Zorka komentáře u knih
Tuto knížku už jsem měla dlouho na seznamu těch, které si chci přečíst a musím říci, že mě zklamala. Je pravda, že se četla jedním dechem, nicméně hlavní "hrdinka" mi přišla trošku "zvrácená". Označuje-li někdo tuto knížku za knihu pro děti a mládež, pak ji rozhodně nemůžu doporučit. Nepřišlo mi vůbec obdivuhodné, jak se oběť šikany dokázala vykřesat z role myši, i ve své nové roli byla pro mě pořád případ pro odborníka. Představa, že pro někoho může kniha působit návodně, mě děsí. Jako literatura pro dospělé ano.
Rusko, Německo, Čína, Kambodža ... je tolik příběhů, které líčí podobné tragické osudy dětí. O Arménii se v této souvislosti dle mého mluví a píše velmi málo a je rozhodně potřeba vědět ... Přestože je příběh beletrizovaný, byl pro mě zajímavým nastíněním toho, že ani tento národ to v historii rozhodně neměl jednoduché.
Kniha, která přibližuje realitu Hemingwaova života, okolnosti jeho smrti a také osudy jeho potomků. Vždycky je velmi zajímavé číst o lidech, které jsou pro nás pojmem, a zjistit, že i oni byli "jen lidi" s mnoha problémy a často i s mnoha "kostlivci" ve skříni.
Milá kniha, která beletrizovanou formou připomíná moudrost člověka, kterého si velmi vážím.
Britt-Marie pro mě byla od začátku takovým Ovem v sukních. Ženou, která neměla v životě příležitost se seberealizovat a navázat vztahy, které by jí v seberealizaci pomohly. Milá knížka o převážně vážných věcech, které je někdy lepší zas tak vážně nebrat.
Čtu níže uvedené komentáře a mám to naopak. Začátek mě bavil - cesta za hledáním přítele slibovala dobrodružství. Prostředek mě trošku nudil, pasáže z džungle se mi zdály až moc roztahané, jsem asi větší realista, než jsem si myslela, a chování hlavní hrdinky se mi zdálo dost "postavené na hlavu". Konec šokující a pobuřující. Tvrdý kontrast světa, na který jsme zvyklí, s exotikou, rituály... Pokud bylo cílem autorky provokovat, jak ji prezentují v jejím životopisu, pak se jí to tímto dílkem rozhodně podařilo.
Bylo by naivní si myslet, že po přečtení knihy člověk pochopí, jak se cítí člověk s Aspergerovým syndromem. Marcelo má některé rysy dítěte s Aspergerem, ale je potřeba si uvědomit, ze i tato diagnóza má své krajní polohy a že ne všechny děti s touto verzí autismu jsou na tom stejně jako hrdina této knížky. Takže doporučuji brát opravdu jako beletristicky zpracovanou tematiku.
Chvíli jsem ještě listovala, než jsem pochopila, že knize nechybí konec, ale že JE TO KONEC. Mně tedy chyběl. Že by si Boček nechával zadní vrátka pro případné pokračování? Jinak knihu hodnotím vesměs pozitivně, je plná kontrastů - legrace a zároveň věci více než vážné, vulgarismy a spisovná mluva, racionalita a "věci mezi nebem a zemí", úcta a zároveň obrovská neúcta... Stejně kontrastní pocity ve mně zůstaly po přečtení - spokojenost a vlastně veliká nespokojenost.
Jít za svým "snem" za každou cenu. A zjistit, že sny se stejně nedají žít... Smutek, zklamání, beznaděj, pokrytectví ... žádné kladné emoce. Možná právě proto kniha zanechává ten nezapomenutelný dojem.
Starý bručoun, který potřeboval zachránit a opět rozsvítit jeho potemnělé dny. To se úžasným, vtipným a přitom laskavým způsobem podařilo těhotné sousedce, která člověku prostě nedovolila jen tak si umřít. Knížka, která mě pobavila a zároveň téměř rozplakala.
Velmi hezky napsaná kniha, která podává příběh jedné ne úplně obyčejné rodiny v době druhé světové války a nástupu komunismu. Pro mne byla velmi šokující pasáž, která vypovídala o "osvobozování" ruskými vojsky. Válku rodiče před dětmi dokázali utajit, příchod "osvoboditelů" už nikoli. Právě ten zanechal v dětských srdcích poměrně hluboké jizvy.
