ziriant komentáře u knih

Jednodušší a oddychovější čtení, ale s velmi trefnou pointou.

3 05.11.2017

Jsem šťastná? Znám odpověď na tuhle otázku i bez dlouhého přemýšlení, ale to díky době, ve které ke mně kniha přišla. Nicméně vždy je vhodná doba tento stav posoudit i hlouběji. Zamyslet se, co dělat proto, abychom byli šťastnější, nebo naopak jak si své štěstí udržet a nezapomínat za ně děkovat a vážit si jej. Ano, může to působit od autora trošku populisticky, ale nebudu se rýpat v tom, proč to napsal, ale jak to napsal - a to se mi líbí. Nejde o žádné velké sci-fi, ale příběh je to příjemný a poutavý a dobře se mi s ním žilo těch pár chvil, po které jsem se od něj nemohla odtrhnout.

5 06.09.2017

Hned na úvod rada: najděte si čas, dostatek času, víkend, možná radši menší dovolenou, a přečtete si Kvítek pěkně v klidu a bez prodlev. Já jsem se o tuto možnost bohužel ochudila, ale příště si určitě dopřeju umocnění zážitku z této skvělé knihy tím, že se jí budu věnovat naplno. Na popisované téma je styl vyprávění až překvapivě slušný, takže neublíží ani jemnocitným čtenářům. Ale ten konec... Ty nezbedný autore, tohle se dělá?!

7 21.08.2017

Postrádá obvyklou sílu Remarquových knih, přesto ale výborné dílo. Snad jen konec trochu moc useknutý - možná účel. Proti zápletce žádné námitky.

2 26.07.2017

Číst Obratník raka je zážitek. Škoda, že někteří jsou ochuzeni o jemnost, kterou dokáže Miller vládnout, i když stojí místy trochu na pozadí možná až příliš arogantní smyslnosti. Ale surrealistický nádech knihy jsem si užila.

3 18.07.2017

Tuto knihu jsem už jednou přečetla. A nyní jsem se již rok chystala přečíst ji podruhé. Stále jsem čekala na tu vhodnou chvíli, kdy snad na 120 dnů sodomy bude trochu chuť. Přičemž slovo "chuť" je v tomto případě hodně nadsazené, protože se mu jen těžko kdykoli přiblížím v kombinaci s podobnou tematikou. A přesto jsem si tuto knihu pořídila a přesto jsem ji přečetla podruhé a kdoví, možná ji jednou (nejspíše za velmi vzdálenou dobu) přečtu i potřetí. Sadův sadismus je pro mě jako pro čtenáře svým způsobem masochismus, protože u čtení jsem nemálo trpěla. A přesto... A přesto je to fascinující, ač mě opět kniha vyplivla zhnusenou a zcela bez chuti, i když na druhou stranu s jakýmsi příjemným pocitem, jak daleko jsou tyto příběhy od (mé) reality. V tomto ohledu měla kniha jakousi funkci hororu, na který se díváme, abychom se báli, a abychom pak snad usínali s klidem a pocitem bezpečí. Ale rozepsaná první fáze mi popravdě docela stačila. Dalších tři krát třicet dní stupňující se brutality by pro mě ve vykreslených příbězích asi bylo příliš. Přičemž poslední sada byla nadmíru i ve stručných poznámkách.
120 dnů Sodomy se jistě dá číst z různých důvodů. Proto mě tato kniha přivedla k poměrně nesnadnému zamyšlení, proč jsem ji vlastně četla já. Nejspíše ze zvědavosti a z touhy zažít literární (nikoli erotické) extrémy. A také samotné komentáře pod dílem jsou zajímavé, jen málokdy se mi stává, že bych byla tak ochotná zamyslet se nad jakýmkoli pohledem na motivace autora z pohledu jiných čtenářů i nad následnou kritikou.
Jinak mi de Sade přijde vzrušující asi tak jako 50 odstínů šedi... Možná někdo i pochopí, jak to myslím :D Z formálně literárního hlediska jsem si také příliš nepochutnala. Věřím, že by se dané téma (bez ohledu na jeho zvrácenost) dalo zpracovat mnohem lépe. I proto takové hodnocení. Protože co dělá literaturu literaturou? Z mého pohledu jednoznačně krása jazyka. I proto se dá jakkoli tuctové téma ozvláštnit literárním stylem a naopak jakkoli originální námět utopit v nudném podání. Tady by to chtělo trochu více šťávy (obrazně samozřejmě, reálně jí tam bylo až až) a méně vykrádání sebe sama. U podobné knihy by se opravdu nemělo stát, že se začne čtenář v průběhu nudit. Zároveň bych řekla, že díky tematice je kniha spíše pro vytrvalostní čtenáře, kteří už mají něco načteno. Protože jak se k tomu dostane nějaký (post)pubertální nováček, odnese si z toho leda spoustu sprosťáren a na myšlenky o jiných stránkách díla se ani nedostane. Zároveň pro čtenáře, kteří čtou téměř tělem i duší a fantazie je nutí vciťovat se vždy do některé z postav, je toto poměrně sebevražedné čtení.
Takže shrnuto a podtrženo: nápad zajímavý, ale neužil si to ani milovník literatury ve mně, ani to "zvrhlé prase" ve mně (zde jsem si dovolila výtažek z komentáře uživatele JP, pobavilo).

