Zelený_Drak komentáře u knih

Zkusila jsem čtvrtinu prvního dílu v anglickém překladu, ale nezaujalo mě to. Doba zajímavá, kvůli té jsem se do knihy pustila. Jenže se ukázalo, že autor se moc nezdržuje vysvětlováním historických okolností a já je znám jen velmi povrchně. A příběh o gamblerovi a chudé ženě není úplně lovestory, která by mě zajímala. Vedlejší dějové linky mě ke knize na oné čtvrtině rozsahu také nestihly připoutat, takže s klidným srdcem škrtám obě části románu ze svého seznamu a přečtu si raději jiný 1000 stránek.

Na knihu jsem narazila náhodou, nic jsem od ní nečekala a byla jsem příjemně překvapená. Je to první kniha od Švýcara, kterou jsem četla. První novela jsem si říkala, dobře, proč ne, trochu průhledné ale pěkné, druhou jsem si říkala, dobře, průhledné, ale tohle jsem ještě nečetla, přitom je to dobrý námět, hon na nacisty musel být po válce celkem téma. Třetí novela, to bylo konečně překvapení. Škoda, že neznám film a tak mi asi utekla spousta cílených narážek. Něco je zbytečně podrobné, něco skoro málo, něco je výborně vylíčené. Za jednu z nejpovedenějších scén považuji vyprávění staré dámy v nemocnici, pro kterou celý život neexistovalo nic důležitějšího než se trumfovat se sestrou. Vracet se ke knize nebudu, ale také by mi nevadilo přečíst si od autora něco dalšího.

(SPOILER) Místy jsem si říkala, že daná pasáž je dobře napsaná, jen mě to celé tématicky míjí. Místy jsem se nudila u detailů z nudných životů nudných urozených hrdinů. Kniha má velmi špatnou dynamiku. Pomalý úvod bych knize odpustila, rozsáhlé líčení zápletky je také ještě v pořádku, ale uspěchaným koncem to u mě autor hodně pokazil. To je snad ještě horší, než závěr Zaklínače. Tak já čtu několik set stran, o každém hnutí mysli každé postavy, abych se pak bez významnějšího dějového zlomu dostala skokově do budoucnosti a dozvěděla se, že ten náhle zemřel, ta náhle zemřela, tamten a tamta následovali o pár let později? To už raději otevřený konec než takovéhle "A žili až do smrti, to je ale překvapení, co?". Tak Kartouza parmská mi stačila jednou.

1 15.11.2023

Pro mě nejlepší Feuchtwangerův román, který jsem zatím četla. Hodně mě bavil, ale zklamalo mě, že v zájmu díla si autor malířův život přeorganizoval dle svého. Není to proto tak docela kniha o Goyovi, ale spíš o "smyšleném španělském malíři podobném Goyovi". Dala bych přednost přiznaně alternativní historii, kde by třeba hlavní postava měla jiné křestní jméno a skutečný Goya by neexistoval. Také jako vždy po dočtení vnímám, jak je autorův styl repetitivní. Opravdu jsem potřebovala tolikrát číst, co si v tu nebo onu chvíli Goya myslí o své milence? Byl jeho rodinný život tak bezvýznamný, že si zasloužil být až tak upozaděn ve prospěch fádních avantýr? Nepochopil by čtenář i z méně slov, že Manuel byl chlípník? Kolikrát je potřeba opsat, jací jsou mayas? Muselo se tolikrát opakovat, že královna Marie Luisa je ošklivá, ale chytrá žena? Těsně před Goyou jsem četla Ošklivou vévodkyni. Podobná zátěž na zdůrazňování ošklivosti mocné ženy mě trochu nudila. Co mě naopak bavilo byly pasáže z politického intrikaření, osobní zájmy, státní zájmy, inkvizice... to vše se velmi povedlo.

Ještě mám od Feuchtwangera doma 2 knihy a určitě si je někdy přečtu, ale zároveň zatím jeho díla netoužím číst víckrát než jednou.

2 15.11.2023

Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.

