Zara komentáře u knih
Autorčiny dřívější detektivní počiny nikdy nepatřily mezi skvosty severské (potažmo evropské) literatury, ale literární paskvil celkem zcestně pojmenovaný Zlatá klec ji pasuje na švédskou Vlastu Javořickou.
Počínaje otřepanou a v minulosti tisíckrát lépe ztvárněnou zápletkou přes nepřesvědčivý náčrt hlavních protagonistů a pokračuje jalovými dialogy by se paní Läckberg měla omluvit vedle zklamaných čtenářů také veškerému křovinovému materiálu (rozuměj stromům) potřebnému na výrobu této zbytečnosti.
Mám ráda pana Kosatíka, ale radši mám "Honzu" Masaryka.Je mi líto, že díky prvně jmenovanému mohla být tato vyjimečná osobnost kladně hodnocena pouze několik let, neboť komunisti ho nenáviděli a pan Kosatík ho (díky zřejmě erudovaným rešerším) sundal z piedestalu. Soudě podle komentářů se mu to zadařilo téměř u 100% čtenářstva. U mně ne. Nevěřím dobré třetině "informací" a Masaryk pro mě vždycky zůstane (i se všemi svými slabostmi) milovaným "Jendou".
Tak nevím....čím více knih čtu, tím evidentnější pro mě začíná být rozdíl mezi písemnictvím maskulinním a feminním. Tento výtvor madam Pinboroughové toho budiž zářným příkladem: neskutečně ploché, nicneříkající, statické vyprávění, které děj ani postavy nikam neposouvá, končí v rádoby efektním (proto fantaskním) závěru. Za mě - plytké babské tlachání dosahující úrovně jednoročního absolventa "kursů pokročilého psaní ".
Nesboeho knihy bych správně měla číst nejméně dvakrát: při prvním čtení člověk hltá text v překotné snaze o absorbování děje a teprve při druhé konzumaci si může vychutnat i stylistickou stránku včetně autorova nezaměnitelného smyslu pro humor.
Dobře nakombinovaný děj se zajímavými "antihrdiny" umocněno autorovým lyrickým vypravěčstvím...podle mě zatím nejlepší Kohoutův počin.
Pro mě lepší než "Nemesis", srovnatelné s "Hypnotizérem" a každopádně výborně napsané.Udržet na 480ti stránkách napětí při tak minimálním počtu osob a neklesnout přitom na úroveň šestákových detektivek je umění.
MNĚ se líbila - možná víc, než Hlava XXII. Neustále se k ní vracím a spoustu nádherných pasáží znám za ta léta už nazpaměť...
OFarrell mi touto knihou vrátila víru v dobrou literaturu.
Naprosto nepochopitelné zdejší nízké hodnocení knihy.
Za mě osobně autorova top, mnohem lepší a čtivější než trilogie Ostrov...
Jedna z nejlepších knih letošního roku.
Psáno stylem, který mně osobně nejvíc vyhovuje - stručným, výstižným a přitom nepostrádajícím emoce (autor je původním povoláním matematik).
V první polovině jsem přemýšlela, kdo z rodiny finských amerických přistěhovalců navrátivších se ve třicátých (sic!) letech ze svobodné Ameriky do Sovětským svazem ovládané Karelie stojí na žebříčku imbecility na její špici...
Otec - nadšený socialista, jediný s finskými kořeny, matka - rodilá Američanka ochotná zavézt obě děti do "Země zaslíbené", strýček Janne - levicový redaktor amerického týdeníku nebo nakonec hlavní protagonista sám, spadající do škatulky "Fachidiotů" s tunelovým viděním světa zaměřeným na letectví.
Odhlédnuto od ne/sympatií k hlavním hrdům patří příběh (dozajista - až na reálie -zcela vyfabulovaný) k literárním počinům, které se vyplatí číst.
Dávám přednost literatuře komponované autory/muži a u tohoto dílka slavilo maskulinum hned hattrick: autor + dva hlavní protagonisté.
Neotřelý děj a přitažlivé popisy australské divočiny spolu s pragmatickým, věcným a přesto svým způsobem lyrickým jazykem daly základy velmi čtivé próze.
Pevně doufám, že autor nepřestane psát a že seženu jeho momentálně ve všech antikvariátech beznadějně vyprodanou prvotinu "Tep prachu"
V naivní důvěře, že silně pokleslý styl paní Läckberg pomůže vyzdvihnout pan Fexeus, jsem se dala do čtení....
Nevím, čím druhý jmenovaný do díla zasáhl, ale spisovatelčin sloh zůstává stále stejný, tj. neslaný, nemastný, opatřený zdlouhavými popisy, vleklými statěmi, které z dějové linie trapně vybočují, s únavnými dialogy vyšperkovanými "odbornými" znalostmi z oboru psychologie atd atp.
