Zlord Antiježíš komentáře u knih

BRAK! A to možná ten nejlepší brak jaký jsem četl. Pevnost již v anotaci slibuje čistokrevnou a ultimátní zábavnou jízdu. Považte - nácky v Rumusnku začne terorizovat tajemné zlo! Už to zní jako nejkřišťálovější zástupce braku na jakého lze narazit. A kniha samotná rozhodně nezklame. Čtivost, strhující čtivost! Nejde knihu odložit, nebo se při čtení začít na vteřinu nudit - děj, prostředí, akce, vše vybrušuje specifika žánru v nejdokonalejší klenot a trumfuje skvosty jako Dracula, Já, legenda a dokonce i Sen Ockerwee. Navíc brak zde je zcela originální a zajímavý, ne klišovitý a americko-kýčovitý jako konec Dětí Noci Dana Simmonse. Upírský román si představuji právě takhle. Nesmí brát téma vážně, nesmí brát vážně především sám sebe, ale musí bavit od začátku do konce. A nejlépe mé požadavky splnila zatím právě Pevnost. Uznávám že pár zásadních děl žánru mám ještě před sebou - Interview s upírem, nebo českou Jinou Rasu, mám pocit že tohle půjde překonat těžko. To co je v hudbě Rob Zombie, to je literatuře Pevnost!

4 16.02.2013

Úplný základ teorie chaosu podaný velice stravitelnou - snadno pochopitelnou a čtivou formou. Zdařilý exemplář populárně naučné literatury.

Teorie chaosu, pokud ji neznáte, vás překvapí tím, že není pouze fyzikální, či matematickou teorií, je zároveň tak trochu filosofií, protože popisuje svět ve kterém žijeme, složitosti všedního života. Jako taková se nás nutně dotýká mnohem bezprostředněji, než starší "laboratorní" teorie jejichž častým nešvarem je například zanedbání proměnné veličiny, aby šla teorie vůbec použít.

S teorií chaosu jsem přišel do styku již před mnoha lety, dodnes mě ale udivuje, na co všechno se dá použít. Vřele doporučuji, každé zvídavé duši, která by se chtěla seznámit s tímto pohledem na svět, právě knihu Chaos.

10 30.01.2013

Série má pozvolně, ale rozhodně vzestupnou tendenci, bezesporu související s vyzráváním autora. Zatímco Eragon je pohádka, jejíž jediná dějová linka jde přímo od A do B, Eldest nesměle a zatím dost neohrabaně koketuje s větvením děje, Brisingr je již opravdovou knihou. Nic převratného nebo originálního nepřináší, stále je dost očekávaný, v čele s nezbytnou bitvou na konci, ale upoutá, dobře se čte a hlavně díky lince s Roranem a především pár výletům do Safiřina "nečlověčího" uvažování (kvůli kterým dávám o hvězdu více) je přeci jen Brisingr o trošku více než ten klukovský sen o hrdinovi, jimiž byly předchozí dva díly.

minispoilík: Tak jako jsem dle indicií v knihách a jejich názvu odhadoval při čtení prvního dílu že Eragon bude mít jednou svůj modrý meč a ten se bude jmenovat Brisingr, teď jsem zvědav jestli mi vyjde další typ, totiž že Murtagh se vymaní z vlivu Galbatorixe a pomůže Eragonovi v boji proti němu v poslední velké bitvě na konci Inheritance. A stejně jako mě podobné odhady a typy motivovali k dalšímu čtení po dokončení předchozcíh dílů, bude tomu tak i teď a sérii rozhodně dočtu...jo, někdy stačí i málo.

