zazvorek komentáře u knih
(SPOILER) Murakamiho příběhy se mi začínají lehce plést. Přečetla jsem od něj skoro vše, co se postupně v češtině vydává, a i když mne příběh vždy velmi zasáhne, postavy, sled události kolem nich a různé motivy se v principu už příliš opakují a po čase mi splývají. Je to sice spisovatelova značka, ale odtud potud, což? Zase se tu leze do tmy/díry/jiných úrovní světa, zase jsme na horách, zase je hrdina k činu donucen vnějšími okolnostmi.
Stejně tak jsou pro Murakamiho charakteristické otevřené konce a nezodpovězené otázky. Což mi samo o sobě nevadí, ale tady mi vzhledem k rozsahu a pomalému tempu knihy připadá, jako by zrychlený konec byl cílený posměch.
Stejně ale dávám čtyři hvězdy. Bavila mne malířská linka, linka "temná díra " I linka rodičovství. Od chvíle, kdy se poprvé ozvala rolnička, se mi nechtělo se čtením přestat. A ten temný spodní proud mám na jeho dílech úplně nejradši.
Výborné čtení pro dlouhé chvíle s dětmi. Verše jsou jednoduché, takže si je děti zapamatují už při druhém třetím čtení, nonsensy pobaví i dospělé. Dcera to překřtila na Bláznivé básničky do Hajan, což je myslím trefné :-)
Tove Jansson je u nás v oblasti prózy pro dospělé bohužel zatím málo objevenou autorkou. Její knihy jsou přitom velmi osobité, poetické i trochu drsné zároveň, nesou v sobě odraz Muminků i vlastní bohaté vzpomínky. Dcera sochaře mě uchvátila, četla se krásně, lehce, hodně se podobala autorčině Knize léta. Fair play na mě navzdory odlehčenějším kapitolám působilo víc ponuře, mezi hrdinkami visí mnoho nevyřčeného, určité napětí je skoro všudypřítomné. I to je ale zajímavá sonda do života dvou umělkyň.
Mně i dcerkám se dost zalíbil nápad nechat obživnout kdejakou "veteš" a dát jí jméno. Inspirovalo nás to k vytváření dalších novotvarů a vlastních tvorů z papíru, chytlo je to až nečekaně. Tedy, kniha coby inspirativní zábava s neokoukaným příběhem naprosto splnila svůj účel :-)
Myšlenka domu jako vypravěče příběhu se mi moc líbí. Dům bohužel postupně ustupuje vypravěčům - osobám a zbývá pro něj velmi málo prostoru. Poselství je přesto jasné: zatímco kolem procházejí velké i malé dějiny a osudy všech kolem jsou spletité, on sám - navzdory všelijakým úpravám - tu pořád stojí, celá dlouhá staletí, ve hmotě stejný, se svou vlastní pamětí. Příběhy postav nebyly nezajímavé, ale - jak tu bylo již tolikrát zmíněno - stávají se postupně nepřehledné, jsou většinou jen načrtnuté, čtenář se k nim nedostane blíž. Vůbec to není špatné čtení a myšlenka je skvělá, jen to není stoprocentní.
Čtvrtý díl série sleduje Annu coby ředitelku střední školy v Summerside. Zato tentokrát vůbec poprvé nesleduje osudy rodiny ze Zeleného domu (což mi je trochu líto) a Annina snoubence Gilberta (což mi naopak vůbec nevadí, neb Anna pro mě má kouzlo víc bez milostné zápletky). Ozvláštňuje ho forma dopisů, ve kterých se Anna hrozně vykecává, ale nijak to knize neubírá na čtivosti. Tentokrát je tu vykresleno mnoho, přemnoho postaviček ze Summerside (to město je snad plné starých pannen!), ke kterým se vážou více i méně věrohodné zápletky a do kterých prakticky vždycky musí Anna šťourat. Její úspěchy na poli udobřování, napravování a odkrývání lepších já jsou už trochu mimo realitu a její osoba je tu adorovaná až otravně moc, na druhou stranu z jejího odhodlání nevzdávat se bychom si mohli vzít příklad všichni. Jak říká jedna z postav knihy - to její "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" prostě funguje, alespoň tedy zde. Krom toho je tu tentokrát opravdu dost humoru a nadhledu a zase ta krásná kanadská příroda a detaily, kterých si všímá jen Anna. Takže i když vyprchalo kouzlo prvního dílu, pořád je to čtivé, zábavné a důstojné pokračování.
