Zmiu komentáře u knih
Kniha postupně probírá indickou, íránskou, řeckou, římskou, keltskou, germánskou, slovanskou a baltskou mytologii, a ukazuje podobnosti, jak jazykové, tak i podobnosti mýtů samotných, (i když v pár případech je ta podobnost už trochu násilně vytvořená). Byla to jedna z prvních odborných knih z religionistiky, kterou jsem četla, a i když dnes už Dumézilovské výklady, které Puhvel následuje, nepřijímám tak nadšeně (ba právě naopak), stále si myslím, že takhle kniha je velmi dobrá, protože přinejmenším seznámí čtenáře s velkým množstvím mýtů, a to velmi podrobně.
Konečně jsme se dočkali dalšího překladu staroseverské literatury s pořádným úvodem, poznámkovým aparátem, a tak krásnou grafickou úpravou, že už od pohledu jsem si tu knihu zamilovala. Je zde sice pár drobností, které mi zcela nesedí, ale nebudu hnidopich, tato kniha si zaslouží právem nejvyšší hodnocení, a doufám, že podobných vydání bude přibývat. Stejně jako Sága o Hervaře, i Eddica Minora vyšla u vydavatelství Herrmann & synové.
Na malém prostoru spousta informací. V době, kdy o severské mytologii v češtině nebylo skoro nic (ne, že by to dnes bylo lepší), patřila tato kniha k tomu lepšímu.
Příběh čtyřlístku a nebezpečného magnetu, moc se mi líbil.
Sice jsem se dozvěděla nějaká fakta, a kniha se mi četla dobře, nicméně mi dost vadilo dost jednostranné řešení, propagující léky, léky a zase léky. Další možnosti, jak řešit ADHD byly sice zmíněny také, ale vždy jen v kombinaci s léky. Plus problematické vedlejší účinky, problémy diagnózy, kdy se dost těžko příznaky odlišují od jiných dispozic (nechci fakt používat slovo porucha). Z knihy jsem opravdu rozpačitá, protože mi potvrzuje to, co z ADHD dnešní společnost dělá. Každému dát diagnózu a pak ho nacpat přášky, jen aby nevybočoval z normálu... To se pochopitelně netýká jen ADHD, ale to už nepatří k této knize.
Film miluju, a tak jsem si rozhodla přečíst i knihu. Napřed jsem zkoušela číst v originále, a to mě vůbec nechytlo, tak jsem se pustila do českého překladu, a to už šlo líp, to člověk pochopí i ty vtípky. Spousta věcí je v knize jinak, a musím říci, že film mi přijde ve mnoha věcech lépe vyřešený, hlavně větší vzájemná propojenost postav, která filmu dodává švih, v knize není. Na druhou stranu je tam spousta jiných věcí, které se mi taky líbily. Kniha je velmi čtivá, přečetla jsem ji jedním dechem, což se mi opravdu často nestává. Gaiman má vtip, a to je hlavní.
Dost splácané pokračování "královského nacha". Místy vykradená Léč pána z Rožmberka. Příběh mladého Záviše, co si vychová svoji budoucí nevěstu mě fakt neoslnil. Na můj vkus je zde až moc vymyšlených postav, a celkově je to hodně poslepované.
Zpověď člověka, co se dostal do sekty Moonistů, aniž si to uvědomil, a jak se pak těžce od nich dostával. Zajímavá kniha, můžu doporučit.
Jedna z mých oblíbených knih. Jedná se spíše o psychologický úvod do šamanismu, takže nečekejte žádné návody na šamanské cestování a podobné techniky. Jde spíše o dobré rady pro moderního člověka, který zapomíná na věci, které byly dříve naprosto přirozené. Kniha je napsaná v moderním duchu a mixuje dost jednotlivé tradice dohromady, což mně občas trochu vadilo, ale to byl nejspíš autorčin záměr, ukázat, co mají různé tradice společného. Archetypy šamanské tradice jsou, jak název napoví, o principech. K jejich pochopení kniha dokonale poslouží. Jsou zde také návody na jednoduché meditace, což asi není pro každého, ale na druhou stranu je zde spousta životních mouder, která mohou oslovit i čtenáře, který není až tak duchovně zaměřen.
