neposadil.

Měl jsem neodbytný pocit, že šlo z cca 500 stránek hravě stovku ořezat a o nic bychom nepřišli. To, že měl Larsson nezkrotné nutkání popisovat, jak postavy každý druhý odstavec pijí kávu, nebo na ni "staví" (aby ji mohli o odstavec dále pít, samozřejmě) mne neskutečně iritovalo. Larsson také na můj vkus dost často sklouzává do odstavců suše popisujících kde se co nachází až do posledního šroubku, aniž by to bylo důležité či přínosné. V práci často sepisuji "Protokol o ohledání místa činu" a některé odstavce mi ho v mnohém připomněly. Což není dobře z žádného úhlu pohledu.

Maličko mi nevychází také tvrzení, že při 120 mil. chovaných ovcí vyváží Austrálie 700 mil. tun skopového ?! V thrilleru, který s fakty, čísly a informacemi silně pracuje mne podobný nesmysl (rád se nechám vyvést z omylu) prostě vadí.

To, že z knihy nemetám kozelce však neznamená, že je mizerná. Jak mne v některých momentech Larsson rozčiloval, jindy mne naopak neskutečně bavil a napínal (třeba Lisbeth a její odplata). Protagonisté příběhu jsou relativně uvěřitelné a mnohavrstevné postavy, které však nejsou prvoplánově sympatické.

Pozvolné odkrývaní tajemství zmizelé Harriet Vangerové dovede krásně rozvířit čtenářovu detektivní mysl a konec, který v určitých ohledech není úplně příjemný, utkví v paměti. Potěšilo mne také, že jde nakonec o ucelené dílo a na dohru (nejen) mediálního souboje Blomkvist vs Wennerström nemusíme čekat do další knihy, jak jsem se dlouhou dobu obával.

Zakoupeno v roce 2018 za 137,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Švédský thriller s pamětihodnými postavami a zajímavým tajemstvím, který by však mohl být místy poutavěji napsaný. Raději bych věděl více o vztahu ústřední dvojice než o tom, že zrovna 26. června vypili tři šálky kávy.

Hodnocení na DK v době přečtení: 93 %; Moje hodnocení: 75 % jako 6428. hodnotící.

14 24.03.2020

Příběh hořkého konce Jasona Todda (tohle vážně spoiler není, jak to vše dopadne, tvůrci vykecali obálkou, názvem i v samotném úvodu) mohl být vlastně skvělý. Potenciál tu nepochybně byl. V podání scénáristy Jima Starlina je však poměrně tuctový a naivní.

Naivita, prolínající mnoha knihami z DCKK, se mi bohužel už zajídá. I v tomhle případě jsem měl pocit, že čtu kousek pro (odrostlejší) děti. Podíl na tom však nejspíš nese i fakt, že Smrt v rodině je už letitější kousek. I kdy na obálce nepochopitelně hlásají, že komiks vycházel v letech 2008 - 2009, ve skutečnosti se do rukou čtenářům dostal v roce 1988. A je to cítit.

Pro tak zásadní událost bych si prostě představoval vyladěnější vyprávění (funguje snad jen šílený Joker) i nápaditější kresbu. Bruce s Jasonem jsou si občas tak podobní, že si je ve chvilce nepozornosti spletete. Zejména v akčních sekvencích se pak kresba omezuje jen na nataženou ruku či nohu směrem k padouchovi, doplněnou o obligátní "BÁC". Na poušti zjevně všechno vybuchuje a tvůrci se nám (ne)násilně snaží prodat Land Rover.

V rámci ucelené knihy bohužel dost otravuje i opakování předešlých událostí na začátku kapitol, které se hravě roztahuje i přes několik stránek. Kvalitou scénáře i kresby tentokrát dokonce hlavní příběh překonává ten bonusový.

Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,- Kč.

Zkráceně? Poměrně důležitá událost z DC univerza v humpoláckém zpracování, které nezřídka působí pateticky a naivně. Komiks bohužel tentokrát nepodržela ani kresba. Nechybělo moc a Smrt v rodině si vůbec jako první kousek DCKK odnesl podprůměrné dvě hvězdy. Možná už jsem těch pláštěnek přejedený... a možná není Smrt v rodiě až tak dobrý komiks.

Hodnocení na DK v době přečtení: 78 %; Moje hodnocení: 55 % jako 64. hodnotící.

14 28.02.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "20. Kniha s černobílou obálkou"

Ok, uznávám, že vážně moc nezapadám do cílové skupiny. Nikdy jsem se neužíral pocity, že jsem silnější/vyhublá holka, kterou nikdo nemá rád. Nebýt výzvy, určitě bych Bez filtru obcházel v knihovně dál obloukem jako doposud.

I přes mizerné hodnocení musím dodat, že je mi myšlenka Bez filtru blízká a samotná autorka svojí upřímností sympatická. Rozhodně jsem nakonec neměl pocit, že Kristýna Dolejšová sepsala pár dobře znějících motivačních mouder a pak je pospojovala odstavci, jak jsme se z počátku obával.

Část s vlastním příběhem autorky je rozhodně fajn. I když i zde jsou cítit rezervy, jde o nejkvalitnější a skutečně inspirativní část Bez filtru... ta holka to přeci fakt zažila a snažila se z toho poučit. Tahle sekce by si klidně zasloužila přifouknout.