Posloucháno jako desetidílná četba na pokračování.
Celý příběh mě po všech stránkách velmi, velmi oslovoval, jen ten závěr mě vyloženě nas...štval. Zdál se mi najednou jaksi zrychlený, někde mezi úlevou a depkou, ale dost možná to tak mělo být, vím já?
Hájíčkovy ústřední (mužské!) postavy mi jsou většinou dost sympatické, Zbyněk není výjimka. Jejich umanutost mi je blízká a důvěrně známá; pro okolí je nepochopitelná a otravná, ale hrdina má v sobě prostě ten vnitřní hnací motor, který ho z nostalgie/zvědavosti/lásky/potřeby najít sám sebe žene do boje (i kdyby se zdál už předem prohraný). Nemůže jinak, je to jeho podstata a nepřestane, ani když dostane nafackováno a vypadá jako největší ztroskotanec.
Zato ženské postavy u Hájíčka až na výjimky vnímám jako unylé, protivné, arogantní... Čím to je, pane autore? :-)
Prolínání vzpomínek na dětství a mládí na vesnici s problematikou čachrů s pozemky, krizí středního věku, nespavostí, k tomu hledání křídel, fascinující strejda Tonda a indián, který jde do boje (!!!), to u mě zafungovalo skvěle.
Novela na mě působila spíš jako lehce rozvedený scénář filmu, což odpovídá tomu, že vyšla až po jeho natočení. Z filmu jsem si pamatovala spíš obrazy než příběh, Vláčil je režisér mojí duše. Körner mi zase začíná velice sedět jako autor, výběr prostředí i způsob vyprávění u jeho knih dost oceňuji, oproti Zániku samoty Berhof tu ale vystupovala na povrch moc ta "filmovost", nebo mi tu zkrátka něco docela malého chybělo (snad ten delší rozsah?). Každopádně z fanatismu řádového rytíře slušně mrazí a středověk rozhodně není žádná idylická pohádka.
Posloucháno jako rozhlasová hra (1990, Boris Rösner coby Baryk/ov). Nevím, nakolik bylo v tomto podání dílo okleštěné, ale bylo to výborné. Ani ne tak vtipné (i když Barykovy postřehy či profesorovy promluvy o galoších a kobercích zábavné jsou) jako znepokojivé a skvěle uštěpačné. Kritika proletářského fanatismu, buranství, ale i hrátek na samozvaného boha. Frankensteinovský motiv v ruských reáliích. Jo, to funguje!
Parádní příručka pro základní orientaci v živočišných i rostlinných druzích vyskytujících se v našich lesích. Od těch nejmenších po ty největší, nezapomíná se na nikoho. Díky fotografiím různých znaků toho kterého druhu (třeba u stromů nejen celek, ale i listí, kůra, pupeny, květ...) se v určení asi nikdo nesplete.
Já už ani nevím, co víc by se na knize dalo vychválit.
Starší komentáře jsou zcela oprávněnou ódou na úžasnou mozaiku lidských osudů trefně ilustrovanou Šibíkovými fotografiemi. Tohle se fakt povedlo.
A až bude nejhůř, už vím, že se mám vyspat ve skříni.
Tak krátký a tak silný příběh.
Nic jsem od toho nečekala, ale nakonec jsem v malém balení dostala tolik věcí, které mám ráda: mýty, ledové moře, Sibiř a její pozapomenutá etnika, lásku, moudrost, touhu po životě, hvězdy, smutek. A taky jsem při čtení vypila několik konvic čaje (Modrá myško, dej nám vody!).
Čtení pro holky v tom nejlepším slova smyslu. Díky skvěle vykreslené atmosféře středověkého Norska, jeho přírody, obyčejů a náboženských, morálních a etických zvyklostí Kristina Vavřincová stonásobně převyšuje veškerou červenou knihovnu. Velmi čtivé, zvláštně svíravé a hlavně dokáže probudit zvědavost, co se s jednotlivými lidskými osudy bude dít v dalších dílech.