Jedny z mých oblíbených pohádek z dětství. Krásné pohádky a ilustrace k vydání z roku 1979 jsou také příjemné.
Kniha by byla možná i zajímavá, ale překlad byl tak strašný, že jsem ji nedočetla. Naprostá neznalost reálií, (že by Loki byl rodu ženského? ) plus struktura věty jako v angličtině.
Přiřazování run k měsícům a vytváření runových horoskopů je zcela nepodložené. Na knize je pouze zajímavé, že se člověk dozví dost o anglických lidových zvycích, ale to spíše tak mezi řádky. Bohužel zde také chybí, odkud autor čerpal, což ztěžuje pochopení, a čtenář tak nabude dojmu, že si to všechno vycucal z prstu, což bude asi do jisté míry pravda. Ale přiznám, že v době, kdy člověk neměl po ruce jiné knihy v češtiny o runách či podobné tématice, tak jsem knihu dost hltala.
Pro milovníky divokých prasat. Kromě spousty informací o divočácích je kniha doplněna fotografiemi, které jsou jedinečné, neboť autor mezi prasaty žil, a tak měl přístup tam, kam se obyčejně fotograf nedostane. Takový výzkum si žádal své oběti. Nejvíc mě pobavilo, když psal, jak musel nosit stejné oblečení, aby ho prasata poznala po čichu, a jak jeho manželka opravdu nebyla nadšená a musel se převlékat někde v kůlně.
Během svých studií jsem tuto knihu četla několikrát, přesto si z ní jen málo pamatuji. Mnohem srozumitelnější bylo pro mě Bádání o Posvátnu, či Nástin religionistiky. Nicméně každá z těch knih nabízí jiný pohled, a tuhle knihu rozhodně nemůžete přeskočit. Je to základ.
Další z knih, kterou jsem jako dítě milovala. A když můžu, ještě dnes si některé příběhy přečtu.
Pro mě měla kniha jistou hodnotu popisem venkovského života, co tenkrát lidé jedli, jaké knihy četli. Že zrovna Jómské vikingy, Bernótus sagu, a Örvar-Odds sagu, to byl zajímavý výběr. Jinak byla četba spíš utrpení. Na to, jak byla kniha krátká, tak byla chvílemi dost rozvleklá. První část ještě šla, ale druhý díl byl utrpení. Bjartur byl postavou, ze které mi bylo hodně špatně, ale ani ostatní nebyli nijak sympatičtí. Vím, že takový dojem asi kniha měla vyvolat, ale přece jen mám radši literaturu, která mě povznese, než ubije. Docela lituju islandské děti, jestli toto musí číst ve škole.
Oba vztahy hlavních vypravěčů se dále vyvíjejí, dočkáme se nějaké erotiky, vtipných hlášek i trapasů. Žádné velké zvraty, ale něco už je ve vzduchu a další díl nás nejspíš posune někam dál. Pořád skvělá úroveň, ale jednička v sobě měla víc humoru, a dějově byla zajímavější. Tady je vidět, že jde o pokračování, které si připravuje půdu (možná i doslovně :-) ) pro další díl.
Zeyerovo "V soumraku bohů" je převyprávění nejslavnější staroislandské Ságy o Njálovi, hodně upravené, zkrácené, plné romantických vsuvek, a zvláštně přepsaných jmen. Na začátku je do příběhu ještě vsunut jeden příběh ze Ságy o lidech z Vatnsdalu, a možná ještě něco z jiných ság, co jsem neobjevila. Čtu si teď znovu Ságu o Njálovi, abych mohla porovnat, co všechno si Zeyer vymyslel a co nalezneme i v originálu. Například se liší některé osudy postav, někde spojil víc postav v jednu, ale v jiných zajímavých detailech se pozoruhodně shoduje s původní ságou. Přidány jsou zejména romantické popisy, původní styl ság je velmi stručný a věcný. Četba mě ale bavila, možná víc, než původní sága, která je opravdu hodně dlouhá. Určitě by stálo za to vydat příběh znovu s nějakým odborným komentářem, odkud přesně Zeyer čerpal, a porovnat, v čem a jak se odlišoval. Ságy vycházely různě převyprávěné, upravené, tak kdo ví, jaký byl jeho zdroj. V té době tu žádný český překlad ještě nebyl.