6 21.12.2012

Hlavním hrdinou knihy je deviant, konkrétně pedofil, jenž si svou deviaci uvědomuje a nejprve se ji snaží bránit. Při své inteligenci si svou nebezpečnost uvědomuje, ačkoli částečně ji i nechápe a svou neuspokojenost přičítá společenským předsudkům a na nich vybudovaným zákonům. Přesto se v rámci společnosti snaží chovat tak, aby jí nebyl nebezpečný. Právě zrůdnost následků na nesvéprávnou oběť je společenskou nebezpečností tohoto druhu deviace. Humbert nakonec podlehne svým pudům k čemuž mu otevře dveře přistěhování se do domu Hazeových a spřádá svůj ďábelský plán, jehož realizace je nakonec hříčkou osudu mnohem jednoduší a mnohem rozsáhlejší než očekával. Zpět ale k deviaci, když tak čtu řádky psané z pohledu pedofila, dere se mi na mysl srovnání s homosexualitou. Není snad toto také deviace? Můžeme samozřejmě diskutovat o rozdílnosti nebezpečnosti obou. Pedofil je přitahován k jedinci který se ještě sám nedokáže rozhodovat a především si nedokáže uvědomovat následky chování a činů, který je díky tomu snáze ovlivnitelný a svým způsobem bezbraný. Kdežto homosexuál je přitahován k dospělému, v plném důsledku se rozhodujícímu jedinci, v idálním případě jedinci trpícímu stejnou deviací. Vztah dvou homosexuálů není společensky nepřijatelný díky své nulové nebezpečností. Vztah pedofila s nezletilým normálním jedincem je nepřijatelný absolutně! Z hlediska tohoto zamyšlení je důležitá ještě jedna událost v knize popsaná. Hlavní hrdina přijde o svou první lásku, lásku kterou prožil když byl ještě sám dítě. Dále v ději naznačuje že se přes to nikdy nepřenesl, že sexuálně zůstal stále v období první lásky. O tom zda je jeho deviace vrozená, nebo získaná v důsledku této události (tragická ztráta první lásky) můžeme mi, psychiatricky a psychologicky nevzdělaní laikové pouze spekulovat, ale připustíme-li přecejen že může být získaná, i dnes velmi moderní, nejen tolerovaná, ale dokonce podporovaná deviace, tedy homosexualita, získává společensky nebezpečný rozměr. Jde o děti vychovávané stejnopohlavními páry. Jasně, namítněte že zákon adopci neumožnuje, ale nemluvím o adopci, ale výchově dětí, nemusí být adoptované, ale vlastní, což je v případě lesbického soužití velmi časté. Pokud může být deviace nevrozená, ale získaná, neriskujeme že ji takto vychované dítě s pokřiveným pohledem na to co je a co není normální, získá?

7 20.09.2012

Při čtení první čtvrtiny jsem permanentně nadšen! První návštěva Metaverza (ostatně jako každá další) bere dech. Pak přichází zvolnění, ale pozor - v žádném případě nuda! Vždyť se pohybujeme v nesmírně originálním světě skejťáků, programátorů, poslíčků s pizzou, frančíz, Voru a Sumerské mytologie převedené do binárního kódu virtuálního světa téměř se prolínajícího světem skutečným. Akční "hero" skorozávěr na Voru je Samurajská verze Ramba v post-apo světě lidských trosek a je trošku...no trošku kyberpunkově šílený. A přesně takový má být!
Po celou dobu čtení s vyjímkou první čtvrtiny jsem uvažoval, jestli tuhle knihu zde ohodnotím třemi, nebo čtyřmi hvězdami. Dočítám poslední stránku, stále nevím. Zavírám knihu - tři, čtyři? Vstávám, odkládám ji do knihovny a v hlavě mi šrotuje co jsem právě dočetl. Jasně, dám tomu čtyři. Už kvůli Metaverzu. Jdu se napít do kuchyně a pak do obýváku k PC. Klikám na záložku databáze knih a svůj profil. Právě čtené knihy, Sníh, pět hvězd a přesunout do přečtených - ANO. Pět? Jasně sakra! Proč? protože to není jen úchavetné metaverzum ale i reálný svět co je perfektní. Tohle je kyberpunk jak má být. Naprosto a diametrálně odlišný od jakéhokoli jiného sci-fi a nejen to, ale i od jiné kyberpunkové knihy. A v tom je síla tohohle podžánru - ten neskutečný fantaskní záběr. Není to Gibson, není to Sterling, není to tedy ani Neuromancer, ani Schismatrix. Je to Neal Stephenson - Sníh. Naprostý originál který čtenáře zavede do propracovaného vizionářského světa který nemá obdoby. Co chcete od Kyberpunku víc? Co na tom že se občas objeví drobná nelogičnost? Co na tom že některé věci moc nedávají smysl? Ta kniha je pecka a po dočtení ve mě převládá pocit nadšení a naprosto ubíjí detaily které mi při čtení trochu vadili. Sníh patří do základní velké trojky Kyberpunku spolu se jmenovaným Neuromancerem a Schismatrixem - zaslouženě. Doporučuji a já jdu shánět Diamantový věk.

