Zlord Antiježíš komentáře u knih

Steampunk je specifická odnož fantastiky. Mnoho autorů s ní nakládá možná až příliš citlivě a nechává se svázat nepsanými pravidly žánru. Je to ale škoda a především, není to třeba, jak nám ukazuje Joe Benitez.
První díl jeho steampunkové ságy byl velmi slušný, ale především zábavný rozjezd. Nebyl jsem si jist, jestli budu s Lady Mechanikou pokračovat, ale dal jsem jí šanci a ona mě druhým dílem nezklamala. Nic mě však nepřipravilo na to, co jsem dostal ve třetím díle a to především jeho druhé části - LA DAMA DE LA MUERTE. Tento příběh je zatím to nejlepší, co nám Lady Mechanika přinesla a pokud se v dalších pokračováních něco alespoň přiblíží - atmosférou, dramatičností, emocemi a nebo vizuálním ztvárněním, démonické paní smrti, budu chrochtat blahem.

5 15.08.2019

To si tak jednou jdete ze světa knihy, a mimo jiné si nesete podepsanou Kastu Metabaronů a k tomu nově vyšlé Oči kočky a Královskou Krev. A doma pak má manželka neodbytné nutkání volat zasloužilého a váženého pana doktora Chocholouška. Metabaroni i Incal jsou výborné sci-fi, o tom není pochyb. Ale až právě oči kočky a královská krev (možná pod vlivem bližšího a přímějšího seznámení s osobou Alejandra Jodorowského) mi k tomuto autorovi plně otevřely dveře a zpětně začínám doceňovat jeho díla, se kterými jsem se setkal v době od prvního seznámení s autorem (Incal) až po tento okamžik.
Královská krev má až Shakespearovský scénář ze kterého na čtenáře dýchne taková ta atmosféra, kterou dokáže vyvolat opravdu pouze klasické divadelní drama. Upřímě, ze scénáře tohohle komiksu jsem si opravdu sedl na prdel a to především díky emocím, jaké ve mě dokázal vyvolat. Není zde černobílých postav a to na mě zkrátka platí, vím to o sobě a pokud to na mě někdo hraje takto intenzivně, podlehnu.
Podruhé jsem si sedl na prdel z kresby. Tohle mi sedlo! Z těch panelů je bitva i slyšet, v erotických scénách chcete být a brečíte nad utrpením postav.
Potřetí si sedám na prdel, když si uvědomím, jak se scénář s kresbou doplňují a jak to funguje jako celek.
Monumentální dílo!

7 25.07.2019

Nevím, jestli budeme s Rogerem Zelaznym úplně kamarádi. Má skvělé nápady, ale je možné že jeho styl mi nesedí. Pán světla mě skoro až nudil, ač nápad dobrý, ale stejně mě to moc nebavilo. Teď jsem se vrhl na "ten slavný Amber" a příjemné je, že jsem se nenudil ani chvilku. Ale ten styl a stálý pocit nevyužitého potenciálu. Proč ta ztráta paměti a zprvu postupné odkrývání pravdy, když pak autor potřebuje posun v ději a tak luskne prsty a je to pryč? Podobných okamžiků je více.
Přemýšlím, zda se pouštět do dalšího dílu, když mě vlastně zajímá, co bude dál, ale zároveň mi nesedí styl kdy sledujeme hlavního hrdinu od začátku do konce v jedné linii, od události k události, z bodu A do bodu B. Tohle beru u Eragona, nebo Harryho Pottera, ale Amber asi není cílen úplně na děti, tak by děj zasloužil trochu členitosti.
Možná jsem očekával příliš, zklamání tu je...a rozhodně za to nemůže zápletka.