Jedna hvězda za pointu, ke které se dalo dojít přímočařejší cestou šetřící papír i čtenářův zrak.
Mainstreamová laťka oblíbenosti žánrů je nastavena tak předvídatelně, až je to úsměvné. Při pohledu na ocenění zatím tří autorových děl je zjevné, že většině čtenářů stačí k potěše velká porce smutku a deprese provázená detailními popisy zdlouhavého umírání, a to vše nejlépe pod plachetkou "skutečné události".
Jak jinak si vysvětlit úspěch knihy Třetí poločas a naopak vlažné posouzení obou knih následujících?
DJ je dle mého zatím vrchol Kluunovy tvorby.
Psáno úsporným, svižným jazykem s mnoha vtipnými glosami, s nespornou znalostí světové hudební scény a se smutně pragmatickým podtextem při líčení současného zákulisí showbizzu je kniha doporučeníhodnou všem ctitelům dobré četby.
Prostřednictvím tohoto úžasného dílka jsem objevila nenápadného autora, jehož spisky rozhodně - ač kulturními kanály nijak neproklamovány - zaslouží pozornost.
Nám, kteří nostalgicky tíhneme ke svobodnému duchu šedesátých let, nesmí kniha Krok stranou chybět ve sbírce perliček.
Obsah předchozích dílů lehce avizoval téma osmé části ....
jen pevně doufám, že tato nebyla autorskou dvojicí míněna jako "zlatý hřeb" série,neboť zatím spolehlivě nejodfláknutější.
V minulosti zpracovalo téma vraždy Olafa Palmeho tolik spisovatelů, že každý další pokus nutně zavání přívlastky jako "drzý", "neuvážený" "nesrovnatelný" atd atp.
Čtenáři jsou servírovány vedle naprosto stereotypního politického pojetí ( "zlá pravice" a "hodná levice" ),na které jsme u severských autorů už zvyklí, jen střídání únavných faktografických přehledů s uměle naroubovanými "akčními" scénami.
Tohle vybočení z obvyklých dějových šablon se vážně nepovedlo a nezbývá než doufat, že následné pokračování kriminálky naváže na úspěšné předchozí díly.
Další z dlouhé řady autorů napodobujících (marně) styl svých talentovanějších předchůdců.
Naprosto tuctová zápletka obalená v balastu zbytečného textu hemžícího se takovými archaickými lahůdkami jako "hruď se jí dmula" nebo "proradný nadřízený" atd atp.
Ze závěru vyplývá, že má paní Backman ambice oblažit svět dalšími díly - já se jich určitě ráda zřeknu....
Indridason jednoznačně stírá hranice literárního žánru a každý jeho počin je pro mě daleko za hranicí "obyčejné" detektivky.
Naprosto chápu tíhu odpovědnosti autorů světového formátu držet laťku kvality v (přinejmenším) jedné úrovni.
Manželskému páru Börjlindových se to doposud dařilo, nejnovější kniha podle mě vychýlila kvalitativní diagram nežádoucím směrem.
Důkazem toho budiž uměle našroubované scény, které čtyřsetstránkovou agónii prodlužují a snižují výrazně čtivost thrilleru, což u předešlých děl autorského dua nebylo zvyklostí .
Nejvíc prostoru je věnováno osobním problémům vyšetřovatelky Olivie, které vyznívají tak nezáživně, že čtenáře nutí k zamyšlení nad přímou úměrou odměny připadající na každou stránku rukopisu, případně nad únavou materiálu obou autorů...
Nepochybuji, že série bude pokračovat, takže nezbývá než doufat v "lepší zítřek".
V pokračování Květů nad peklem autorka ještě víc upřednostnila rozvíjení různých mýtů spolu s (téměř vědeckými) statěmi z oboru demografie a etymologie před vlastním dějem, navíc podobnost s prvním dílem trilogie bila zoufale do očí....snaha o sofistikovanou detektivku na úkor detektivky, aneb méně je - většinou - více.
Starý dobrý Peter May je zpět a zachraňuje reputaci ztracenou v poslední knize série Akta Enzo.
Hlavní protagonista sympatický tím, jak se vymyká šabloně stereotypu detektiva-vyšetřovatele, napínavý děj bez větších proluk a geografický bonus v podobě spojení Anglie a exotického Španělska.
Ve srovnání s výše zmíněnou předchozí sérií psanou strnule a vážně disponuje Tichá smrt dostatkem humorných pasáží, které odlehčí tíživý leitmotiv smrti a příjemně provází čtenáře celým dílem.