Pokud použiji slova zde níže uvedená, mně tedy Kostkař mozek z hlavy nevyrval. Téma super, nicméně pro mě až příliš zdlouhavě zpracované, druhá polovina už mě opravdu nebavila a proložila jsem ji hned několika jinými knihami. Navíc bylo naprosto předvídatelné, že se opce nabízené kostce budou stupňovat, a fakt, že se lidi nechají doslova zblbnout něčím, co z počátku považují za prosté bláznovství, není nic, s čím bychom se už v dějinách nesetkali. Pozitivně hodnotím postmoderní zpracování díla, nicméně víc jak tři hvězdičky tomuto dílu dát za svoji osobu nemůžu.
Pro mě neotřelý pohled na válku. Přestože Edgar vyprávěl svůj příběh už jako starý muž, touha dítěte být jako ostatní, nikoli "jiný" kvůli svému židovskému původu, knihou prostupuje od začátku do konce. Kromě toho mapuje přeměnu "obyčejného", trochu podivínského souseda v obávaného diktátora, který rozvrátil Evropu a zasáhl tragickým způsobem do života mnoha rodin.
Kdybych řekla, že mě kniha nemotivovala k tomu, abych vyhodila některé věci, lhala bych - všichni máme své kostlivce ve skříni a víme, že schraňujeme věci, které bychom ještě mohli použít (a nepoužijeme), nebo je nám je líto vyhodit. Přesto se domnívám, že autorka sama je buď ovlivněná jinou kulturou (Japonci jsou přece jen trošku jiní a feng shui je jim bližší než většině Čechů), nebo je jednoduše nemocná. Když je pětileté dítě posedlé úklidem a dojde již v dětském věku k tomu, že vyhazuje věci svým rodinným příslušníkům, nevidím na tom nic obdivuhodného, mazala bych s dítětem k odborníkovi, jestli se u něj nerozvíjí obsese. Nechala bych Marii Kondo uklidit nějaký rodinný statek, kde jsou věci na půdě ještě po prarodičích - pak by nepočítala vyhozené pytle, ale kontejnery :-). Ono učit Japonce pořádku v jejich minibytečcích asi bude trošku o něčem jiném...
Opět jedna z knih, při jejímž čtení si člověk srovná hodnoty. A všechny jeho problémy se mu najednou zdají malicherné. Jen stěží si dokážu představit, že by něco podobného potkalo jako dítě mě nebo nedejbože mé děti. V sedmi letech je každý ještě příliš malý na to, aby se protloukal světem bez rodičů. Neuvěřitelné, hrozné, šokující, že se toto dělo. A ještě hroznější, že i ve 21. století jsou na světě místa, kde se něco podobného děje.
Kniha se mi moc líbila v první polovině. Tu druhou jsem zvládla jen proto, že nedočtené knihy neodkládám. Nicméně i tak ji považuji za zajímavou sondu do života autisty, i když - nelze zobecnit, že všichni autisté to mají stejně.
Kniha, která mi hodně připomněla dílo se stejným tématem - Ještě jsem to já. Čtivá, působivá, oproti zmiňované trošku slabší závěr.
Knížka, která obsahuje ucelené informace, srozumitelné, jasné, stručné, a přesto dostačující. Nepodsouvá názory, dává možnost výběru a zvážení alternativ, jak se o psa starat.
Tuto knížku jsem si musela rozložit na delší dobu. První polovinu jsem tzv. "zhltla", druhá už pro mě byla hůře stravitelná. Tak si říkám, jestli opravdu plní svůj cíl a dokáže posloužit jako příručka pro nemocné psychózou, jejichž pozornost a schopnost soustředit se na čtení je podstatně menší. Jako kniha pro rodinu, případně sociální pracovníky, kteří zprostředkují některé inspirace nemocným, je podle mého vhodnější.
Kutnohorské pověsti jsem coby místní patriot četla už několikrát, tentokrát se mi dostalo do ruky starší vydání plné přechodníků a jazyka dýchajícího minulostí. Vždycky si ráda připomenu některé příběhy, které jsem už zapomněla.