ziriant komentáře u knih
Vian není pro každého, ale v tom tkví podle mě i jeho přednost. Protože když už se v něm někdo najde, je to většinou tak, že úplně, a je to opravdu jízda. Podzim v Pekingu bych z Vianových románů zařadila na čtvrté místo, čili asi tak trochu poslední, když nepočítáme tvorbu "Sullivana", po naprosto dokonalé Pěně dní, trýznivém Srdcerváči a po příjemné Červené trávě. Podzim v Pekingu jsem měla vždycky trochu vytlačený z centra pozornosti a z minulého čtení jsem si, musím přiznat, naprosto nic nepamatovala. Ale nyní jsem zjistila, že je to opravdu škoda a že i tato kniha patří do jedinečné atmosféry, kterou dokáže vyvolat jen Vian. Navíc se mi jeho dílo teď skvěle četlo, při pouštní výhni dubnových dní, kdy vzduch je trochu do žluta a azurově modra a kdy trávníky, pole i hřbitovy hýří veselými barvami tulipánů, sakur a na troud sežehnutých narcisů. Přála bych si, aby to trvalo, protože jsem si čtení opravdu užívala. A přitom vím, že to musí pominout, pro unikátnost chvíle, pro vzpomínku na toto jaro, které jako by se vylíhlo právě z vianovských fantazií.
Není to Pěna dní, to nic nemůže být, ale je to Vian, jak ho mám ráda. Když jsem se poprvé setkala s díly tohoto spisovatele, byl to jeden ze zlomových okamžiků, kdy si říkám "Ano, pro tohle má smysl číst." A myslím tím nejen smysl pro ukrácení volné chvíle, pro pobavení nebo pro ponaučení. Takové knihy člověka prostě změní. Číst Borise Viana pro mě znamená návrat k fantazii všeho nevšedního, zvláště když člověk po času upadne do stereotypu života. Takto jsem si vždycky přála psát. V takovém světě žít. I když by to byl pochopitelně krutý a docela zmatený svět, bez jistoty, kterou člověk podvědomě potřebuje k tomu, aby se dokázal uklidnit a být šťastný. Ale ruku na srdce - není to jen trochu zvýrazněný život se všemi jeho nuancemi a problémy, který žije každý z nás? Proto to všechno je alespoň jednou za čas příjemné vzít do ruky nějakou Vianovu knihu, především Pěnu dní, ale také třeba Červenou trávu, kterou jsem nyní pro sebe znovuobjevila s jejím krásným metaforickým světem, kde je možné leccos, o čem jsme se neodvážili třeba ani snít, natož si to přát v realitě. Některé pasáže nadchnou a probudí něhu a zamilovanost, jiné hluboce rýpnou do duše i do svědomí. Obojí je potřeba. Co vytknout? Nevytýkám nic. Ale přála bych si, aby toho býval Boris Vian napsal více. Aby byla Červená tráva obsáhlejší než jen trochu delší pohádka na dobrou noc. Nejspíš to však jinak nešlo a zrovna tohle se Vianovi dá odpustit. Není přeci problém číst si jeho knihy znova a znova a nechat vlastní fantazii dotvořit zbytek.
Čtivá kniha o mém zamilovaném spisovateli. Psaná výborným a příjemným stylem a v pravdivost informací mám důvěru, takže nezbývalo než si životopis prostě užít a nechat se trochu pokochat a hodně rozesmutnit.
Na rozdíl od některých předchozích komentátorů musím říci, že mě kniha bavila celá - nebo spíše bych řekla celá rovnoměrně stejně, těžko bych hledala nějakou slabší část. Spíš šlo o změnu děje jako takovou, ne o změnu kvality. Se závěrem zcela spokojená nejsem, hlavně poslední braková věta je opravdu pod důstojnost jakéhokoli dobrého románu. Ale dá se samozřejmě odpustit. Až na ni jde totiž o příběh opravdu originální. S prvním dílem mi přijde docela nesrovnatelný, oba se mi líbily, každý trochu jinak. Se svou slabou pamětí jsem se v čínských jménech taky docela ztrácela a trochu mě to štvalo, ale to se autorovi nedá vytýkat. Asi nejbližší mi byla poetická epizoda o vysněné dívce, sem v kontrastu dokonale zapadala. Uvidíme, co závěrečný díl.
