zazvorek komentáře u knih
Je to svérázný lexikon strašidel? Umělecké dílo? Vysoce moderní, nebo naopak anachronická, snad k barokní lidové slovesnosti odkazující libůstka doprovázená ilustracemi? Rešerše historické literatury, vyprávějící o podivuhodných bytostech? Typografická a grafická hra? Co je míněno vážně, co je mystifikace, co je dvojitá mystifikace?
Je to prostě Váchal. Váchal v nejlepší formě. Váchal jako spisovatel, ilustrátor, grafik, sazeč, vazač, vydavatel. Zábavná kniha o bytostech stojících mimo naše chápání a leckdy i vnímání, o tom, jak je (ne)přijímáme a co to pro nás znamená. Každý výtisk byl ve své době unikát.
Dílko je kompletní pouze s Váchalovými ilustracemi... Tihle dva se (oproti Váchalovu očekávání, jak je možné dočíst se v jeho publikovaných dopisech Demlovi) mimořádně skvěle sešli ve svých náladách, viděních, vizích. Deml uměl být temný a posmutnělý velmi zvláštním způsobem.
Moc jsem se nasmála. Trefný políček všem ženám, co se berou moc vážně, a hlavně všem kolem nich, kteří je v tom podporují. Na břicho se prostě bez dovolení nesahá, vážení! :-)
Vysoce inspirativní čtení. Ze všech těch seznamů se člověku zatočí hlava.
Do třetice všeho dobrého. Ano, ale...
Z mého pohledu nejslabší článek latinskoamerické trilogie. Nadpřirozena bylo přidáno, humoru rapidně ubráno, krutost a násilí dostáváme v dávce podobné předchozímu dílu, nečte se to tak lehce a místy to možná až trochu nudí. Nic to ovšem nemění na tom, že to je opravdu originální a dobrá kniha uzavírající příběh o svérázném městě, svérázných lidech a svérázných nápadech hýbajících dějinami jednoho svérázného (a zároveň tak reálného) státu.
František a Anežka mi někoho zatraceně moc připomínali. Jejich setkání, soužití i osud. Už proto plné hodnocení. Jen si pořád nedokážu představit, jak to zpracujou děcka.
Prasátka tu nosí bryndáčky a mrakodrapy plodí děti. Vítejte v zemi plné bláznivin, absurdit, ale taky neotřelé poetiky a něžnosti. Nejen děcka mají provokovat svou fantazii. I když si chvílemi říkáte, jestli to není švihnuté až moc, stačí se jen naladit na tu správnou vlnu a nebudete chtít z Ertepelska odcházet.
Kvalita jednotlivých povídek se různí, ale v těch silnějších je čtení opravdu lahůdka. Ačkoliv mám ráda Poea, tam, kde se Lovecraft snaží psát jako on (možná ani nesnaží, ale zkrátka to tak působí), tam jsou jeho povídky příliš prvoplánové (V kryptě). V "pohřebních záležitostech" Poea nepředčí. Zato tam, kde může rozvíjet tajemnou, hrozivou atmosféru, kde může nechat působit věci neznámé, vzdálené, věci z temnot našich myslí i dějin, tam je mistrem. Jen vykreslením atmosféry dokáže způsobit, že máte husí kůži. Takový horor mě baví. Ne zombie, ne kostlivci, ne krev, ale pouhopouhý les, kopce, vesmír. (Hudba Ericha Zanna, Šepot v temnotách, Vyděděnec).
A myslím, že nikdy v životě nenavštívím Vermont!
Tentokrát mě Márquez příliš neoslovil. Částečně to je asi formou konstruování událostí (což se u kroniky dá čekat, že), ale taky tím, že pokrytectví, lhostejnost a alibismus všech zúčastněných mě neskutečně rozčilovaly (taky záměr, vím). Představa, že něco takového se opravdu mohlo v různých dobách na různých místech světa stá(va)t, mě upřímně děsí.
Jelikož s takovými lidmi - blázny- přicházím často do styku, bylo to pro mě velmi zajímavé čtení. Je skvělé, jak se u všech jako červená nit vine, že chtějí ta stará místa zachraňovat nejen pro sebe (v podstatě často ani nepočítají s tím, že se toho za svého života dočkají), ale hlavně pro další generace.