...jo a zkusím Second Life :-D

10 23.06.2012

Nejde o knihu (vlastně událost, protože kniha dost hluboce vychází ze skutečné historické události) kde jsou popisována zvěrstva páchaná církví. Inkviziční tribunál je instituce zaštítěná jak církví, tak světskou mocí, ovšem nepodléhající plně ani jedné z nich. Spíše než církev samotná má na vzniku inkvizičních procesů vinu spíše doba k tomuto vhodná. U procesů pod taktovkou Bobliga, jde o dobu bezprostředně následující devastační třicetileté válce, která de-facto začala na území českého království a jejíž součástí byly tragédie jako Bílá hora (a její následky), nebo dvojí přezimování (provázené silným drancováním) švédského vojska. Země byla na kolenou, chaos a bída dávali prostor tmářství, pověrám a bludům. Do této situace je po nicotném prohřešku místní žebračky povolán nedostudovaný právník Boblig, jenž má jisté zkušenosti s čarodějnickými procesy ze sousedního Slezska. O jeho předchozím působení kniha i historické prameny mlčí, což je dáno zvykem, že ve Slezsku se s čarodějnicí pálily i veškeré dokumenty související s procesem. Absence tohoto zvyku na moravě mimochodem dochovala dostatek pramenů pro sepsání Kaplického románu. Boblig, masový sadistický vrah rozpoutává nejprve ve Velkých Losinách, později i v Šumperku monstrózní proces doprovázený atmosférou strachu. Nejprve nikdo nebere jeho osobu příliš vážně. Pouze jediná osoba si však uvědomuje plný rozsah nebezpečí - Kryštof Alois Lautner, děkan Šumperský, člověk všestraně vzdělaný a lidmi oblíbený. Paradoxem je že právě Lautner, který má v knihovně více knih o čarodějnictví než si Boblig vůbec dokáže představit že jich existuje, se stává hlavním oponentem ale i překážkou běsnícího sadisty Bobliga.
"Stalo se vám během vaší kariéry že byla zjištěna nevinnost obviněné osoby?" plně vystihuje způsob vedení procesu. Vina je dána, jen musí být přiznána. Kdo dokáže zastavit inkvizitora? Komu se zodpovídá? Církvi? Státu? A komu se inkvizitor zpovídá??? Lautner spolu s hrstkou dalších, kteří pochybují o činech prováděných nebo přikázaných inkvizotorem, brzy pocítí bezvýchodnost situace. A vrah se stává zákonem.
Kniha Kladivo na čarodějnice je obžalobou lidské malosti a zbabělosti, ale i varováním. Ačkoli vypráví příběh 350 let starý, je až mrazivě aktuální. Vždyť co jiného, než moderní hon na čarodějnice je například Global Warming? Viník je znám (CO2) jen vinu je třeba dokázat (torturou provedenou na výsledcích vědeckých studií - vyzdvižení těch, jenž dokážou vinu a zanedbání těch které ji vyvrací). A nebo co jiného jsou některé mediální kauzy? Nepotřebujeme církev aby byl hon na čarodějnice rozpoután. Motivy a důvody jsou stále stejné - peníze, majetek, moc...

26 13.02.2012

Jsme generace mužů které vychovaly v ženy...
Musíme žrát brokolici a dýňovou polévku? Mozek ženy funguje jinak než mozek mužův, nejběžnějším a známým projevem je to, že žena dokáže dělat více věcí najednou. Nemluvím o tom, jestli je lepší mužský, nebo ženský mozek, nebo nedejbože nějaké nesmyslné úvahy zda jsou lepší muži nebo ženy. Mluvím o tom, že každý je specializován na něco jiného, z historického "jeskynního" hlediska, protože civilizovaný člověk je výstřelek posledních pár tisíc let, ale předtím se člověk tisíce let přizpůsoboval žití v divočině.
Muž lovil divoká zvířata, válčil s konkurencí (ať už v podobě jiného člověka nebo divokého zvířete), vyvrhoval, stahoval, pekl maso. Dělal to proto aby přežil on, jeho žena, dítě, kmen...
Žena udržovala oheň, sbírala plody, činila kůže, vařila jídlo, obstarávala jeskyni a během toho všeho se starala o děti. Dělala to proto aby přežila ona, její muž, dítě, kmen...
Tomuhle se pravěký člověk částečně učil, ale částečně mu to během těch staticíců let přešlo "do krve" a mozek se přizpůsobil. Mužův - lovcův mozek funguje v search & destroy módu. Lovec - kořist a nic jiného neexistuje. Kdyby se lovec nechal rozptýlit ze stoprocentní koncentrace na kořist vnímáním čehokoli co se děje jinde, kořist uteče a lovec neuspěje. Kdyby se žena zaměřila pouze na jednu věc jako lovec, dítě které drží v jedné ruce a potřebuje péči 24 h denně, nedokáže druhou rukou sbírat ovoce, udržovat oheň, zvelebovat jeskyni a neuspěje.
Jenže co když se sběrač snaží během několika staletí domestikovat šelmu, potlačit přirozené pudy lovce získané během stovek tisíc let vývoje? Přece násilí je tak ošklivé, nemůžeš strčit do holčičky tak, že spadne na zem jen proto, že ti vzala bonbón. Nemůžeš střílet po všem co se hne včetně naší kočky, když si hraješ na vojáky...vždyť hrát si na vojáky je špatné a ty jsi zlý a agresivní chlapeček. Nesmíš jezdit tak rychle autem, co kdyby se ti něco stalo. Jak tě může bavit ten horor, nebo akční film, vždyť je tam tolik krve a násilí. Musíš být citlivý (citlivý lovec ronící slzy nad vnitřnostmi své kořisti?) a pozorný.
KONEC ventilování násilí, konec lovce = moderní muž!
Jenže instinkt je tu stále, ten nemohl být vymazán během tak krátké doby. Lovec je stále uvnitř, dusí svou přirozenost a eskaluje napětí. Výsledkem není moderní muž, ale komplex a nahromaděná agrese, která může explodovat, v extrémním případě třeba tak, jako například v případě Michaela Douglase ve filmu Volný pád, schizofrenií v Klubu rváčů nebo každodenní výpravou za ultranásilím v Mechanickém pomeranči.
Milované maminky, přítelkyně, učitelky, manželky, nechte nám naše chvilky, kdy se změníme v lovce a upustíme páru. Nechte nás porvat se jen pro radost z boje, nejsme špatní, jsme jen trošku jiní. Nechte nám naše násilí, než se změní v ultranásilí. Nepotřebujeme chápat proč, když vám jiná žena něco provede, nasadíte umělý úsměv, ale za jejími zády ji zničíte, nejraději zraněním jejích citů. Vy zase nepotřebujete chápat proč, když muži někdo jiný něco provede, ten jde, dá mu přes hubu a pak zase vše dobré.
Nechte nám naše Kluby rváčů, ať už jsou čímkoli!!!

