Zuzana.S komentáře u knih

Knihu jsem přečetla před nějakou dobou (tehdy u vydavatele ještě vedenou mezi odbornou literaturou, nyní mezi beletrií) a stojí za komentář.
Název knihy je provokativní a má pravděpodobně přitáhnout mnoho čtenářů, kteří se rádi četbou nasytí, pokud to voní po senzaci a spasiteli, kterým není nikdo jiný než sám autor. Ohledně vzdělání pana Morávka, které se v knížce uvádí, jsem rozpačitá (výcvik v základech psychopatologie apod. snad se tím nemyslí 8-24hodinové kurzy? To by už tady byl odborníkem opravdu kdokoliv..).
Na internetu je možné poslechnout si rozhovor s panem Morávkem, který mluví o své knížce jako o metodologii pro práci s klienty s tím rozhodně nesouhlasím. Předpokládám, že každé dítě umístěné v dětském domově nebo ZDVOP prochází traumatickou zkušeností důsledkem odloučení od vztahových osob nebo je od rodiny odloučené z důvodu traumatizace v rodině. Práce s takovým typem klienta vyžaduje citlivost a respekt, který jsem v autorem popsaných kazuistikách nevnímala.
Pan Morávek se odvolává na celou řadu výzkumů a studií, žádnou z nich nekonkretizuje, v textu neuvádí jediný reliabilní zdroj. Odvolává se na psychology, pedagogy také nikoho nejmenuje (výjimkou jsou jen dvě poučky syndromu CAN). Pro příklad odborné práce autora, odstavec o sekundární viktimizaci je celý zkopírován z www.sancedetem.cz/syndrom-can. V neposlední řadě je fascinující seznam použité literatury a webových zdrojů to jako opravdu wikipedie?!
Byla bych ráda, pokud by se k slovu přihlásili pečující osoby, se kterými pán Morávek spolupracuje, dále odborníci, kteří jsou z oblasti psychologie, pedagogiky a sociální práce. Nepřekvapilo by mě, pokud by knížka zaváděla čtenáře také po legislativní stránce.
Knížka mě skutečně provokuje - a to pokaždé, když se na ni podívám. Proto ji ze své knihovny vyhazuji.