Bez filtru je ale bohužel obsahově i myšlenkově dost chudé dílko. Nebýt děkovaček (které Kristýna podle vlastních slov přitom vůbec v knihách nečte), návodů jak knihu číst a neustálého omílání té samé myšlenky prakticky těmi samými slovy, dal by se z knihy udělat fajn reklamní leták.

Osobně jsem měl právě při čtení pocit, že v ruce držím právě něco jako reklamní leták na kampaň #ZaNormalniHolky a nic moc jiného navíc. Myšlenka "každá jsme krásná" v provedení autorky nestačila ani na takhle útlou knížečku.

Některé pasáže evokují bakalářskou práci a to zejména sekce s dost nesmyslným pitváním dotazníku. Věnovat takový prostor titěrné knížečky grafům s často dost suchými nic neříkajícími daty, které pak až na pár světlých výjimek autorka vlastně jen přepíše do slov a dodá něco ve smyslu, že je alarmující, jak určité procento dívek odpovídalo, nebo že jí naopak něco příjemně překvapilo, je absolutní zbytečnost. 50 otázek na tělo je sice fajn sekce, ale spíše bych ji viděl někde na webovkách projektu, než jako další přívěšek knihy, která je v konečném součtu tak nějak z těch milých malých přívěšků poskládaná, ale jako celek střílí trochu na prázdno. Minimálně na mne tak působila většina knihy kapku zbytečně.

Pro neznalé se tak nějak úplně vytratilo, v čem kampaň spočívá... hlavní myšlenka na nás však v knize křičí na každé stránce pětkrát. Ale, co tak jsem se alespoň na konci dozvěděl, že jsem krásná :).

Knihu jsem měl zapůjčenou od přítelkyně Tessi2502, které tímto děkuji :). Té se trochu paradoxně kniha líbila snad ještě méně než mě a to je fanynka Kristýny Dolejšové i projektu jako takového.

Zkráceně? Obsahově bohužel dost chudá motivační knížečka, které však nelze upřít upřímnost. Vlastně dokáži pochopit nadšené komentáře níže a nerad bych svým komentářem někoho naštval. Podle mě si však Kristýna ukousla moc velké sousto a nedovedla si přiznat, že knihu vlastně nemá čím naplnit. I tak tý holce držím palce, další případná knížka za 350 kaček si ke mě cestu již nenajde.

Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 50 %.

14 01.10.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou"

Brandon Sanderson umí epickou hrdinskou fantasy jako málokdo. U povedené "Finální říši" jsem si ještě nechal rezervu v hodnocení, ale Cesta králů si už absolutorium zaslouží.

Kniha je přehlídkou bezbřehé imaginace, která však podléhá přísným pravidlům a nepůsobí tak prvoplánově. V žánru fantasy pod taktovkou Sandersona ožívají uvěřitelné světy, které jakoby koexistovali s tím naším a to je řádně lákavým háčkem na dospělejší čtenáře.

Jen pozor... Cesta králů je dost rozvážnou a zdánlivě "pomalou" knihou, která spíše mamutí epos Archív bouřné záře rozjíždí, než aby poskytovala příliš odpovědí na hromadící se otázky. Příliš se toho zde nevyřeší a po dlouhou dobu vlastně ani nestane. Zjišťuji ale, že mi tenhle pomalejší, ale krásně hluboký a chytrý styl, naprosto sedí (viz 100 % pro "Jméno větru" v minulosti).

Kaladin, Šalán, a duo Dalinar/Adolin. Každá z postav pochází ze zcela odlišných poměrů a řeší odlišné problémy, vyplývající z jejich "startovních pozic". Perfektně jsou zvládnuty zejména komornější Kaladinovy pasáže a jeho neustálé balancování na hranici zoufalství a propasti beznaděje. Na druhou stranu kapitoly s Šalán byly vlastně jediným faktorem, proč jsem ještě asi do dvou třetin knihy uvažoval o čtyřech hvězdách. Přechytralá Šalán, která má na vše nějakou rádoby humornou průpovídku, mne prostě chvílemi nebavila. Parádní konec však všechny pochybnosti nad nejvyšším hodnocením rozptýlil.

Archiv bouřné záře se může pochlubit již zmiňovaným nádherně propracovaným světem Rošáru a nad krásou a zároveň přísnou logikou (v rámci možností) Střepkordů, Střeplátů či fabriálů budete zasněně žasnout.

Z textu je krásně cítit, jak se na pozadí zdánlivě nepodstatných událostí zvedají sázky a tajemstvím opředení Pustonoši a Rytíři Paprsku mají v režii Brandona Sandersona zaděláno na žánrovou událost století. Teď jen aby těch plánovaných deset knih velikosti betonových tvárnic zvládl autor skutečně napsat.

Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji.

Zkráceně? Skvěle napsaná hrdinská fantasy, která pozvolna rozvíjí epický příběh s neskutečným potenciálem. I přes místy lehce otravnou Šalán se Cesta králů svou ukrytou moudrostí a propracovaností řadí na úplnou špičku nejen současné fantasy literatury.

Hodnocení na DK v době přečtení: 94 %; Moje hodnocení: 90 % jako 333. hodnotící.

13 16.09.2020