3 25.07.2019

Bůh v míse zastihuje mladého Conana v jeho zlodějské éře. Conan je na začátku příběhu drzý, nespoutaný, bezstarostný, divoký, ale samozřejmě i všemi mastmi mazaný. Ve své bezstarostnosti a sebevědomé drzosti přijímá zlodějskou zakázku a dostává se tak nechtěně do první linie děje první části příběhu. "Muzejní" část je hutná, klasická detektivka, Howard zde staví na Christie, Doyleovy a podobných...ale už zde je jasný směr k vznikajícímu žánru Sword & Sorcery, především v mystických a záhadných prvcích děje. Conan jako postava je tu sice předvídatelný ale narušuje tím pomalý typický detektivní běh příběhu svou testosteronovou přímočarostí. Příběh graduje a dostává se k prvnímu, ryze Conanovskému, vrcholu knihy. Ten se plynule přelévá do druhé, složitější, propracovanější a z mého pohledu i lepší části knihy - cestě. Druhá půle už rozhodně není typický Conan. Výraznou úlohu zde nezvykle hraje silná ženská postava. To rozhodně není etalon Conanovského příběhu. Conan totiž zpravidla ženy zachraňuje, ochraňuje a nebo si s nimi, na dnešní dobu zcela nekorektně a genderově nevyváženě, užívá. V druhé části Boha v míse je ale Conan ochoten se silnou ženou soupeřit, naslouchat jí a dokonce se od ní učit. Tak se spolu se sekundující kráskou Janisou vydává na cestu za poznáním sebe samého, která na stránkách před našima očima hlavního hrdinu mění. Postava Conana se posouvá od arogantního , řekněme až frajerského nadsamce, k opravdovému bojovníkovi, s charakterem, ctí a ideály, ale i dilematy. Hrdina je vystaven pokušení a svodům výběru snažší cesty. V jeho rozhodování, i příběhu Janisy jsou velmi silné náznaky svobodomyslnosti, uctívání anarchie ve smyslu nutnosti postarat se sám o sebe a své blízké, jako jediné cestě k přežití v drsném světě kde se nikdo jiný nepostará. Jak vzácné a státem pošlapávané jsou dnes myšlenky v této paralele obsažené.
"Přirozený stav lidstva je otroctví a jediná otázka je, kdo poroučí a kdo poslouchá. Lépe přijmout svůj osud, než poslouchat sladké lži o svobodě." přesvědčuje Toth-amon. Conan se s tím smířit odmítá, a co my? Velmi silný moment. Vychutnejte si jej!
Tím příběh zdaleka nekončí a tedy ani Conanova cesta. Zkoušek je více. "Zabil bys přítele, abys sobě pomohl?", dialog ve kterém se pere morálka s nutností přežít. Zůstává bez odpovědi, přesto hlodá v mysli hrdiny i čtenáře právě a především proto, že všechny vyřčené argumenty jsou správné, ale přesto si odporují.
Příběh graduje, tentokrát ještě intenzivněji než jeho první část a ve velkém finále čeká Conana poslední volba. "Skvělá budoucnost, bohatství, moc, přepych, ženy..." ale za cenu ztráty svobody. A nebo smrt a utrpení, nestane-li se otrokem. Obrovské a až mrazivě současné poselství příběhu které lze extrapolovat třeba i na vztah státu a voliče. Vyměníme sliby bohatství, blahobytu a budoucnosti za svou svobodu? Je tato pohodlnější cesta opravdu ta, po které chceme jít? I když možná tušíte jak se rozhodne Conan, barbar z nelítostné Cimerie, myslím že stojí za to se ujistit přečtením Boha v míse. A pokud možno se i inspirovat. Užijte si to!

7 03.07.2019

Pozor, nenechte se mýlit! V dnešní době vychází množství erotických komiksů, a nutno soudit, zřejmě s velkým úspěchem, protože se chystají další. Mohlo by se stát, že na této vlně si Andělské drápky zařadíte do škatulky a budete k nim takto přistupovat. Jenže pak přijde zklamání. Byť tato kniha patří na horní polici knihovny, nejde o erotický komiks, takže pokud jej čekáte, budete velmi zklamáni. Jde spíše o zamyšlení a možná v případě autorů i vyrovnání se s vnitřními démony rodiny, školy, výchovy, předsudků...a o poznání sebe sama. Nemá čtenáře vzrušit, ale přimět k zamyšlení. A jak je autorům blízké, tuto studii pojali zcela svobodně a otevřeně, bez jakéhokoli ohledu na zmíněné démony.
Určitě nejde o nejvhodnější kousek pro seznámení se s Mobiem, nebo Jodorowskym, ale pokud je Vám tvorba jednoho, nebo obou blízká, jde o naprostou nezbytnost. Kniha netěží z velkých jmen autorů, jen potvrzuje to, proč se velkými stala.