2 06.07.2017

Nevěřím v Boha. Nevěřím v člověka. Ateista nejsem. Ale všechny tyto skutečnosti jsou podle mě při čtení této knihy nepodstatné. Proto, že věřím na své svědomí. Proto, že pracovat na sobě má smysl. Proto, že naši blízcí i my samotní si zasloužíme, abychom se k sobě chovali lépe. A zde jsem našla lehkou a příjemně alegorickou, ale místy také dost konkrétní formou podaná témata, nad kterými bychom se měli vážně pozastavit, abychom dosáhli svého.

5 28.06.2017

Kniha zvláštních nových věcí mě dostala. Nijak agresivně nebo podmanivě a urputně náhle, jak tomu bývám občas u knih zvyklá, ale nenápadně a lehce, postupně se dostala pod kůži a já si najednou někde za půlkou uvědomila, že nic tak zvláštního jsem opravdu dlouho nečetla. A zasloužilo by si to nejspíš říci jinak, abych neopakovala jen slova z názvu. Skutečně se za poslední dobu našlo dost dobrých knih, některým také nechyběl díl originality, ale tato kniha byla něčím mimořádná. Jiným světem, jiným nápady, jiným zpracováním, jiným jazykem. Tou blízkostí a vemlouvavostí dopisů, které si musíme vzít za své, pokud máme s někým jen trochu blízký vztah. Proto jsem skutečně ráda, že mi byla kniha doporučena, protože níže zmiňovaná kampaň mě naprosto minula a tak kdoví, zda bych se vůbec k tomuto autorovi nějak dostala. "Kniha" je zatím prvním dílem, které jsem od Fabera četla, ale jistě ne posledním. Jen mi přijde, že to byla pouze taková ochutnávka, začátek série, úvod, předehra... a po ní přijde mírná frustrace z toho, že pokračování nebude.

10 18.06.2017

Nehledě na šílenost předkládané verze budoucnosti, i kdyby mohla být jakkoli pravdivá nebo jakkoli nepravděpodobná, jen stěží se mi srovnává s chováním hlavního hrdiny. Ale nejspíš opravdu těžko analyzovat, za daných podmínek. Ještě budu muset popřemýšlet, co si z knihy mám vlastně vzít, nyní bezprostředně po dočtení je to akorát vlezlý neklid a zmatenost. Některé situace mi byly vyloženě nepříjemné a nemyslím si, že to byly zrovna ty, které vyvolají podobné pocity i v jakémsi "průměrném" člověku. Ale těžko říci, co by v nás představa podobné budoucnosti "měla" vyvolávat, z toho si každý musíme skutečně odnést to svoje. Jen zjistit, co to přesně je. Z formálně literárního hlediska je ale stoprocentně jasné, že je tato kniha o mnoho dále než Metro a autor od té doby ušel pořádný kus cesty (na druhou stranu v Metru se mi právě zalíbila ta trochu úsměvná, ale velmi slibná neohrabanost nováčka, proto je fajn pozorovat podobný vývoj). A četlo se to samo.

4 10.06.2017

Lehce hororová pohádka. Pro mě docela kouzelná kombinace. Místy je děj trochu úsměvný a myslím, že by si kniha zasloužila tu a tam více vyzrát a v závěru mi taky něco chybělo, ale celkově musím příběh i zpracování ohodnotit jako opravdu neobyčejné a navíc filosofie autora je mi docela blízká, i z komentáře na závěr. Velmi by mě zajímalo, jak by asi kniha působila ve finální podobě, kdyby autor dosáhl svého původního plánu a nechal hlavního hrdinu zemřít.

2 05.06.2017

Jako jedinou vadu na kráse shledávám poměrně rychle uťatý konec. Což může být ovšem pouze snaha přimět čtenáře co nejdříve sáhnout po dalším dílu. A ne že by to nefungovalo...