Je pravda, že jde o velice různorodou směsku povídek, dalo by se říci, že i o dost rozdílné kvalitě, jak tu již psali mnozí přede mnou. Ale i když jsem se u všech na sto procent nebavila nebo nenadchla, všechny měly něco do sebe. U hororových povídek se dnes již asi moc bát nebudeme, u těch pitvornějších se asi zase příliš nepobavíme, naopak bych ale řekla, že celý tento soubor byl prodchnutý něčím nanejvýš znepokojivým, podprahově vnuknutou myšlenkou, která nedá duši klid. A to si na literatuře také cením.
Čekala jsem podobnou jízdu jako obvykle, přinejmenším začátek knihy odpovídal Lukjaněnkovu standardu, ale pak mi přišlo, že to nějak slábne...
První část perfektní. A pak jsem se naprosto ztratila. Jak mě trochu uklidnily komentáře níže, nebyla jsem v tom nejspíš sama. Ale to zabloudění v ději, času, prostoru a postavách bylo bohužel natolik velké, že ze zbytku knihy jsem v podstatě neměla vůbec nic. Lepší hodnocení je zvláště za tu první část, tu považuji za krásný začátek něčeho, co mělo pokračovat rozhodně jinak, ale když tedy odhlédnu od zbytku, opravdu jsem si ten úvod náramně užila. Na Nadaci se těším už dlouhé roky, takže jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala, a jistě na ni nezanevřu a jednou si ji přečtu znovu, jakožto jsem zvědavá i na další díly. Tak uvidíme.
Ne tak stylově vytříbené jako Zabiják, na druhou stranu v sobě má Nana stále hodně síly učinit pohnutí v čtenářově mysli. Tyto dvě knihy patří prostě k sobě, ne tak díky pokračování příběhu, ale díky tematice. Nana by se stejně tak klidně mohla jmenovat Zabiják. V Zabijákovi byl neřestným činidlem alkohol, zde je to bezohledná touha. Nezáleží na tom, zda jsou popisované jevy a situace přitažlivé či odpudivé, zde musím říct, že jsou prostě krásné, ať už to vede k jakémukoli úpadku. V Naně na rozdíl od Zabijáka bylo více plochých míst, ale mistrné popisy se tu stejně našly. Na postupnou degradaci už jsem byla po předchozím čtení trochu připravena, stejně má z toho ale člověk tíživý pocit na hrudi. A jestli tento příběh někomu přijde přehnaný, je to možné, ale v trochu menší míře se to jistě děje často, pravidelně a všude kolem nás.
Číst Zolu v těsné blízkost po Balzacovi je z hlediska literárně-formálního úleva. Ne již tak zcela z hlediska příběhu. Kdepak je ten naturalismus? - říkala jsem si více než polovinu románu. Byla jsem velmi zvědavá, co může nabídnout tento literární styl. A nakonec musím říct, že se ke mně vplížil jako pravý zabiják. Postupně, stránku po stránce, jak nastával úpadek mravů a degradace svědomí hlavních postav, tak se i ke mně vplížil nepříjemný pocit. Možná to někoho donutí knihu odložit kvůli znechucení, možná naopak někteří nejsou schopni procítit všechnu tu marnost a lidskou ubohost, které do příběhu Zola vložil. Ale já se musím přiznat, že mě to nakonec zasáhlo a že nejspíš není dobré dočítat knihu před spaním (o důvod víc, proč rozečíst Nanu). O další knize jsem se přesvědčila, že ne nadarmo je jedním z velkých děl v doporučované literatuře a doporučila bych ji rovněž. Navíc věřím, že čtenářům, kteří jsou o podobné zabijácké zkušenosti trochu obohaceni z první či druhé ruky, z takového čtení může opravdu běhat mráz po zádech.
Jak je již psáno v několika komentářích níže, ze nejsilnější, nejpropracovanější a nejkvalitnější díl považuju ten první, další dvě knihy již ztrácejí šmrnc. I tak se mi četlo dobře, jen už prostě druhý a třetí díl spadají do průměrné literatury podobného žánru.