4 20.05.2019

Tohle nebude dlouhý komentář...

SKALPY tě chytí za koule, zmlátí, ošukají a nakonec ti ještě flusnou do ksichtu. Jinými slovy, Skalpy jsou přesně to co čekáte od ideální ženský.

6 02.08.2017

Pro nás, žijící v naprosté a dokonalé svobodě, demokraticky si volící své bezchybné zástupce z lidu tolik se lišící od svých mocichtivých předchůdců. Pro nás, jenž se nemusíme starat ani o sebe, ani o své bližní, protože máme tu úžasnou, neomylnou a vševědoucí instituci, která se o nás postará, jež lidově zve se státem. Pro nás, jež chrání nezávislé soudy, efektivní armáda a šlechetná policie, díky kterým neznáme strachu. Pro nás, kdo denně čtou nezávislý tisk a sledují zpravodajství aby měly přehled a nežili jen ve své nebezpečné omezené ulitě. Pro nás, dokonalé ovce už nemá smysl tento škvár, přece ani nejsme schopni jej pochopit. Jaképak zamyšlení a jaké ponaučení, ze zbytečné knihy postavené na nešvarech a motivech hluboké a dávno překonané minulosti. Zakažte ji, SPALTE JI, trestejte její čtení! Vždyť zasévá nežádoucí sémě pochybnosti do hlav našich bezbranných mladistvých, kteří ještě nedokáží rozlišovat co je pro ně dobré...

...FUCK THE SYSTEM!

11 02.08.2017

...jak se oblíká? Totiž, jak tu pravou ruku protáhne rukávem???
Dlouho jsem Hellboyovi odolával. Někde jsem snad i zahlédl část filmu s Ronem Perlmanem - nelíbilo, ale neviděl jsem celé. Kresba mi nesedla napoprvé, ona je dost osobitá. Jenže právě kresba je jedna z věcí, která mě nakonec při čtení velice rychle dostihla. Už po přečtení Sémě jsem věděl že jsem v osidlech pekelníka a že se s ním jen tak nerozloučím. Probuzení ďábla mě v tom přesvědčení utvrdilo, ale to jsem ještě nemohl tušit co mě čeká u povídek. Až v povídkách se plně projevuje humor a syrovost této série a právě povídky jsou tím, co Hellboyovi sluší nejvíc.
Nebudu tu chválit provedení knihy po stránce vydavatelské, protože to by byla obsáhlá snůška superlativů a jen řeknu, že se těším na Pekelnou knižnici 2.
Třeba má ten rukáv nějak šikovně schovaný rozepínání...

7 11.12.2015

I přes nesrovnalosti (proč takovému MacGyverovi nestálo za tu minimální námahu naaranžovat znamení o přežití pro 14 družic nacházejících se na oběžné dráze? Co ten kříž jako jediný dostupný materiál který vymyslí a o 200 stran dále model z papíru?...) a přes to, že je to defakto jen moderní robinzonáda, se jednalo o svěží, čtivou, zajímavou a pohlcující žánrovou lahůdku. Jednu z těch, které je problém odložit i kvůli jídlu, wc, spánku...jen nebýt těch pracovních povinností.

