Zorka
komentáře u knih
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Moje již několikátá kniha o režimu v KLDR. Tentokrát trochu jiná. Člověka napadne, jak může psát Češka věrohodně o Koreji - ovšem jen do té doby, než vezme knihu do ruky. Autorka totiž zvolila formu autentických dialogů s uprchlíky žijícími v Jižní Koreji, kteří pocházeli z různých společenských vrstev a o režimu smýšleli během svého života také různě. Kniha poukazuje na to, že společenské postavení v KLDR není nikdy zárukou spokojeného života, protože se může změnit ze dne na den. Vždy ale jen k horšímu. Cesta zpět nahoru už nikdy nevede...
Čajová dívka z Kolibříkové ulice
Lisa See
Čajová dívka pro mě byla milým zpestřením, knihou, která dosud nebyla podobná žádné z těch, které jsem četla. Přestože je příběh beletrizovaný, nutí člověka přemýšlet nad krutými tradicemi čínského venkova, hodnotit a porovnávat vlastní život, kulturu a tradice s životem v Číně, ale také vyhledat si informace o Pu-Erhu a čajových koláčích. Nutkavou touhu koupit si alespoň jeden malinký čajový koláček, nasát jeho vůni a ochutnat pravý Pu-Erh bude mít po přečtení této knihy zřejmě každý.
Velká samota
Kristin Hannah
Slavíkem si nastavila autora laťku hodně vysoko a bude velmi těžké ji překonat. Velká samota je hezká kniha, když člověk přivře oko nad prvními stránkami a nad trochu nepravděpodobným závěrem. Popisy prostředí a života na Aljašce mě bavily, stejně jako popisy charakterů tamních lidí. Velkou Marge bych rozhodně chtěla za kamarádku :-).
Než jsem tě poznala
Jojo Moyes
Asi v polovině knihy jsem si říkala, že kniha je moc hezky napsaná, a navíc se z ní člověk doví něco více o životě, prožívání a možnostech kvadruplegika. Nicméně konec pro mě byl více než jasný - čekala jsem jasný happy end a říkala jsem si, že takhle to ale v životě nebývá... Přestože nejsem velký fanda "pohádek pro dospělé", na posledních stránkách jsem se za happy end skoro modlila. Willa i Clarkovou v těch jejich nemožných punčocháčích si člověk snadno zamiluje ...
Ostrov žen moře
Lisa See
Autorka dokáže vždy vybrat skvělé téma, to se jí opravdu nedá upřít. Příběh nejstarších potápěček světa je neotřelý, velmi originální, na pozadí historicky doložitelných (a opravdu děsivých) skutečností vzniklo velmi zajímavé dílo, které stojí za přečtení.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Na "holku z bažiny" jsem se dlouho chystala, ale očekávala jsem něco trochu jiného. Detektivní zápletku bych v této knize klidně oželela, protože život dívky ponechané napospas svému osudu by byl i tak dost zajímavý.
Hluchavky
Luboš Panda (p)
Říká se, že občas jsme hluší všichni - k povinnostem, problémům jiným, pomoci handicapovaným. Jak se ale opravdu cítí člověk, který nemá jeden ze smyslů, si jen málokdo umí představit. Přestože byly některé skutečnosti, které zazněly v této knize, zcela logické, nikdy mě nenapadlo o nich nějak hlouběji přemýšlet. Proto děkuji autorovi za výběr netradičního tématu, které zpracoval čtivě, věrohodně, navíc použil české prostředí a reálie (studovala jsem v Hradci Králové a pamatuji si, že jsme chodili okolo školy pro neslyšící). Za mě opravdu povedená kniha.