U této knihy jsem se tolik navztekala, že jsem jsem si teď na konci opravdu oddechla. Lidská blbost, vypočítavost, marnivost, narcismus, touha po moci a penězích... ale také důvěřivost a naivita - to zde opravdu nemělo mezí. A proto, že jde o realismus a čtenář veškeré tyto pohnutky vidí i kolem sebe, nebo dokonce v sobě samém, nabývá vliv tohoto příběhu ještě mnohem větších rozměrů. Po tom šíleném ději jsem potřebovala dobrý konec, to u mě nebývá zvykem, ale nebyl to závěr ani jako z pohádky, ani jako z hororu, prostě ze života. Což jen ještě více podporuje marnost jakéhokoli našeho snažení. Bez štěstí to nejde, ať už záludní jsme, nebo ne. Ovšem bez iluzí by byl život také skličující. Realismus není úplně můj šálek kávy, ale v rámci literárního přehledu nemůžu Balzaca nedoporučit. Ale tedy popravdě... jsem docela vyřízená :)
Chytlavé již od začátku, ale na film se nejspíš nepodívám, abych si nezkazila dobrý dojem z knihy. Sice se sem tam objeví nádech dětinskosti příběhu, který trochu narušuje reálnost, ale kniha není "klasickou" průměrnou dystopií, takže hodnotím nadprůměrně. Jen opět nejsem úplně spokojená se závěrem, i když uvidíme v dalším díle...
Do této knihy jsem se zamilovala už při prvním přečtení, kdy jsem byla stejně "stará" jako Marta. Nyní, po letech, jsem četla knihu potřetí, a již dopředu jsem věděla, že pro mě bude mít stejné kouzlo teď jako dříve a také kdykoli později, kdy se k ní zase dostanu. Nesympatizuji nijak s ani jedním z dvojice hlavních hrdinů, neomlouvám a nevysvětluji jejich chování, nechtěla bych zažít tento příběh ani za nic. A přece jeho nuance jsou mi přitažlivé a příjemné, a přece dokáže ve mě tato kniha vzbudit tu správnou atmosféru Touhy, které povětšinou rozumí jen poetické duše. Když se budu chtít zasnít, vím, kam se vracet.
Gaimana mám tolik ráda, ale k této knize mám dvě zásadní výtky. Opravdu, ale opravdu by se Gaiman neměl snažit o poezii. Je to mistr příběhů a je strašná škoda, že jeho nápady jsou tou násilnou formou do rádoby veršů tak degradovány a čtenář musí tak trpět. Tedy aspoň já. Ale to už jsem vyřešila po svém. Když čtu Gaimanovy knihy znovu, "poezii" vynechávám. A druhá věc, těmito povídkami jsem byla vážně frustrována. Chápu, že nemůže z každého příběhu hned vzniknout román, ale mnohé Gaimanovy povídky začínají tak slibně, navnadí, jsou téměř dokonalé - a pak prostě "končíme", zrovna v tom nejlepším, a nic více. Je to škoda. V této negativní kritice je však snad vidět i obdiv, který mám k autorovi, a který mě stále nutí se k němu vracet, protože si v jeho světě připadám jako doma.
Po formální stránce nejde o žádnou velkou literaturu, do klasického stylu psaní románů pro ženy má však tato kniha (naštěstí) také daleko. Po příběhové stránce je to asi nějak podobně, vcelku všední zápletka, ale atmosféra tehdejší doby je mi prostě z nějakého důvodu příjemná, proto i k této knize jsem se již ráda podruhé po skoro 9 letech vrátila. Co potom ještě na této knize ocenit? Jistě přemíru odvahy na tehdejší dobu, a vlastně i v dnešní době je tak trochu výjimečná, protože autoři, kteří se již více chtějí odvázat, zapomínají většinou na tu touhu samotnou, na hloubku a pravdu, což vše v této knize je. Snad jen opět, jak už to u mě bývá, jsem trochu nespokojená s koncem...
Z Dickense mám vždycky takový milý pocit a je to jeden z mála kontextů, kdy slovo "milý" využívám v pozitivním významu (jindy mám spíše negativní asociace s něčím, co je příliš jednoduché, až hloupé). Ale zde je to opravdu milá atmosféra Vánoc, na svou dobu jistě originální příběh, i když by se z něj dalo podle mě vytěžit více, a možná by bylo zajímavé, kdyby Vánoční koleda nevznikla jen jako povídka, ale jako celý dobrodružný román. Ale to už je trochu fantazírování. Jinak jak je již psáno mnohokrát níže, ideální čtení na toto období.