Tahle kniha má, jak se říká, všech pět P...
Dnešní věda je na úrovni, kdy takové cesty na Mars nejsou nic nemožného. Jen studená válka skončila a tak nejde jen o to být tam první, ale jde i o cenu takové mise. Slovy klasika žánru (sečtělí se chytí) "Budoucnost už je tu, jen nám to ještě nedochází".
Akce i napětí jsou citlivě budovány a gradovány. Nenacházím místa která by ve mě budila pocit že jsou tu pro to, aby se čtenář nenudil. Krizí je hodně, ale přesto s čtenářským pocitem "ten kluk má štěstí že se toho neposralo ještě mnohem víc a vůbec žije".
Stejné to je s humorem, který je výraznou součástí knihy. Pár hlášek mě rozsekalo. "Dávej pozor co píšeš, je to veřejné" "Hele kozy (.Y.)"...jasně, je to blbost, ale díky tomu že humor je dávkován střídmě, funguje! Nepůsobí křečovitě, ale důvěryhodně. Sbližuje čtenáře s hlavní postavou. Člověk, který by si nedokázal zachovat jistou dávku humoru a nadhledu, by se musel v téhle situaci nevyhnutelně zcvoknout.
A konečně fakt, že můj nejoblíbenější režisér tento kousek převedl na stříbrné plátno (což je mimochodem důvod že jsem Marťana objevil a přečetl), mě rozhodně nenechává klidným. Těším se, dle trailerů se zdá že věrnost předloze bude v dostatečných mezích a má to potenciál, zařadit se po bok Vetřelce a Blade Runnera. S Prometheem to nevyšlo - kvůli scénáři. Marťan je silná látka. Do toho!!!

15 20.08.2015

Strhující, pohlcující, záda ničící! Jedinečný zážitek u kterého se teď, po dočtení jen tetelím blahem, že jsem si to nenechal uniknout. Tři věci v jedné - krásně provedená kniha (a odolná, při troše slušného zacházení i po přečtení jako nová), nádherná kresba, úžasný scénář. Nejvíc jsem si užíval kapitoly ilustrované Gregem Ruthem = skvostná kresba, úchvatná atmosféra, emotivní kolorování.

6 20.07.2015

Převedení skvostné novely do komiksové podoby se zdařilo zcela úchvatně. Dlouho jsem neviděl tak pěkně nakreslené rytíře a koně. Ani ostatní,lidé, stavby, kulisy..., nezůstává příliš pozadu. Nádherný příběh se v této podobě stává zcela novým zážitkem. Teď, bezprostředně po dočtení a opakovaném prolistování mám chuť si to přečíst rovnou znovu. Už právě v novele Potulný rytíř si mě Dunk a Egg zcela získaly (možná na ně určitým způsobem dám více než na samotnou ságu). A teď je mám nádherně vizualizované. Ano, takovéhle provedení komiksu si ten příběh zasloužil. Jsem rád že to nedopadlo rozporuplně, jako v případě první knihy ságy. Hra o trůny grafický román na mne rozhodně nezapůsobila tolik, ač v bonusech na konci knih se nás autoři snaží přesvědčit jak je vše úžasné. Není to špatné, ale o řád níž než elita. Potulného rytíře k elitě zařadím bez váhání i bez přemlouvání v bonusech. Už se moc těším na pokračování, i přesto, že novela Přísežný meč je trochu slabší. Jen mě mrzí že Tajemného rytíře, třetí novelu s Dunkem a Eggem stejný tým do komiksové podoby nepřevedl.