5 02.06.2017

"Být sám a zamilován znamená najít slova dávno už ztracená"... v tomto jsem se nacházela dlouhé roky, v tomto se musí zákonitě najít každý básník.
Skarlant umí vystihnout tu nuznost všedních dní, stejně jako jejich krásu. A tu drzou ledabylost pomíjivosti, která v nás nechá vždy jen další prázdný kout, do něhož se jednou za čas odvážíme vrátit, ač nás v něm nic nečeká a ač to velmi dobře víme. Snad jen ta slova.
Spousta jeho básní kolem mě jen proplynula, bez odezvy, ale některé pronikly i blíže... a pak jsou tu takové skvosty jako "Dlouhý volný pád" nebo "Čtyřicetiletý". Kdo stále čeká na nádraží na svou Múzu, pochopí.

28.05.2017

Tohle na mě bylo už trochu moc. Příliš těžko představitelné mystiky (a přitom na snění nedám dopustit!), příliš překombinované a přes to všechno zároveň příliš nudné. Našlo se tam pár zvláštních momentů a taky námětu se nedá upřít jistá zajímavost, ale knihu jsem sotva dočetla. Ještě že tak.

1 28.05.2017

Láska je jen slovo. Příšerný název. Ale jsem ráda, že jsem se jím nenechala odradit, už tehdy poprvé před 10 lety. Nyní se mi kniha konečně opět dostala do rukou, pouze s matnou vzpomínkou, že ve mě zanechala cosi, co bych chtěla prožít znovu. Psáno jednodušším jazykem a ano, nebudeme si nic nalhávat, je to hlavně o lásce. Ač jsem se kdysi pro čtení rozhodla hlavně proto, že byla tato kniha zařazena do "poválečné literatury" a i přes svou náklonnost k barokně rozvětveným větám a metaforám... čtení nelituji. Špatný konec? Zde předností. Ale něco mi na knize přece bylo proti srsti. A to samotná zápletka, romantická podstata příběhu. Nějak tomu nevěřím a zažít bych to nechtěla (a to nikoli kvůli tomu, že to "nedopadlo"). Ovšem závěr považuju literárně za velice zdařilý a příběhově za silný. Mám z něj pocit, jako by se tím snad i autor snažil čtenáře k něčemu přimět. K čemu konkrétně, to už je pochopitelně na čtenáři. Ale většina z nás, co dočetla až do konce, si poselství zřejmě nějakým způsobem vztáhne na sebe a zapřemýšlí si nad vlastním životem. A nějak si nemůžu odpustit nemyslet na věci, které se dějí "touto dobou"... Všechno to štěstí a neštěstí, všechny ty lásky, které třeba zrovna začínají a které končí, všechny ty okamžiky, které s láskou vůbec nijak nesouvisí.
A neodpustím si ani výtah z téměř samotného konce "Je velmi mnoho podob lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem." O tohle spíše možná jde. Je láska jen slovo? A není to jedno? (Mimochodem mně přijde jako mimořádně ošklivé slovo, které fakt nemusím, a proto bych řekla, že tímto komentářem jsem si možná vybrala jeho užívání na dlouhou dobu dopředu :D). Spíše jde tedy o to, zda má smysl. A jaký. A jaký smysl vlastně hledáme. Ale plakat nad tímto příběhem, to by mě tedy nenapadlo, na to mi přišlo zpracování příliš tuctové a jednání postav jen málo politováníhodné.

2 27.05.2017

Chcete si nechat pořádně zamotat hlavu? Chcete se nechat okouzlit a možná i trochu rozhořčit? Chcete nechat padnout tabu a jistoty, abyste ztratili sami sebe a abyste se zase našli? Přečtěte si Mága! Funguje to pokaždé. Od mého prvního čtení uplynulo již asi 10 let a mezitím jsem se k Mágovi několikrát vrátila a nikdy nelitovala. Je příjemnou terapií pro choré duše a pokud myslíte, že žádnou takovou terapii nepotřebuje, možná budete překvapeni. Fowles je mistr mystifikace a příběh ve většině čtenářů nejspíš zanechá mnohem více otázek než odpovědí. Ale kdo z nás nepotřebuje otázky? A myslím, že my, proživší a přeživší tento příběh, byť "jen" díky papíru a ve své fantazii, můžeme každému dalšímu čtenáři, který se chystá strávit pár dní v objetí řeckého léta, vzkázat "Dej si pozor na čekárnu" a trochu záhadně, trochu lákavě, trochu škodolibě a trochu dlouze se u toho usmát.