Těžko se mi to hodnotí. Zpočátku krásně dojemné, melancholické vzpomínání, postupně se mi zdálo, že to ždímání emocí ze čtenáře je už trošku přes čáru; jedno neštěstí za druhým, nepravděpodobné náhody, patos v každém odstavci... Což ovšem neznamená, že to není skvěle odvyprávěno.
Smíchejte velkou dávku Písně moře, notnou dávku Tajemné zahrady, okořeňte to pirátskými odrhovačkami a smradlavou rybí omáčkou... A vzejde z toho balada o Lampičce. Krásná balada o krásné Lampičce.
Český rozhlas připravil na konec roku posluchačům velmi pochmurnou četbu.
Do jisté míry se to podobá Želarům/ Jozově Hanuli, ale bez náznaků jakýchkoliv světlejších momentů (ve smyslu veselejších; a to že ani JH není žádné veselé čtení). Člověku je úzko z toho, jak málo byli lidé ještě v relativně nedávné době pány svého osudu.
Je to typický de Fombelle. Velmi mladé ústřední postavy, které jsou vytrženy ze svých kořenů a všeho, co jim bylo známé a milé. Melancholie. Prolínání osudů, které se vždy tak strašlivě těsně minou, až si člověk v duchu řekne "sakra práce, Timothee, buď už na ně konečně trochu milej!" Odvaha, dobrodružství, síla, svoboda. V této knize se ještě přidává silná frustrace z otrokářské minulosti (která je někdy tlačena trochu na sílu, na druhou stranu to alespoň nikoho nenechá chladným).
Ano, Fombelle se opakuje, ale já mu to žeru i s papučema. Rozečítám druhý díl a nechci ani chodit spát.
(SPOILER) Přečetla jsem si po letech knihu znovu, abych si osvěžila příběh před nově přeloženým pokračováním Tancuj, tancuj, tancuj. A nadávkem jsem zjistila, že Ovce je stejně už třetím volným pokračováním příběhů o Myšákovi. Nu dobrá...
Hrdina je klasicky murakamiovský - mladý zoufalec, co se cítí starý, žije nudný život a neví, co se sebou. A vnějšími okolnostmi je dotlačen k akci. Vzhledem k tomu, jak často se tam opakovalo, že je šíleně průměrný, měla jsem při prvním čtení pocit, že mu celý hon na magickou ovci přichystali přátelé, aby měl alespoň nějaké to povyražení. Ale kdeže.
Kniha je (až na úvodní kapitoly) napínavá celá, ale od chvíle, kdy se vyprávění přenese na ostrov Hokkaidó, začíná tak skvěle hutná atmosféra, že jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Při setkání v chatě jsem se tím nechala strhnout dokonce natolik, že jsem málem zapomněla vystoupit z vlaku.
Zajímalo by mě, zda má v Japonsku Ovčí mužík nějakou symboliku (jejich bůžků a strašidel je tolik!), nebo zda to je skutečně jen poděs navlečený v ovčí kůži. To se ale stejně jako plno jiných věcí v knize nedozvíme....
Dcery ke čtení paralelně po částech sledovaly i známý Večerníček a také méně známý německý hraný film z roku 2018, takže příběh mohly poznat perfektně. A vážně moc je to bavilo, inspirovalo nás to ke spoustě čarodějnických her a dost jsme se nasmály. Kniha mi sice z tohoto tria zpracování vychází jako nejslabší, ale to jen proto, že filmové verze jsou prostě úžasné a taky lépe pochopitelné pro nejmenší děti, kniha je přeci jen ideální spíš až pro prvočtenáře. Ovšem správňácká čarodějnická holka a její sympatický kámoš Abraxas jsou skvělé charaktery a ten závěr, kdy to všem natřou, je hodný ovací vestoje. Myslím, že příští filipojakubská noc bude velký rokenrol! :-)
Není uměním promlouvat jazykem poezie o věcech velkých, výrazných, zásadních, (melo)dramatických, velkolepých... Umění je vdechnout život tyčkám v plotě, hřebům ve zdi, oknům či dveřím, rozmlouvat s mouchou nebo pavoukem. V tomhle Reynka myslím nikdo překonat nedokázal.