2 05.06.2015

No, ono takhle v jedné knize, se to tváří spíše jako román o třech částech, než tři samostatné novely. Samozřejmě časový odstup mezi jednotlivými příběhy je, ale přesto to krásně šlape jako celek. Tešil jsem se na tuto knihu jako na kratochvíli při čekání na Vichry zimy, ale Rytíř sedmi království je něco víc. Je roven románům samotným co do čtivosti, napětí, i mytologie. Jen jde o jiný styl vyprávění než v epických románech. Přímočařejší a syrovější. To je velmi příjemná změna, po Tanci s draky, který je vyprávěn 18ti POV.
Při čtení těchto tří příběhů mi teprve plně došlo, co Martin vytvořil. Úchvatný svět, ze kterého nevzejde nikdy uspokojivé množství příběhů. Vždy bude plno nezodpovězených otázek, nepřevyprávěných událostí které by za sepsání stály a na mapě bude vždy plno bílých míst. Targaryenové, Ašaj, celý Sothorios, Bloodraven, Valyrie...to je jen zlomek témat o kterých bych chtěl číst více, než kdy Martin dokáže napsat. I další příběh Dunka, třeba cestujícího na sever, nebo jeho propojení s Tarthem (je-li skutečností) bych rád četl.
Po Rytíři sedmi království doufám už nejen v to, aby Martin dokončil ságu, ale aby stihl ještě co nejvíc novel z plánovaných 12, nebo i více.
Jakým Martinovským paradoxem je, že nejrytířštější a nejčestnější rytíř sedmi království není rytířem. Jsem tomu rád, že situace z toho plynoucí nezanikly v překladu. Ano, překlad má svoje chyby, především River = Potok mě trošku cuchal nervy. Bittersteel = Hořkoplát o něco méně, ale také. Naopak za zdařilé považuji pojmenování Ruka krále, což asi více vystihuje tuto funkci a zejména v této knize je to patrné, kdy Aerys I. je ponořen v knihách a pevnou rukou vládne Bloodraven. Velmi zklamala mapa na předsádkách, která nekoresponduje ani s překladem této knihy, ani románů. Jinak nemám vlastně co vytknout knize celkově, ani překladu.
A závěrem dodám jen, že jsem teď ještě zvědavější jak to dopadne s Branem, když vím, jaký byl Bloodraven za mlada. Začínám se obávat že se vyplní ty černější teorie.

14 25.10.2014

"Nic se nečte tak dobře jako brak." - s tím nelze nesouhlasit. A jako vždy a všude, musí se najít výjimka potvrzující pravidlo. V hororu je jí právě Clive Barker. Alespoň většina jeho tvorby, se kterou jsem se setkal byla totiž nuda k pohledání. A já blbec, opakuji stále dokola tutéž chybu a dávám mu "ještě jednu šanci". Teď jsem úplně zbytečně promrhal několik hodin svého života čtením Druhé knihy krve (přečtena až po první a třetí) a slavnostně slibuji že víckrát už to neudělám, že jsem se definitivně poučil a s Barkerem jsem skončil. Už nechci od poloviny první povídky bojovat s nutkáním přeskakovat stránky, nebo to úplně odložit, přemáhat se, abych pak zjistil že to prostě BYLA šílená nuda a přemáháním jsem nic nezískal. Nebaví mě to, nebudu to už číst a hotovo, problém vyřešen. Čtvrtou knihu krve mám bohužel koupenou, až nebude plac v knihovně, asi prodám, ačkoli Laser odvedl parádní práci tím že zařadil Maxonovi ilustrace nejen na desky, ale i do knihy. Pěkné, až na ten text...