3 07.11.2023

Jedna z mých nejoblíbenějších Zeměploch. Běžně si při poslechu audioknihy zaškrtávám oblíbené pasáže v e-knize, ale tady jsem to vzdala. Musela bych zaškrtat celou knihu. Přečetla jsem ji podruhé letos v srpnu a teď v říjnu bych ji už klidně četla znovu. Nedokázala bych si vybrat, jestli se mi víc líbí "Stráže! Stráže!" nebo "Muži ve zbrani", druhá kniha o hlídce navazuje hladce na první a funguje skvěle, přestože staví na stejném námětu. Skoro jsem ani neměla ten dojem, že čtu ten samý příběh s několika novými protagonisty. To prostě ani nemá cenu zkoušet popsat všechny ty drobnosti a detaily, které tu do sebe zapadají. Poprvé jsem knihu četla ve 14 a pamatuju si, že i tenkrát mě na ní bavilo úplně všechno. Možná, že až přečtu "Muži ve zbrani" potřetí nebo počtvrté, napíšu k tomu komentář dlouhý jak týden.

***

"To bych chtěl vidět, jak by mě někdo přinutil chovat se uctivě k nějakému chlapovi jenom proto, že vytáhl meč z kamene. To nedává smysl, protože to z nikoho krále neudělá. Já vám teda něco řeknu," rozohňoval se Tračník, "chlap, kterej dovede meč do kamene zarazit... takovej chlap, to je podle mě král!"
"Jenže takovej chlap by byl na esu," odporoval Noby.

9 24.10.2023

Z těch pár knih o výchově dětí, které jsem četla, byla tato nejlepší. Nejde asi tvrdit, že to je "ta moderní výchova", protože ji napsala žena ve věku dnešních prarodičů. Takže logická odpověď na "Kam na ty moderní nesmysly chodíš?" je "K lidem zhruba tvého věku." Některé kapitoly se zamýšlely nad problémem, o kterém mě nikdy nenapadlo přemýšlet, jiné byly takové samozřejmější. Ukázkové situace mi přišly fajn, jestli si někdo neumí představit, že by tak s dítětem mluvil nebo aspoň ne s tak malým, tak jednu paní, která tak mluví s batoletem pravidelně potkávám a nemohu dost dobře posoudit, jak to působí na dítě, ale vypadá to, že minimálně jí to pomáhá zachovat si psychické zdraví. Její batole na mě v těch asi pěti minutách, na které je potkávám, působí tak nějak stejně jako ostatní batolata.

Nejzajímavější kapitoly pro mě byly ty o následujících tématech:
1. Velký je lepší než malý a když tedy chceš být lepší, tak musíš x a nesmíš y.
2. Nucený fyzický kontakt (2 kapitoly).
3. Vynucené "dělení se" (aby rodič vypadal dobře a vychovával slušného člověka).
4. Já vím nejlíp, jak ti je. Nic se ti nestalo, akorát kdyby se totéž stalo mně, tak teď sprostě nadávám.

S čím naopak zásadně nesouhlasím je, že autorka učila svého syna, že "Nemůžeš lidi kousat. Nikdy.", a to ještě v situaci, kdy pokosuání druhého kluka předcházela výzva a odstrkování, ale on prostě nepřestal mávat Hudsonovi "mečem" před obličejem, dokud nebyl pokousán. Ano, autorka vhodně navedla syna na myšlenku, že lepší řešení je útěk, ale úplně nesmyslně ho učila, že jeho řešení je vždy špatné. Jeho řešení bylo na jeho věk výborné. Několikrát zkusil situaci deeskalovat, pak se teprve důrazně ohradil zubama.

Celkově se mi kniha líbila, i když nejde nijak extra do hloubky. Doporučila bych ji každému, kdo s dětmi pracuje (nebo je má doma) a rád se zamyslí nad (ne nutně) svými "automaty".

2 23.10.2023

Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu.

*

JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA.
„Ale já sama jsem člověk.“
NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO?