Bestie
Dominik Dán
Přestože nejsem nadšený fanoušek detektivek, knihu Dominka Dána jsem přečetla jedním dechem. Vždycky mě zajímaly příběhy inspirované skutečností a psychologické profily lidí, jejichž chování se nějakým způsobem vymyká. Příběh Ondřeje Riga jsem neznala a začala se o něj zajímat až po přečtení knihy. A znepokojuje mě skutečnost, že někdo takový je stále ještě naživu, a loni dokonce požádal (i když poté žádost stáhl) o podmínečné propuštění. Autorův styl psaní je velmi čtivý, svižný, žádná zbytečná slova ani přílišná strohost. Nechybí ani vtipné promluvy a trocha humoru na účet policistů. Takže za mě ano.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Už konec? Sotva jsem začala číst.Tak rychle to uteklo. Jako utíká život... Fredrik Backman je pro mě opravdu vzácným jedincem na současném poli literatury, na němž mám občas pocit, že psát může každý. Backman není každý. Jeho knihy mají opravdu něco, co má hodnotu. Je pro mě nejen spisovatelem, který umí pracovat se slovy, ale také do určité míry filosofem, sociologem, člověkem, který se umí dívat kolem sebe a přemýšlet o tom, co vidí a cítí. A umí to dát na papír. Kniha o tom, "jaké to je, když mozek odchází z tohoto světa dřív než tělo", je nejen zamyšlením se nad lidským životem a jeho konečností, je také o lidských vztazích, o lásce, škole, zaměstnaných rodičích, o touze nechat na tomto světě někoho, kdo pokračuje v našich šlépějích. A to se autorovi povedlo na 80 stránkách.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Domnívám se, že tuto knihu by lidé měli číst v životě dvakrát, stejně jako Malého prince. Jednou v dětství, aby si užili té "pohádkovosti". Podruhé pak v dospělosti, aby skutečně pochopili hodnoty, o nichž se v knize hovoří. Babička pozdravuje a omlouvá se je skvělým dílkem, po jehož přečtení mám pocit, že bych se měla "snažit žít tak, abych se na té pomyslné stupnici co nejvíce přiblížila k pólu neblbců."
Úsměvy smutných mužů
Josef Formánek
Jsou knihy, u nichž si víc cením společenského dopadu než klasicky literární hodnoty. Úsměvy smutných mužů patří mezi ně. Naprosto realisticky, přitom nevtíravě, popisují, jak "démon alkohol" dokáže zlikvidovat spisovatele, sportovce, úspěšného podnikatele i otce od rodiny. A jak je těžké se z jeho drápů vymanit.
Jmenuju se Ozzy
Ozzy Osbourne
Po přečtení Ozzyho zpovědi jsem zjistila, že vlastně není nic, za co by si ho člověk mohl vážit - kromě jeho hudební kariéry a tou vlastně prošel v takovém stavu, že si půlku věcí musel nechal odvyprávět. Nepamatuje si ani to, jak se snažil uškrtit svoji manželku. Byl mizerným manželem, mizerným otcem, šaškem, ale také násilníkem, paranoikem, alkoholikem a feťákem. Choval se nevhodně snad na všech místech, včetně večeře s G. Bushem. Přesto zpívá tak, že pro mě je to "number one". A tak nějak na pozadí celého jeho naprosto šíleného života cítím, že v jádru to není zlý člověk. Je to prostě šílenec, který jen tak mimochodem dělal geniální hudbu...
A uzřela oslice anděla
Nick Cave
Absolutní masakr. Kniha tak "nečistá", až má člověk při čtení pocit, že cítí bahno, špínu, krev... Přesto kniha naprosto fascinující. Jakási Baudelairova Zdechlina v próze, rozšířená o příběh Euchrida, němého zvrhlého magora, nemytého vraha potřísněného výkaly a přitom svým způsobem člověka "čistého", který ve mně nevzbuzoval opovržení, jen lítost a totální údiv...
"Člověk by skoro myslel, že narodit se němej - nevládnout jazykem a nemít možnost si vyměňovat s lidma názory - je už samo o sobě dost zlý. Člověk by řek, že už samotný břímě němoty pořádně zatěžká dětskou hlavu. Ale kdepak! Ten, co rozdával průsery a rozděloval strastě, nejspíš převrh celou pikslu, sotva mě uviděl, protože ´sem tím byl úplně prosáknutej - samá smůla a pech. Na co ´sem se kouknul, to bylo posraným navrch, a na nebi furt svítila špatná hvězda a neuběh ani den, abych nevlítnul do nějaký rejže. Narodit se němej, vedle mrtvýho bráchy, uprostřed louže samohonky ve vypáleným vraku na smetišti - to byl jenom začátek, jenom takovej náznak, co všecko má pro mě osud přichystaný." (s. 145)
Napadá mě, jestli Nick Cave do knihy promítl svoje prožitky drogového opojení (nicméně nesouhlasím s tím, že by kniha neměla hlavu a patu a byla plná blábolů!!!) a jen doufám, že si psaním nekompenzoval některé své skutečné prožitky z minulosti, to bych mu fakt nepřála. Nejedná se rozhodně o odpočinkové čtení, měla jsem tendenci se vracet, aby mi neunikly některé souvislosti, a přesto si člověk musel mnohé domyslet a pospojovat.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Bezcitně udržovaná naděje... Zoufalství, víra, beznaděj. Na pár stránkách výstižně shrnuté vše, co nacisté "dokázali". Příběh se stále točí v kruhu ... a přesto graduje. Klasika, která stojí za přečtení.