26 10.02.2012

Právě jsem dočetl Černočernou tmu a...wow! Když jsem v době kdy vycházela v originále mluvil o nadějích, doufal jsem že bude nová čtyř-novelová Kingovka v duchu dobrých tradic Čtyř ročních dob a Čtyř po půlnoci, tedy výborná. Nečekal jsem ale, po těch více jak padesáti přečtených kingovkách, mezi kterými samozřejmě nechybí emočně destruktivní Řbitov zviřátek ani brutálně vyšinutý Nadaný žák, že mě King dokáže rozebrat. Dokázala to hned první novela - 1922. Příběh který se zaryje do morku kostí už po prvních pár stranách, nejen svou zrůdností. Geniálně budovaná atmosféra doby, prostředí i činu mi nedovolila odložit knihu dokud jsem to nezdolal, což se nakonec stalo se zatajeným dechem, zvláštními pocity a mrazením v zátylku. 1922 je skvost a po dočtení jsem se, s chutí a lehkou obavou o kvalitativní vyváženost všech čtyř novel, vrhl na Velkého řidiče, druhou, přesto zcela jinou sondu do mozku vraha. Všechno je jinak, společný je čin...ačkoli opravdu? Vražda a Vražda...češtino, pomoz mi...mohl bych použít Mord - 1922 a Vražda - Velký řidič (češtino díky) abych odlišil že popisované činy jsou naprosto něco jiného (to platí i v dalších dvou novelách). A dále Prodlužování času, zřejmě nejslabší článek knihy, ovšem stále pětihvězdičková záležitost. Jde o nejkratší věc, takže autor zřejmě neměl tolik času čtenáře rozsápat. Není to rozhodně tak slabý článek jako Dýchací metoda ve Čtyřech ročních dobách, naopak, velmi kvalitní a možná nejpřemýšlivější ze čtyř. Nebudu spoilerovat, ale vy co jste to četli - vybrali by jste někoho, nebo se raději rozhodli obchod neuzavřít??? Další vrchol knihy (vím, mám jich tu nějak moc...tady jsou vrcholné asi tři ze čtyř novel :D) přichází s Dobrým manželstvím. Opět naprosto mistrně budovaná atmosféra která vrcholí postavou starého kulhavého detektiva. Vlnobití se uklidňuje a autor nás jen lehce houpá na vlnkách. Tušíte jak se postavy zachovají, jak to dopadne, protože tak to dopadnout musí, ale tahle pasáž není o napětí nebo rozuzlení příběhu. Je to jen lehké zhoupnutí na vlnkách slov. Meditace, literární jóga možná. Vlastně nevím jak to nazvat a je asi jedno co to je, jen vím že od strany 305 si to zítra přečtu znovu - a nechám se zhoupnout...zkuste to také.
Spojovacím článkem všech čtyř novel je vražda, vražda která je ale v každé novele naprosto odlišným činem. Přečetl jsem jednu z nejlepších Kingovek, knihu perfektně vyváženou a bez hluchého místa s naprosto vybroušeným a vyzrálým stylem, která má ještě jedno plus. Doslov, ač kraťoučký, je možná ten vůbec nejlepší který jsem měl to štěstí si přečíst...s tím úplným závěrem který již citovali jiní jde o dokonalou tečku dokonalého díla. Poklona...a mistře? Nikdo neumí vyprávět příběhy tak, jako vy.