*

Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk.
"Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co."
"No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run.
"To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?"
"Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem.
"Prosím? Co jste říkal, děkane?"
"Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří."
"Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"

3 22.10.2023

Po dvou měsících od přečtení už si nevzpomínám, co přesně mě v závěru knihy zklamalo, že jsem jí nedala **, i když coby vyvrcholení hlavní dějové linky mi většinu času přišla jako jedna z těch v rámci série lepších. Mimo jiné tomu chyběl nějaký "WOW!" efekt. 1 + 5 knih příprav a tohle bylo všechno? Hm. Nevím, zda se mi chce pouštět ještě do Falešné hodnoty. Chtěla jsem si po dočtení Zvonů Londýna dát od série pauzu a zatím mi pokračování nechybí.

2 21.10.2023

Hlavní linka se konečně začíná rozplétat, takže pro mě jeden z lepších dílů série a zvedám hodnocení, ale hlavně za to, že už se blíží konec. Jinak moc nemám, co bych k tomu řekla, pozitiv celkově spíš ubývá. Komentář píšu s větším odstupem a už si ani nedokážu vzpomenout, jak to dopadlo s těmi drogami, jestli vůbec nějak. Nebo pak už jen pronásledovali záporáka? Nevzpomínám si. Sérii asi dočtu, ale vracet se k ní nebudu.

3 21.10.2023

Zatím nejslabší kousek v sérii. Uspěchaná zápletka, krok stranou od hlavní dějové linky bez přínosu. Mohlo se aspoň objasnit, jak funguje něco, o čem jsme četli už dřív nebo o čem se dočteme v dalších dílech. Nebo aspoň jak je to s Abigail a liškami. Bonusový materiál vydaný samostatně si představuju jinak.

21.10.2023

Asi po 6 letech jsem se (díky výzvě, potřebovala jsem 16. století) opět dostala k Červenákovi. Četla jsem v originále, autorova slovenština "sa mi páči", i když asi neocením její kvality tak jako rodilý mluvčí a možná i přehlédnu lecjaký nedostatek. Jako dobrodružná kniha se mi to líbilo, jako detektivka ne. Je to skvělý historický román a při čtení by nebylo až tak těžké nezaznamenat, že většinu detektivní práce zde nevykonali Stein a Barbarič ale náhoda.

Základní vyšetřovací metoda v 16. století:
"Prečo si ho zabil?"
"Nezabil som ho."
"Priznej sa! Ak sa nepriznáš, ideme ťa mučiť!"
"Nie, nie! Nemučte ma, priznám sa!"

Přesto si s tím autor dokázal poradit tak, aby aspoň některé informace nebyly získány skrze právo útrpné. Zároveň tento první příběh zasadil do kulis, kvůli kterým si člověk musí klást otázku, zda riziko, že "detektivové" poškodí nevinného spoluobčana je přijatelná nebo nepřijatelná cena za to, že odhalí kdo a jak chce vydat město do rukou Turků, kteří by počet obyvatel asi snížili mnohem radikálněji (jistě, státu na nějakých obyvatelích nejspíš nezáleželo a město mělo z tohoto pohledu především ekonomický a možná strategický význam).

Červenákovo fantasy mě baví víc, ale další díly této série si určitě přečtu, možná i dřív než za 6 let.

4 21.10.2023

Kniha nebyla zrovna z oblasti, o kterou bych se nějak víc zajímala, ale zároveň, když už na něco takového narazím a není to román, ale literatura faktu (byť s jistou dávkou fabulace, těžko se můžeme dozvědět, jak se doopravdy cítil někdo, koho později ten den zastřelili), mám pocit, že bych se měla přivzdělat. Tak jsem se přivzdělala o konci války v Paříži. Slovy klasika:

"Poznal jsem v životě mnoho vojáků. Znal jsem hejtmany a vojvody, generály i maršály, vítěze nesčetných tažení. Naslouchal jsem jejich vyprávění i pamětem. Vídával jsem je sklánět se nad mapami. Zakreslovat do nich barevné linky a šipky, plánovat, vymýšlet strategie. V té papírové válce vždy všechno klapalo, všechno fungovalo, vše bylo jasné a ve vzorném pořádku. Tak to musí být, vysvětlovali mi, armáda je především pořádek a řád. Vojsko se bez pořádku neobejde. Tím podivnější je, že co se týče pořádku, opravdová válka – a několik opravdových válek jsem viděl – neodbytně připomíná hořící bordel."