Vedení rozhovorů bylo nevyvážené, otázky se často opakovaly, někde na sebe moc nenavazovaly... a i když teda chápu umělecký záměr, z mého pohledu by takové knize víc než přepálené inscenované fotky slušely atmosférovky jako u rozhovorů A. Palána.
Kniha skvěle propojuje tři velká témata - tradiční čínskou medicínu, jógu a aromaterapii, a to velmi funkčním a na pochopení i provedení jednoduchým způsobem. Pro každý tělesný i psychický neduh nabízí sestavu ásan a aromaterapeutickou péči. Pěkné.
Kniha slibuje až 100 stínových zvířat, ale spousta z nich se buď opakuje (variuje se třeba jen ucho/ tlama apod.), nebo si vůbec není podobná (myslím, že mám velkou představivost, ale ani ta mi nepomohla někdy pochopit, proč zrovna tohle má být třeba gepard), nebo si lze jen těžko představit, jak v některé krkolomné pozici sehrát ještě jakés takés divadlo (ok, tady by třeba pomohl trénink). Každopádně nás to s dětmi baví, i ony sem tam něco zkouší, vymýšlí vlastní postavy a jako inspirace na zimní večery je to paráda.
Příběh prostinký, ale ten popis zasněžené krajiny, ledovce a tiché noci! Krásné.
Z dnešního pohledu je taky k nevíře houževnatost a klid dvou malých protagonistů, kteří museli přečkat mrazivou noc sami ve ztracenu. Kdo z nás by dokázal zachovat tak chladnou hlavu?
Skálova lesní poťouchlost o tulákovi s otevřenou myslí, srdcem i očima (ať už to zní jakkoliv klišovitě) je vážně milý úkaz. Co všechno se může stát, když v lese hledáte lepidlo na batoh? Dívejte se příště sami! V mechu a kapradí nežije jen Křemílek s Vochomůrkou...:-)
To je prostě nádhera. Čistá, krystalická nádhera plná něhy, melancholie, smutku, radosti, přírody, pozorování, zimy ve všech podobách, samoty, sdílení, lásky... Překrásné nitro Reynkovo. Ideální číst samozřejmě teď v zimě, nejen kvůli názvům sbírek - zima byla zkrátka Reynkovým zásadním tvůrčím obdobím.
(SPOILER) O cikánech bez cikánů...
Ačkoliv Máj je má srdeční záležitost a často mě z něj mrazí, tahle próza se mnou neudělala bohužel nic. I když se zkusím ponořit do vod přepjatého romantismu, rozervaných emocí a radikálních činů, stejně je to na mě pořád tak nějak moc. Příroda a nálady jsou tu ovšem vykresleny překrásně. A je tu taky spoustu styčných bodů s Májem (žárlivost, nešťastná láska, otcovražda?, poprava...).
Pro nás měšťáky fajnová kniha, která děti učí dívat se kolem sebe i na zdánlivě všední věci objevitelsky. Říkám to pořád, že dobrodružství se dá prožít i ve městě, děti kvůli němu nemusí procestovat půlku planety.
Je to asi první básnická sbírka, kterou odkládám nedočtenou. Vůbec ne proto, že by byla špatná, naopak, ale je tak trýznivě pochmurná a obrazy ze Zahradníčkova vězeňského pobytu tolik depresivní, že ji teď nedokážu číst. Snad se k ní vrátím v budoucnu, případně si zatím "odpočinu" u autorových odlehčenějších sbírek...
Hvězda dolů vlastně jen za to, že to bylo tak krátké. Delší Marquezovy věci mi vyhovují víc, neb mám čas a prostor se do nich ponořit. Ale příběhu samotnému nemám co vytknout. Tabu padají...
V jednoduchosti je síla. Leporelo s verši a ilustracemi na cirkusové téma je zábavné, ilustrace pěkné, verše rychle zapamatovatelné. Čteme pořád dokola.
Edice Repolelo od Meandru je povedená celá, díky za ni!