PS: Závěrem si dovolím jeden soukromý typ pro ty, co ještě nečetli. Až budete za stranou 90, pusťte si song Nothin´ od Roberta Planta a Alison Krauss z alba Raising Sand. Klidně několikrát za sebou. A pak mi dejte vědět .o)

19 23.01.2012

Tohle není hra. Není to dobrodružství, ani romantika. Není to zkouška odvahy a hrdinství. Je to krutá bestie, jíž říkáme Válka. Válka, mrzačící a nesmyslná, beroucí a zraňující, stavící člověka proti člověku a nedotazující se na důvody nebo důsledky. Smyslem války je válka sama a neohlíží se na oběti. Pohlcuje těla i duše všech, kterých se dotkne a svou zvrácenou logikou ničí, týrá a drancuje.
Nebeští jezdci vás dostanou do války, ale ne do té černobílé války, plné superhrdinů a "těch zlých", ale přesně do té války o jaké píšu v prvním odstavci. Rozměr knihy je lidský, spíše šedivý než černobílý, ale především mrazivě a reálně krutý. Pochybnosti, smrt, beznaděj, přirozená lidská krutost, ale i obětavost nebo schopnost odpouštět, to vše je příčinou, že kniha čtenáře emočně rozsápe jako kus hadru a ještě dlouho po dočtení nedovolí usínat v klidu.

18 11.10.2011

Duna je neopakovatelná (myslím celou šestidílnou sérii) a proto není na místě její srovnávání s jakýmkoli dalším počinem (nejen) jejího autora. Pokud bych totiž vzal Dunu jako nemístné nastavení laťky, Vyslancům musím přiřknout tři hvězdičky. Berme ale knihu v globálním kontextu a pak se nám do rukou dostává velmi dobře napsaná, poutavá a zajímavá sonda do problematiky stvoření umělé inteligence, přesněji uměle stvořeného "vědomí". Na celém rozsahu rozvíjená úvaha o definici vědomí je pouhou první překážkou na cestě za jeho "výrobou", respektive jeho stvoření člověkem. Frank Herbert nás bravurně seznamuje s obtížemi a problémy které vyvstávají už v teoretické rovině pokusu o něco podobného. Přidává ingredience morální a v menší míře dokonce náboženské roviny problematiky člověka - stvořitele, nebo chcete-li člověka boha. Nebyl by to ale Herbert, autor nejpestřejší filosofické ságy ve světě sci-fi, aby problém neobsáhnul ještě šířeji. Zabývá se tak motivem daného činu i nástroji podřízenými, hlavně ale uzpůsobenými, přímo pro dosažení cíle. Autor vidí téma v širokém kontextu a opět nutí přemýšlet.
Vyslance do prázdna necítím jako zásadní knihu žánru, rozhodně ale jako knihu která mi přinesla víc než pouhých pár chvil s knihou, odreagování nebo jen zábavu.
Závěrem si dovolím optimistickou poznámku k tématu: Skynetu se ještě dlouho bát nemusíme. .o)

5 15.07.2011

Uznávám že první část se dá považovat za ideologicko-filosofické dílo, které se neomezuje pouze (ačkoli převážně) na překrucování, potažmo přesný opak ideologie křesťanství a nutí k jistému stupni zamyšlení. Pokud bych to k něčemu ale měl přirovnat, pak možná k neméně zajímavým a převratným ideologiím - nacionalismu nebo komunismu. Tedy ideologiím utopickým a nebezpečným. Krásná nosná LaVeyova myšlénka "nenechat si nic líbit" totiž kolabuje v okamžiku kdy se podle ní začne řídit dostatečný počet lidí. Dá-li ti někdo facku, oplať mu dvonásob. OK, pokud ten druhý nebude zastávat stejnou vizi. Pokud bude, ocitáme se na krvavé sicílii a stálým dvojitým násobením odplaty se dostáváme k Vendettě. Pokud se zamyslím konkrétně nad tímto vymezením-se učení Ježíšově, tedy křesťanství, vyhrává křesťanství, tedy "pokud ti někdo dá facku, nastav mu druhou tvář". Toto není o slaboštví, ale o schopnosti dát druhou šanci. Morálně je pro mě na mnohem vyšší úrovni člověk, který dokáže dát druhou šanci, než ten, kdo vždy okamžitě oplácí stejnou mincí. Myslím, že tenhle příklad jako důvod toho, proč Satanskou bibli nežeru docela stačí. Podobných paradoxů je v ní totiž spousta. Neobhajuju tu křesťanství, které má na svědomí spoustu zla, mnohem více než LaVeyův satanismus, ale uvádím příklad k zamyšlení - každý chléb má totiž dvě kůrky a pokud LaVey vykládá bibli a vymezuje se vůči ní, můžete to přijmout, ale můžete se také zamyslet jestli to vysvětlení je správné, jestli to nejde chápat i jinak. První část této knihy bych k přečtení i doporučil, právě coby podnět k přemýšlení.
Druhou část, která je jakýmsi úvodem do satanských kuřbuřtských onanií postavených na nesmyslném základu (který nevychází ani z historických "čarodějnických" nebo "inkvizicí postihovaných" rituálů nebo způsobu života, ani není postaven na uctívání přírody nebo soužití s ní) už rozhodně nedoporučuju. Jde o opravdovou snůšku blábolů, která se dá považovat jen a pouze...za snůšku blábolů.