20.10.2023

Od komunisty jsem nečekala mnoho, ale tohle je ještě předválečná literatura a příběh o klukovi, který se snaží vyzrát na hokynáře-šmelináře mě příjemně překvapil. Myslím, že z pohledu dnešního čtenáře tam ani žádná politická agitace pořádně není. V každé době se najdou lidé, kteří se snaží vydělat na neštěstí druhých. Kniha zůstane dobrá, i když se autor 15 let po jejím napsání vybarví.

4 20.10.2023

Vančura píše krásně, ale o věcech, které mě nezajímají. Četla jsem na přelomu srpna a září a už si nepamatuji, že by mě nějaká povídka oslovila. Když už mě to trochu zajímalo, většinou mě zklamal příliš rychlý konec. Snad jen Dobrá míra trochu vybočila z řady. Mou oblíbenou knihou od Vančury zatím zůstává "Kubula a Kuba Kubikula".

20.10.2023

Nechala jsem se zlákat vysokým hodnocením a pak jsem celou dobu litovala. Příběh a hrdinové by nebyli tak špatní, i když mě to nijak zvlášť neoslovilo. Styl mi vůbec neseděl a chtěla jsem kvůli tomu knihu odložit nedočtenou, ale ještě nikdy jsem nečetla nic z finské literatury a tak jsem byla zvědavá, zda mě autor přeci jen něčím nepřekvapí. Nepřekvapil.

2 20.10.2023

Normální mord, pěkný výběr okolností, ale jinak je to z kategorie "skoro všichni máme motiv, jeden z nás je vrah". Oběť je docela záporák, aby bylo dost motivovaných. Vracet se ke knize nebudu.

20.10.2023

V kategorii povídka je to velmi povedené. Jako současník Zolův mě Maupassant vůbec nelákal, ale Kulička byla příjemným překvapením. A to nemohu ocenit minimalizaci francouzské společnosti do osazenstva onoho dostavníku, protože na to se dost neorientuji v historii. Ale to, jak nejdřív Kuličce všechno sežerou a vypijí a pak, když se situace obrátí, vrátí se k opovržení a nerozdělí se s ní ani o chleba, to je nadčasové.

2 20.10.2023

Mně to strašně bavilo, ale zároveň mi přišlo až nepřirozené, aby byl někdo tak dokonalý, jak je zde vykreslován Fleming. Vědec, to má být (dle ideálu v mysli lidí) člověk, který neuvidí své děti růst, protože se zřídkakdy dostane domů. Fleming měl to štěstí, že se naučil pracovat rychle a tak se občas dostal i na zahrádku. Z laboratoře ho vynesli nohama napřed (tedy skoro) a to je náš vzor pro přírodovědce i doktory medicíny dodnes. Ale, ať byla realita jakákoliv, jeho objev byl zásadní pro každého. Člověk už je na dostupnost antibiotik tak zvyklý, že si to ani neuvědomuje, ale kdo z nás nemá v nejbližším okolí někoho, kdo by bez nich pravděpodobně nepřežil? Chápu, že se na Fleminga přišly v Řecku podívat i staré babky, které mu nerozuměly ani slovo. Šly se podívat na doktora, který svou prací zachraňuje životy, i když je sám skoro 70 let po smrti. Takový se nevidí každý den.

3 20.10.2023

(SPOILER) Z této knihy jsem měla trochu obavy. S knihami uvedenými v podobných srovnávat nemohu, protože jsem je nečetla. Se sci-fi z 80. let mám zkušenosti spíše negativní. Téma svádí k tomu to pokazit. Narodila jsem se až po revoluci, takže ani ty paralely a jiné umělecké záměry nejspíš nezachytím všechny. Obálky od V. Hlavatého se mi nelíbí. A ještě ke všemu je to od českého autora, který dosud žije. Jestli ve svých 91 letech zvládá tyhlety internety, dost možná si komentář i přečte. No nechtělo se mi do toho.