4 12.07.2014

Dá se tím vypodložit kredenc, můžete do toho půl roku rozdělávat v kamnech, lze s tím i přizabít do hlavy bližního svého. A nebo si můžete vzít týden dovolené a během zhruba padesáti hodin prožít půlrok ve feudálním Japonsku, v jednom z nejzajímavějších období jeho historie - těsně před vznikem šógunátu Tokugawa. Nenapíšu recenzi, jen několik málo pocitů a prožitků. Po výborném Králi Kryse jsem se Šóguna rozhodl přečíst i přes hrozivý rozsah (více než 400 000 slov - pro srovnání je to o několik tisíc více než Bouře Mečů). Ostatně Krále Krysu jsem četl nejen kvůli doporučením konkrétní knihy, ale i proto že jsem chtěl zkusit něco od Clavella a nejkratší byl právě Král Krysa. Následovalo několik let odkládání, kdy na tak rozsáhlé knihy nebyl čas. Až přišla příležitost a já přestal existovat v reálném světě a přenesl se do roku 1600. Ztroskotal jsem u Japonských břehů. Byl jsem na lodi, přišla bouře, snažil jsem se loď zachránit a pak jsem se vzbudil obklopen naprostými šílenci, kteří neváhají zabít za sebemenší urážku nebo nevychovanost. Pro nesplnění sebenepatrnějšího úkolu si bez váhání rozpářou břicho a mluví jazykem který nejde vyslovit, natož přečíst. Dvě kultury jenž si snad nemohou být vzdálenější se střetávají a vtahují čtenáře do světa který nechce opustit. Ve třetí čtvrtině mám pocit že autor toho musí stihnout ještě tolik a zbývá tak málo prostoru, že to nemůže stihnout. A vlastně ani nestihne. Kniha končí v okamžiku kdy chci dalších minimálně 500 stran. Stejně jako Blackthorne (můj průvodce Japonskem) nejdříve kroutím nevěřícně hlavou, abych se postupně stal Japoncem. Po přečtení mi v hlavě krouží myšlenky malého človíčka ze střední Evropy, který žije ve světě kde jsou dané a neměnné hodnoty, cíle, metody, vzorce chování. Vše určeno historickým vývojem, politikou, náboženstvím, prohranými a vyhranými válečnými konflikty. Známe všichni filmy, knihy a počítačové hry odehrávající se v alternativní historii - oblíbené téma: Hitler válku vyhrál. Ale zajímavá alternativa by mohla být i kdyby Hitler sice prohrál, ale svět by ovládlo Japonsko. A nebo by k 2. sv válce nedošlo, protože Japonsko by svět ovládalo už od 17. století. Disciplínou a motivací to není nemožná alternativa, stačil jen trochu rychlejší rejdařský a zbrojní pokrok. Musím knihu doporučit, doporučit a vlastně i docela vřele...doporučit! I čtenář který nemá času nazbyt by měl tuto zařadit do plánu k přečtení, naprosto bez ohledu na věk, pohlaví nebo náladu. A než to přečtete, já jdu zatím shánět kimono, katanu a wakizaši...

35 11.07.2014

Ohromné zklamání, ačkoli po Nádraží Perdido ne až takové překvapení. Už po Perdidu jsem začal tušit že s Miévillem jsme si asi úplně nesedli, ale po nadšení a chvále ze všech stran jsem mu musel dát ještě šanci. A tou byla Jizva, zatím jeho nejlépe hodnocené dílo, které já jsem měl problémy přečíst. Když jsem v půlce knihy nebyl "začtený", rozhodoval jsem se jestli toho nemám nechat. Ale řekl jsem si že to musí příjít. U Perdida to nakonec přišlo a bylo to napínavé. Když se děj trošku rozjel cca u nějaké strany 300 až 350, pocítil jsem záchvěv naděje...jenomže ono se to sice rozjelo trošku, ale nikdy pořádně. Ve třech čtvrtinách knihy jsem byl rozhodnut dočíst, ale průšvih je to, že ne z toho důvodu že bych byl zvědavý jak to dopadne. To mi bylo úplně jedno. Četl jsem dál protože když přečtete přes 400 stran, už prostě nemá cenu knihu odkládat.
Jizva je příběh na 150 stran, natažený někdy lepší, někdy horší fantazií na 300 stran a vycpaný kecama a pro příběh nepodstatnou vatou na 550. K fantazii Miévilla musím říct že občas uchvátí (Armada), ale někdy mi přijde spíše jako člověk který prostě jen ztratil zábrany čtenáři vecpat i tu největší hovadinu.
Nebudu autora zatracovat, má silnou armádu fanoušků a ti se mu z nebe nespadli. Jeho dílo ale není čtení pro každého a mě zkrátka nesedl. Jizvou se s China Miévillem tedy loučím.

3 08.06.2014

Krásná země, nádherný ženský, víno, slunce, klidné tempo za všech okolností a toho žrádla všade...slintám a stěhuji se do Provence.