23 19.03.2011

Stařec a moře je vlnka na klidném oceánu, ptačí pírko klesající ze střechy, přesýpající se duna jemného písku ve vyprahlé poušti. Stařec a moře je sen, prchavý a neuchopitelný (jako vlnka, pírko, nebo duna), který nesmí skončit! Hemingwayův dopis na rozloučenou kterým se před smrtí stal nesmrtelným. Tato krátká novela je učebnicí člověčství, filosofie vztahu lovec-kořist a konečně i čas neznajícím a času vzdorujícím diamantem který vrývá do ledových lidských srdcí zářezy, vyhlazuje hrany, obrušuje plošky a tak z nich dělá umělecké předměty.
Není těžké toto dílo pochopit, ale podle toho co se denodenně děje na světě je těžké si z něj vzít opravdové ponaučení, nechat se jím ovlivnit. Za sebe můžu říct jen to, že lesklejší a rovnější podnos nenajdete...děkuji za díla s takovou hloubkou s úchvatnou a neopakovatelnou atmosférou, jakou má Stařec a moře.

32 25.02.2011

Má třetí McCarthyovka mě už příliš nepřekvapila. Syrovostí a beznadějností po Cestě? Nelze. Brutalitou a údernou minimalističností po Dítěti božím? Nelze. Zklamání to přesto není. Poctivý, ale přesto vyjímečný western který není oddychovou četbou která propluje mezi řádky a po zavření knihy a založení do knihovny na ní bude sedat jen prach. Naopak. Ihned po dočtení začíná v hlavě zrát. Sládnout i kysnout zároveň.
Kniha stojí na silné postavě, Johnu Grady Coleovi, hrdinovy jenž je spíše záporný než kladný, přesto obdivuhodný. S takhle silnou postavou se u McCarthyho setkávám poprvé a dělám si naděje že i v Hranici mi bude někdo takový představen. Dle anotace na přebalu trilogie se ve třetím dílu spojí hlavní postavy předchozích dílů. Dozvíme se zda John Grady Cole našel své místo na světě? Moc bych mu to přál...

7 25.02.2011

Neskutečné! King překonal sám sebe, zbořil hranice hned několika žánrů a napsal emocemi prosáklou knihu která spojuje paprsky mnoha těch právě bořených žánrů. Příběh dobra a zla, příběh dobrodružství mladého Pistolníka, který z jeho horkého romantického srdce udělal diamant - ryzí, ledový kus toho nejtvrdšího nerostu.
Především jde ale o příběh lásky, což je po brutálních pustinách obrat o 180°, přesto správným směrem. Při čtení nebudete...kde čtete, v křesle?...v křesle, ale po boku Rolanda. Možná ne po jeho boku, možná spíše jeho součástí. Prožijete s ním hluboce citový příběh jeho mládí a začátek putování k věži. Budete Rolandem a jeho příběh bude vaším příběhem. Zažijete lásku i nenávist, lásku Rolanda a Susan, nenávist k odporné intrikánské čarodějnici. Zamilujete se do Susan, budete nenávidět ničemné muže. Budete milovat Rolanda, ale hlavně začnete nenávidět jednoho krutého, nevypočitatelného, masochystického a zvráceného geniálního hajzla - Stephena Kinga.

Pustiny, nejtemnější díl série Temná věž je zároveň i dílem nejdobrodružnějším. Tři vyvolení přemáhají své vnitřní démony a konečně začíná opravdová cesta za věží, leč Pistolník sám musí se svým nitrem dál bojovat. Pokud kniha Pistolník byla předehra a Tři vyvolení rozjezd, Pustiny rozbíhají příběh do vražedných obrátek. Po cestě paprsku se dostáváme do post-apokalyptického světa, zažijeme nejvypjatější chvíle série při přechodu mostu, narazíme na známky zkázy a destrukce světa i duší, včetně té Rolandovi. Ač se to v té chvíli zdá nemožné, k dalšímu zrychlení obrátek dochází s příchodem do hnijícího města Lud, plného šílenství a degenerace. Pokud Stephen King někde dosáhl vrcholu své kariéry, je to jednoznačně na přelomu knih Pustiny a Čaroděj a sklo epizodou s Blainem Mono. Degenerující umělá inteligence se sebevražednými sklony řítící se, stejně jako příběh, vražednou rychlostí po rozpadající se dráze kde jediný vryp času do spojitosti materiálu trati může způsobit zkázu. Ruská ruleta v pustinách - nejmrazivější postapokalyptické vizi na jakou můžete v literatuře narazit. Umírající těhotné matky, zoufalost, beznaděj, radiace, mutace, jed a hnus jako pozadí hry o život, život Pistolníka, jeho vyvolených i existenci světů. Mistrovská gradace už tak perfektní knihy. Stephen King v Terror Train dosáhl nesmrtelnosti! A čtenář? Čte ještě několik dní po konci knihy...ze setrvačnosti...

13 14.02.2011

"To Hyperion byl: — již na vrchol
žulový jasnou nohou stoup’ a stál
tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt
mu ještě ohavnějším divadlem."