5 21.05.2017

První kniha, co jsem od Viana četla. Tímto mě k sobě přilákal. Člověk čte a říká si, jak je to absurdní, ale na druhou stranu... nežijeme tak trochu právě v tomto světě? Jen to možná nevidíme takto přímočaře, protože své krutosti umíme nenápadně zabalit do vaty slov a předsudků. Ale přece jen je mi z této knihy těžko a nepříjemně, je to taková Pěna dní bez krásy.

3 16.05.2017

Lukjaněnko ví, jak zapůsobit na čtenáře. Jen kdyby ty jeho knihy vždycky tak rychle neutekly... Za mě opět zážitek se vším všudy.

1 15.05.2017

Fascinující! Nemám příliš v lásce obhajobu jakýchkoli děl, které je nutno dávat do kontextu života autora a jeho další tvorby, proto i zde musím říci, že na knihu nedám dopustit a tečka. I bez dalšího vysvětlování a "polehčujících" okolností. Dá se snad říci, že autor nevládl příběhu? Dá se snad říci, že chtěl tímto dílem nabádat k tomu, abychom jej následovali? (i pokud si představíme, že nevíme nic o Vianově lásce k mystifikaci). Dá se snad říci, že nechceme číst knihy, z kterých nás mrazí a které nás pohoršují? (ano, někteří možná nechceme, ale myslím, že tohle k literatuře patří mnohem více, než touha číst jen kvůli "relaxaci"). Dá se snad říci, že musíme vyzkoušet sami všechno, o čem čteme? (jistěže ne, právě proto je zvláštně přitažlivé o tom "pouze" číst a vychutnávat si především, JAK je dílo napsané, nikoli samotnou realitu příběhu). V knize jsem si libovala, poprvé, podruhé, potřetí... tentokrát snad po x-té. A vezmeme-li navíc v potaz i přídavné informace, tak každý, kdo četl Pěnu dní, musí tušit, že Vian moc dobře věděl, kde je ta nenápadná hranice mezi něhou a krutostí. V těchto souvislostech pak působí Naplivu na vaše hroby ještě obludněji a přímočařeji.

3 11.05.2017

Číst Remarqua je zážitek. Bez něj by byl můj život nepochybně jiný. A není mnoho autorů, o nichž bychom to mohli říci. Když čtu jeho knihy, vždycky si uvědomím, jak malicherná jsou všechny naše trápení... a jak může být život krásný, pokud chceme, protože někdy opravdu stačí jen chtít. A bojovat. Samozřejmě mi to nikdy nevydrží napořád a zase upadám do všednosti a průměrnosti, ale pak mám v ruce opět Remarqua a je to doslova Cesta zpátky. Cesta zpátky k sobě.

7 09.05.2017

O válce. O lásce. Zní to jako klišé a byl by to takto krátce velmi ošklivý komentář. Kdo pochopil, kdo pronikl do příběhu, možná více slov nepotřebuje. Kdo nepochopil, kdo jen prošel kolem, koho se příběh nijak nedotknul, toho více slov nepřesvědčí. A přesto je tu potřeba říci, jak přiléhavě kniha vystihla ten pocit lehkosti a tíhy v hrudi, když něco začíná a když něco končí. Žádný zbytečný patos, nebo naopak právě tolik patosu, kolik empatie a představivost snese. Takhle mám Remarqua ráda. Takhle mám ráda to absolutní štěstí a absolutní neštěstí a všechno, co je mezi. Tím spíše ke mně příběh přišel v pravou chvíli, zase po dekádě let. Měl by být inspirující pro nás všechny, ať už si z toho vezmeme touhu žít teď, touhu vážit si věcí či hluboké uvědomění dosud skrytého. V dospívání jsem si z této knihy vypsala do deníčku spoustu citací, které na mě zapůsobily. Nyní můžu říci, že už to nejsou pouze slova, ale že je životní pravda zvýraznila, přiblížila a převedla z roviny definic do konkrétních zážitků, závratně osudových či nezapomenutelně nepatrných.
Mé první setkání s calvadosem bylo zde, na stránkách této knihy... a ač calvados příjemně i pekelně hřeje v hrdle, stejně mě nejvíce bude hřát a zároveň mrazit u srdce právě kdesi pod Vítězným obloukem, kdykoli k němu v životě zabloudím.
A jestli je tato kniha schopna pokazit náladu? Nebo dokonce nudit? Pokud jste svině nebo povrchní ignorant, tak možná ano. Takže nevím jak vy, ale já si Vítězným obloukem plánuju v životě "zkazit náladu" ještě několikrát. A pokud jsou knihy, kvůli nimž bych byla ochotná se klidně porvat, tak tato patří jistě mezi ně ;-)

12 20.04.2017