2 04.03.2014

Michael Crichton je jedním z mých nejoblíbenějších autorů, s Richardem Prestonem jsem byl konfrontován pomocí vynikající Zákeřné Eboly. Od Mikro jsem tedy očekával hodně. Neblahé tušení přišlo s náznaky informací že Crichton mluvil před smrtí o svém chystaném románu, o přípravách na psaní...a toto tušení bylo potvrzeno přečtením nedokončené předmluvy. Mám podezření hraničící s jistotou, že právě tato nedokončená předmluva je jediným souvislým textem z pera M.Crichtona v této knize. Zbytek pravděpodobně na základě jeho poznámek, nástinu děje a třeba nějaké osnovy, napsal R.Preston. Především na prvních desítkách stran se sice snaží o tribute zesnulému autorovi a občas na nás dýchne atmosféra Jurského Parku nebo Proudu Času. Ale čím dále se čtenář dostává, tím jasněji si uvědomuje že Preston zklamal. Na rozdíl od Crichtonových knih, které teoretizují, jdou do hloubky a tahají čtenáře za fusekli až do té míry, že sám chce uvěřit tomu, že je to možné (Emzáci, klonování dinosaurů, cestování v čase...), vám zde postupem času dochází že vysvětlení je povrchní, zjednodušené, nepravděpodobné. Dobrodružná stránka táhnoucí se dějem hrubě zaostává za cestou přes Isla Nublar, nebo výletem do středověku z Crichtonových knih. Vědecká stránka a jsou nutné zlo a porovnat s drtivým náporem argumentů a technických podrobností z románů Příští, Říše strachu, Kořist nebo Let číslo TPA 545 to absolutně nelze. Snaha je znát, čtivé to je, ale nestačí to. Velikost písma autorů na obálce by měla být opačná, nebo by Crichton měl figurovat jen uvnitř ve větě "Sepsáno na motivy chystaného románu Michaela Crichtona"...ale marketing promluvil jasnou řečí. Škoda, že nám král technothrilleru nestihl určitě zajímavý námět zpracovat sám. Budiž mu země lehká, varování a poselství Jeho knih nechť stále proniká k srdcím Jeho oddaných čtenářů!

5 10.02.2014

Bohužel jsem se nechal přemluvit a dal jsem Brownovi ještě šanci. Ač s obrovskými obtížemi a přemáháním, které se někdy během nekonečně natahované pasáže na lodi změnilo již v čisté utrpení a agonii, vydržel jsem do konce. Důvodem proč jsem vydržel je jedině to, že jsem knihu nečetl v klasickém provedení, ale v podobě audioknihy, jako takzvaný "podklad" při řízení v autě.
Brown zde převedl to nejhorší (doufám) čeho je schopen. V Šifře Mistra Leonarda šlo alespoň o napínavou konspiraci, která díky zamlčování/doplňování skutečnosti podle toho, jak se to zrovna hodilo, dávala trochu smysl a fungovala. Pavučina lží smysl nedává, respektive samotná její existence je nesmyslná. Z logiky zůstala hromádka výkalů a vrstvení náhod, které se stávají tak maximálně jednou za... ...stránku a půl, až hraničí s drzostí a nabízí otázku - Jak si autor může dovolit urážet inteligenci svých čtenářů a takto otevřeně z nich dělat voly?
Čekal jsem šablonu, čekal jsem ohýbání skutečností, čekal jsem oddychové a nenáročné čtení. Čekal jsem ale zábavu, nedostalo se mi jí. Kdo Browna zná, nečeká od jeho knih zázraky, ale co je moc, to je příliš.

8 20.09.2013

Tak tohle jsem opravdu nečekal! Chladný kalkul, kde vše je podřízeno modernímu proudu. Severská detektivka je dnes populární a Svědkyně ohně má možná být její esencí. Bohužel, neklape to. Sex, nefunkční systém, nadpřirozeno, detektiv-génius, ubližování malým dětem a hraní na city kolem toho, detektiv-oběť, brutální vraždění, moderní metody...vše působí vypočítaně a "na efekt". Nefunguje to. Místo toho, co patrně měla autorská dvojice v úmyslu, totiž trumfnout ty Larssony a Nesby, kniha působí jako neoriginální příživnictví na slávě děl právě těchto autorů.