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Ke knize jsem od začátku přistupovala jako k beletrizovanému příběhu, který mě motivoval ověřovat si informace, porovnávat jména a skutečnosti. Proto mě nijak nepohoršila autorova úprava jmen a skutečností. Knihu nelze brát jako literatutu faktu, i když je mi jasné, že někteří čtenáři k ní tak přistupují, což může sice uškodit rodině Tugendhat (to je ale problém čtenářů, nikoli autora samotného), ale rozhodně to neublíží vile jako takové. Naopak. Po přečtení Skleněného pokoje má člověk potřebu vilu navštívit, zhlédnout onyxovou stěnu a porovnat informace, které se dověděl z knihy, se skutečností. Pro vilu jako takovou, která je v současné době zapsána na seznam světového dědiství UNESCO, je to bezpochyby dobrá reklama.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Hájíčkova Rybí krev je románem, který osloví všechny, jejichž kořeny jsou jakkoli spjaty s vesnicí, s místem, kde soused sousedovi vidí do talíře, kde si lidé dokážou více pomoci a na druhou stranu, pokud se vztahy mezi starousedlíky naruší, dokážou se "pochroumané" dědit z generace na generaci. A pak je tam "něco navíc" ... touha zůstat. Třeba za cenu toho, že budou mít lidé jadernou elektrárnu rovnou za plotem. Ohrožení rozpínavosti modernizace bez ohledu na dobro jedince. Poznamenané lidské osudy. A dokonce ztráta smyslu života...
Prostě na mě zapomněli
Jiří Holub
Někdy se autorovi podaří v útlé knížce sdělit tolik, co jinému ne na pěti stech stránkách. Kniha Jiřího Holuba je toho příkladem. Hovoří o těžkých osudech lidí, o válce, o poválečné době, o odsunu Němců, ale také o tom, jak lidé dokážou podlehnout davové psychóze a jaká tajemství léta zamlčují. A v neposlední řadě vypráví také o čisté dětské duši, která vnímá lidskou povahu více než příslušnost k národu. Knížku Prostě na mě zapomněli doporučuji. Je to sice čtení na jedno odpoledne, ale obsahuje náměty k přemýšlení na mnoho dalších dní.
Fimfárum
Jan Werich
Ten chlap je bůh. Má šmrnc a um. Já čtu ho dnes a chci číst zas :-).
Jan Werich je nezapomenutelný herec i spisovatel.
Helimadoe
Jaroslav Havlíček
"Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale i celé národy." (s. 294) Jako by to Havlíček psal dnes. Kritika společnosti, která byla sice jiná než ta dnešní, přitom ale v podstatě "stejná". Pohled do nitra člověka, který plave proti proudu (ať už je to podivínský doktor Hanzelín nebo jeho jeho dcera Dora, která měla odvahu jít vlastní, ač nejistou, cestou). Pohled do nitra dospívajícího mladíka, "rozervance", který pohlíží zpět, ale dnešek ho trošku děsí. Velmi zajímavá studie hlavních postav, které nejsou černo-bílé, naopak mají své klady i zápory.
Květ pouště
Waris Dirie
Spousta mých přátel říká: "To bych číst nemohl/a." Naopak. Takovou knížku by si měl přečíst každý, abychom si srovnali hodnoty a uvědomili si, že vše, co považujeme za samozřejmé, jinde samozřejmostí není. "Až na obřízku, bych s nikým nevyměnila život, v němž jsem vyrostla," tvrdí autorka. Život v souladu s přírodou a soudržnost rodiny v podmínkách, kde se svádí boj o každé sousto a trochu vody, ostře kontrastuje s naprosto zbytečným a pro civilizovaného člověka nepochopitelným brutálním zásahem do ženského organismu - říká se mu ženská obřízka. Život ohrožující zásah, který ženu poznamená, pokud ji rovnou nezabije, na celý život. Je potřeba, aby se se o této problematice vědělo. Když nebudeme takové příběhy číst, ze světa je tím nesmažeme...