Hyperion je literární symfonií! Tak jako Beethoven ve své 9th symfonii, dosáhl i Simmons v Hyperionu dokonalosti. Jako symfonie, skládající se z jednotlivých vět, které jsou samostatnými složkami fungujícího i propojeného celku, jednotlivé vyprávění (věty) hyperionu jsou součástí kompaktního celku. Ihned po imaginativním Preludiu s konzulem, který na své lodi v dešti hraje na svého steinwaye, nastupují smyčce první větu, Andante, příběh kněze, deníkovou formou pojaté sci-fi s náboženským podtextem a zasvědcuje nás do prvních mystérií světa Hyperionu. Následuje Alegro, voják, pocta military sci-fi drtících dechů a plechů vyváženě kontrastující s jemnou, smyčcovou romantickou, až erotickou ingrediencí. Zvolnění, Addaggio, básníkův poetický příběh utrpení dlouhého života, bolesti, zoufalství a beznaděje. Allegretto, učencův filosofický příběh, nastoluje prostřednictvím nejemočnější zápletky knihy klasické otázky všehomíra. Stárnoucí Sol se svým Abrahámovým dilematem se stává mou nejoblíbenější postavou celého Kantosu. V následujícím Intermezzu se dovídáme proč ze sedmi poutníků vypráví svůj příběh pouze šest. Hyperion graduje mohutným kyberpunkovým Presto detektivky, která je netradičně pojatým příbehěm lásky a hledání pravdy, hledání a překonávání překážek, se svým způsobem Shakespearovsky tragickým koncem. Závěr opět trošku zvolňuje tempo, Allegro, avšak opět přidává na citech. Podmanivý příběh konzula je ekologickou space operou, při které člověk pluje s delfíny pod plovoucím ostrovem a po tvářích tečou slzy štěstí, aby se v závěru naučil nenávidět sebe i rasu ke které patří. Simmonsova symfonie je se svou geniální, v žánru nevídanou Boccaciovskou strukturou, mystikou, propracovaností jakož i citlivostí, nevídaná a je kultem nade všechny. Kultem větším než Kult štíra a podmanivým zážitkem, modlou a skvostem.

"Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se
hned z padlých starých božstev s mnohými,
již bloudí marně pustých po březích.
Na harfu delfskou zatím zbožně hrej
a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti
též dorské flétny zpěvy lahodné;
neb aj! toť pro Otce je veršů všech."

Kult skončil, ale příběh je nutno dovyprávět. Dan Simmons, čaroděj slov, rozeznívá delfskou harfu a vtahuje čtenáře do světa hyperionu, aby splynul s Johnem Keatsem, znovuzrozeným, tím, jenž přichází před Tím, pozorovatelem osudů našich poutníků. Pokud Hyperion je Beethovenovou 9th, pak Pád Hyperionu by mohl být Mozartovským Requiem Hyperionu. Zcela podmanivé vibrato osudu světa hegemonie, hrobek času, technojádra i samotných poutníků, napínavé vyprávění, dokonalý příběh bez logických a dějových chyb končící strhujícím rozuzlením, to je Pád hyperionu. Dies irae, vypuknutí války s vyvrženci, intriky a nejednozanačnost první části příběhu plynule přechází v precizní Kyrie eleison za lidstvo, aby jsme v poslední části s otevřenou náručí uvítaly Armaggedon a hordy Chaosu. Pád Hyperionu si zahrává s aktuálními otázkami, otázkami které budou aktuální vždy a dělá to s grácií a precizností která vtáhne a donutí přemýšlet. Pokud se v souvislostí s Hyperionskou sérií stal terminus technicus "Hudba sfér" obehraným klišé, pak se omlouvám, ale literární Hudba sfér je u Hyperionu hmatatelná.

16 12.02.2011

"Žánr science fiction má tu výhodu, že může vytvářet paraboly, vyprávět příběh natolik vzdálený realitě, že je možné popisovat v něm skutečný svět, aniž by se od něj lidé oddělovali zdí."
jak píše John Scalzi v předmluvě nového vydání Věčné války z roku 2009. Málokde to platí tolik, jako v tomto případě. V době prvního vydání románu se zdálo že jde o sci-fi o Vietnamu. Až desetiletí ukázala, že jde o knihu o jakékoli válce. O válce z pohledu zdravého člověka, který ve své dutině lebeční nemusí celý svůj život vláčet jakousi zelenou břečku, ale má v ní mozek. Už jen tento pohled a jeho mistrné podání je dostatečným důvodem k přečtení Věčné války. Není ale důvodem jediným. Můžu zmínit čtivost, napětí, nebo dobrodružství které zažijete, ale rozhodně nesmím zapomenout zmínit budoucnost. Budoucnost kniha představuje poutavě, romanticky (Nebe) ale především hutně a depresivně (Země 21. století, Člověčenstvo 32. století). Rozhodně musím doporučit a bez nejmenší výhrady i uznat právo této knihy na veškerá ocenění v čele s Hugo, Locus a Nebula Award.
A ještě závěrem: Vůbec mi nevadil Heinleinův zelený pohled ve Hvězdné pěchotě, užil jsem si jí, přesto je Věčná válka o třídu lepší kniha!