Během celého čtení se mi vracel jeden výjev - autorská dvojice u iMacu:
ON: Mámo, co kdyby jí rozmlátil hlavu šutrem, to bude brutus, z toho se poserou.
ONA: Tak jo, ale dáme tam i to jak si to naše rozvedená snobská panička udělá v lese.
ON: Hele já ti nevím, není to laciný?
ONA: Je, ale představ si těch nadrženejch floutků, kteří to budou číst několikrát dokola. Zabere to, věř mi.
ON: Tak jo.
ONA: A co milující matka který by náhodou unesli dítě, to je drámo, to je citovka.
ON: Jo, to bude teprve pecka, to bude fungovat na každýho kdo má dítě. Jdem to sesmolit.
...
...
Takový pocit mám z téměř každé části děje...

Nemohu hodnotit knihu v kontextu celého díla, protože to je první (a patrně i poslední) kniha "Larse Keplera" kterou jsem četl. Nedokážu tedy posoudit, zda zmínky o "šablonovitosti" jsou, nebo nejsou skutečností. Detektivka je obecně dost svázaný žánr, daný strukturou zločin-vyšetřování-odhalení, která příliš měnit nejde. Přesto si dovolím spekulaci. Pokud se tento "šablonovitý" nešvar skutečně objevuje, jen to dokresluje pohled příživnictví na severské vlně. Nemusí to být vina přímo autorů. Viník je hlad spekulantů z vydavatelství po kutí severského železa, dokud je žhavé (nebo mrazivé?). Čtivé ano. Originální? Šokující? Zajímavé? Přelomové? Nebo snad alespoň nadprůměrné? Ani náhodou. Nebýt propagace, leží to léta v regálech knihkupectví, po boku méně šťastných a dalšího vydání se to sotva dočká. Ale takhle, bůh ví, kolik knih s Joonou Linou bude ještě napsáno (viz. berlička na konci knihy) a vidím dokonce šanci že některá bude třeba jednou opravdu dobrá.

19 19.03.2013

Do přečtení jsem opravdu netušil co si o Mašínech a spol. myslet. Jsou to vrahové nebo hrdinové? Abych získal případný nový pohled a misku vah svého názoru naklonil na jednu, či druhou stranu, sáhl jsem po "Zatím dobrý". Po přečtení můžu jednoznačně říct, že můj názor je teď jasný - nevím jestli to byly hrdinové, nebo vrazi. Možná obojí - vraždit s takovou rozhodností chce kus odvahy. Možná ani jedno - zoufalí kluci kteří kumulují problémy radikálními a extrémními řešeními. Možná by názor vystihovalo lépe to, že státní vyznamenání bych jim neudělil, mohlo by to být ale také zkreslením postoje. Ale nepřijde mi fér jednoznačně odsoudit jejich činy. Za sebe můžu říct že si boj s bezesporu zločinným režimem představuji značně jinak, "srabáčtěji", dalo by se říci, ale to je způsobeno mým názorem deformovaným silným sklonem k rodinné zodpovědnosti a otcovským instinktům. Můj silný konzervativní, tradiční a vlastenecký postoj s důrazem na respekt k historii a svobodě není v souladu se sebeobětováním za imaginární hodnotu - vlast, na úkor reálné hodnoty - rodiny (ostatně rodina je základ státu, přece). Aneb hrdinů jsou plný krchovy a když budu čuchat ke kytkám zespodu, těžko svým nejbližším pomůžu. Mladickou zbrklost, odhodlání, přesvědčení a fatalismus Mašínovců do jisté míry obdivuji, zároveň trochu odsuzuji, a do značné míry chápu, ale nejsem schopen se s tím ztotožnit. Vůbec se nedivím tomu, že případ dokáže vyvolávat tak kontroverzní reakce, bez ohledu na sympatii s, nebo proti komunistickému režimu, když kontroverzi vyvolává i u mě samotného. Kniha jako taková je silným, až dokumentárním dílem, o jedné kapitole našich dějin a obrovským námětem k přemýšlení. Navíc jde o napínavé čtení. Díky tomu rozhodně zaslouží pozornost a já musím doporučit. Přečtěte si to, a několik dnů potom se užírejte!!!

19 16.02.2013