Tak nejprve pozitiva:
1. Autorův styl není vůbec špatný, není to k nečtení, jak tomu bylo s většinou sovětské sci-fi a mnohou západní též. Není to žádné Tajemství transpluta nebo Oceánem světelných let, ani Tanečnice z Atlantidy nebo Sos Provaz. Dá se to číst!
2. Velmi mě potěšilo, že ke konci knihy se řeší, že žádní mimozemšťané nejspíš nikdy nebyli a celé si to na sebe uchystali muži sami. To vysvětluje, proč je to i s muži někde v rezervaci stále "mužský svět".
3. Dost mě bavil Maximus. Jen tuhle knihu nedávejte číst žádným americkým velikánům virtuálního světa nebo do 5 let někdo přijde s betaverzí. Jen v tom bude víc reklam a mikroplateb.
4. Pokud předpokládáme, že autor nechtěl generalizovat a ukázal prostě v maloměstském prostředí jen několik postav, které se mu zrovna hodily, tak ani nejde říct, že by se takový nebo onaký člověk nenašel.
5. Je to celkem syrové. Pan Páral se s tím moc nepáral.

A teď negativa:
1. Já opravdu nesnáším, když se o dospělých ženách píše jako o dívkách (ale i o dospělých mužích jako o chlapcích). Nevadí mi občasný obrat typu "byl to vlastně ještě spíš chlapec". Ještě dejme tomu, když se píše o první lásce a referuje se o čerstvě dospělých partnerech jako o "chlapci a dívce". Ale to vytrvalé označování dospělých lidí "chlapec" a "dívka" se mi příčí. A ono jim je 18, 19, ne-li 20 a více let. To dřív znamenalo svobodné? A jen tak přibližně do 30? Nebo i sezdané pod 30? Úplně vidím, jak někomu říkám: "No moje babička, když měla první dítě, to byla ještě dívka, to jí bylo jen něco mezi 18 a 20. Ale samozřejmě vdaná dívka, to se tak tehdy slušelo. Než dosáhla věku ženy už měla několik dětí školního věku." Nevím, zda je to jen posun v jazyce nebo i v myšlení, ale kdekoliv na to narazím, tak mě to irituje.
2. Zuzana by byla uvěřitelnější, kdyby její otec nebyl v převýchovném táboře, ale pod drnem. Pak by to mohla být hrůzu nahánějící majorka Premingerová. Také se mi nezdá, že by tato zářná ukázka sil OP měla bydlet se svou zpátečnickou matkou a snažit se s ní aspoň trochu vycházet. V 19 letech, ve věku, kdy by mohla mít dvě děti, se chová a myslí jako natvrdlá puberťačka, nikterak radikální. Vlastně opravdu připomíná spíš nezdárného syna v mamahotelu než mladou budovatelku OP. Celá ta rodina mě iritovala a taky se k ní vztahovala nejnechutnější věta v celé knize. Doufám, že tohle úchylné chování není a nikdy nebyla norma nikde a pro nikoho.
3. Vztahy mezi lidmi obecně působí odlidštěně, ať už před OP nebo po. Už na mě ze starších knih jde kolikrát pocit, že ve 20. století byli všichni vadní. Ale nedávno jsem třeba četla Noční rozhovor od Mňačka a ten udělal lepší dojem.

Bavilo mě to, otevřený konec mi nevadil, ale zároveň jsem z toho zůstala jaksi rozpačitá a nevím, zda si knihu chci nechat nebo ne. Ono u těch knih, které jsou hodně o mezilidských vztazích (ale nejen u nich, podobný problém mám i u starších detektivek), vždy hrozí, že po 35 letech už na čtenáře z jiné doby budou působit divně. Postavy, jakkoliv realisticky vyvedené, mohou pak působit i takto: "Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe."

2 20.10.2023