5 31.01.2011

Pokud bych knihu opravdu byl nucen k něčemu přirovnat, opravdu neváhám a přirovnám k deklarovanému Svědectví. Armáda opět experimentuje s virem, oproti svědectví ale nezabíjí, nýbrž mění. Opět se hodně nacestujeme, dokonce mnohdy ve stejných lokacích jako ve Svědectví - Nevada, Las Vegas, Colorado. Opět bude hrát roli víra, ačkoli v tomto případě zdaleka ne takovou jako u Kingova díla. A opět máme "ostrovy přežití" a to jak ty dobré, tak i zlé. Možná se teď nabízí otázka, zda má vůbec cenu to číst, pokud už máte Svědectví přečteno. Odvažuji se tvrdit že ano. Přechod i přes mnoho podobenství není převyprávěné Svědectví a rozhodně se nudit nebudete. Je to čtivé, je to dobrodružné a napínavé. Pořád se něco děje, což u knihy tohoto rozsahu není samozřejmost. Přechod je živý a poutavý, pro období jaké obsáhne (cca 100 let) i pro rozdílnost jednotlivých "dobrodružství".
Dnes, kdy post-apo zkomírá na nedostatek nápadů (o čem chcete psát ze světa po katastrofě, než o přeživších kteří se snaží katastrofě čelit, případně potkat jiné přeživší a čelit jí spolu s nimi?) je o povedené knihy tohoto podžánru nouze. Přechod povedenou knihou bezesporu je, ačkoli originální, převratný nebo naprdelposazující není. Těším se na pokračování...

7 22.01.2011

Kniha která u mě vyvolala zájem o letectví a mánii se čtením knih o letadlech. Letiště, May day, Let do nebezpečí...žádná z dalších knih na dané téma však tuto Crichtonovku nepřekonala, třeba i přesto, že mnohé byly o letectví více než Let číslo TPA 545. Opět precizní a do hloubky zasvěcený Crichton ve vrcholné formě. Poodhaluje nám zákulisí gigantické firmy, miliardových zakázek, čínské strategie, vyšetřování leteckých nehod a uvádí nás do komplikovaného a zajímavého světa letectví. Především však, a to možná více než leteckou branži samotnou, si bere do hledáčku média. Komunikace s médii a média samotná hrají v knize důležitou roli. Michael Crichton vám dá okusit zrůdnost bulvárního tisku, honbu za senzací a bezcharakternost paparazzi, stejně jako obranné metody tiskových oddělení.
Kniha ale není příliš vhodná pro seznámení s autorem, v rámci jeho bibliografie jde o dílo náročnější na četbu díky detailnosti a pomalejšímu dějovému plynutí. Akční momenty; napětí; husí kůže; čtivost; nic z toho nechybí, přesto pro začátek sáhněte raději po Jurském Parku nebo Proudu času.

8 16.01.2011

Pláž, žár v chodidlech, svěží podvečerní vítr naráží do nechráněného těla stojícího na hranici omývané vlnami. Nemrkající pohled upřený na oranžové slunce sklánějící se k vodnímu horizontu. Svět se noří do nepřirozených barev. Ve vlnění poskakují oranžové plameny a olizují surrealistickou loď vznášející se vysoko nad hladinou, daleko, skoro až u horizontu. Stačí natáhnout ruku a může se jí dotknout. Nebe se topí v červené barvě, vodní hladina stoupá a naráží do plujících oblaků. V očích jiskry, záchvěv bělma, poskakující plamínek tají skutečnou barvu očí, modrá? Zelená? Obloha padá do vody, další záchvěv v očích. Záchvěv lodi, šířící se drobné vlnky roztančí hladinu. Přichází soumrak, zakřivený horizont, souboj živlů, oheň ustupuje. Žár se vytrácí, střídá ho chlad. Chlad šířící se z modrých očí do mozku, míchy, ramen, dlaní. Zachvění prstů, zhoupnutí lodi pod hladinou, kotníky v písku. Stříbrné střepy vypálené z hladiny, možná z lodi, míří neomylně do hnědých očí, nebo zelených? Zvuk vnímaný tělem. Černá hladina pohlcuje světlo, přichází temnota. Pod hladinou se cosi skrývá. Kolena v písku. Loď je blízko. Chaluhy, medůzy, temnící obloha, oči se zavírají, tělo se noří do písku, písek se prolíná s vodou, voda s oblohou. Vše je jedno. Postava na pláži, pohled upřený na loď. Loď mizí. Všechno není nic, jedno je vše a nic není jediné.

Surrealismus je pocit, surrealismus je fantazie, surrealismus je veselý i depresivní.

Oči...chvějící se...

9 16.01.2011