Obtížné je soudit knihy, u nichž si člověk připadá jako by četl soubor vyšší matematiky (shodou okolností taková publikace by mě jistě bavila více). Ale nejde jen o to, čemu čtenář rozumí a co je mu vlastní a k čemu naopak nemá vztah, to bychom mnohým knihám křivdili jen proto, že nejde o náš šálek kávy. Jde o to, že náboženská tematika je často tak literárně neatraktivní a nedotažená, že se podle mě jen málokdy stane, že by (svou literární hodnotou) někoho přiměla obrátit se na víru, nebo alespoň se do daného tématu více ponořit. Škoda, ani tato kniha není výjimkou, ač nápaditá podobenství jistě poskytují prostor k lepšímu zpracování.
Metro pro mě mělo docela sestupnou tendenci, co se kvality a živosti příběhu týče. A to jsem soudila, že by to mohlo a mělo být spíše naopak, jak to bývá u vícedílných sérií vyžadováno. První díl dobře navnadil a naladil a kdybych neznala další knihy (Soumrak a Budoucnost, které byly opravdu dobré a mně mnohem přitažlivější na čtení), řekla bych, že spisovatelské umění autora nějak usnulo na vavřínech a příliš se nevyvíjí, nebo spíše k horšímu. Takto ale těžko říct, co nastalo za problém. Do určité fáze příběhu (asi do cesty na povrch a odhalení "pravdy") se příběh vyvíjel ještě relativně slibně a poutavě, ale pak už to nějak pohaslo a stalo se to (aspoň pro mě) něčím nepřehledným a překombinovaným a konec kolem mě prošel jako by nic. Pak ještě taková formální poznámka: někdo by měl vážně spočítat, kolik autor použil v celé knize trojteček. Vzhledem k tomu, že se v minulém díle skoro nevyskytují, je to na pováženou a nechápu to. Asi v nich ale autor našel zalíbení a poněkud to ovšem s jejich aplikací přehnal, jelikož jsou všudepřítomné a způsobují tak slévání charakterů postav dohromady. A mně to už tak za půlkou knihy trochu štvalo, abych se přiznala. Tak za mě série Metro nic moc, na rozdíl od Budoucnosti nebo Soumraku.
Zase jednou kniha, která přišla ve správnou dobu do správné atmosféry. S prvním opravdu vydatným sněhem, co jsem za poslední roky zažila. Tajná historie u mě předčila i další dvě knihy autorky a opět je silnou stránkou především schopnost zavést čtenáře do děje a udržet ho po celé dlouhé stovky stran, které ale uplynou stejně zbytečně rychle, protože se od čtení nedá odtrhnout. Vím, že ke všem třem knihám se budu ráda vracet. Snad jen opět ten závěr zcela nesedl, ale zároveň přesně nedokážu určit, čím. Ale to je jen malou vadou na kráse příběhu, který alespoň na chvíli dokáže upoutat natolik, že člověk na chvíli zapomene i na vlastní prožívané příběhy.
Za mě zatím nejlepší dílo od Glukhovkého (po přečtení Budoucnosti a prvních dvou dílech Metra). Správně tajemný začátek, který se přímo hodí k útulným podzimním večerům a pošmourným ránům, a stupňující se naléhavá atmosféra... Jenže pak přichází závěr. I když byl nepochybně zvláštní, neměl v sobě pro mě tu krásně překvapující pointu, která bere dech. A i když šlo o poměrně otevřený závěr, i zde se z toho dalo takřečeno více vytřískat a pohrát si se čtenářem svou trýznivou otevřeností, kdy jen listujeme v knize a hledáme, zda jsme třeba nepřehlédli poslední vysvětlující kapitolku. Tady jsem si spíše řekla, hmmm, aha. A celkově pár myšlenek docela nedotažených. Přesto hodnotím vysoko, protože kromě závěru mi knížka připravila pěkné chvíle při čtení. A pasáž o životě a umírání považuju za jednu z nejlepších, ne-li zcela nejlepší, kterou jsem na dané téma četla.