InaPražáková
komentáře u částí děl
Vysoká stylistická úroveň, elegance a zdobnost jazyka k uměleckému prostředí ladí. Vzájemně se doplňují. I ta dvě symbolická gesta jsou u umělců namístě a působí opravdově - hranice patosu bývá zrádná, ale tady to vyšlo. K tomu opakující se motiv "lidu", masy, davu, který je nečekaně špinavý ve vnímání těch, kteří se jím ohánějí, ale čistý, když se sám dostane ke slovu - tohle se povedlo.
Zajímavá šachová partie s nečekaným vyústěním. Není napínavá až do úplného konce, ale to nevadí, jde o princip. Horší je to s prostinkým vysvětlením, které policie nedokáže prohlédnout... Na druhou stranu závěrečná demonstrace přepisování historie, které postihuje i toho, kdo se ho sám nejvíc dopouštěl, dojem vyrovnává.
Fischl nezapře básníka, ale jeho metaforická řeč tady neladí s protagonistovou technokratickou povahou. Že by úředník do hloubi duše při pohledu z okna srovnával mostní oblouky s ženskými oblinami? Měla jsem místy schizofrenní pocity, Fischlův jazyk je nádherný, ale tady působil nepatřičně.
O záhadu nejde, čtenář má všechny indicie od začátku, ale přitom expozice zabírá největší prostor povídky. Na opravdu působivý příběh o chvíli, kdy se z chlapců stávají muži, je proměna odvyprávěná moc rychle a jednoduše, a především konec už je jen tak honem slepený, skoro bych řekla odbytý. I tak má ale Slepýš několik silných pasáží (a mnoho pasáží, které mohly být mnohem působivější).
Mám silný žaludek, ale tohle jsem četla silou vůle. Přitom mi ten rozsah popisu mučení přišel zbytečný, kati citují Polanovu vlastní knihu, dobrá, ale to by stejně fungovalo i při polovičním počtu stran. Nicméně bych i věřila, že se to mohlo dít, zato celý zbytek zápletky je nereálný a účelový - Polan-hrdina se psychicky nemění, necítí strach, a když si vymůže odklad na psaní knihy, státní aparát se změní v hotelového sluhu, který ochotně plní každé přání nedávného vlastizrádce, včetně slušného ubytování v samostatné cele (protože spisovatel má ve vězení klid na psaní a chce tam zůstat)! Závěr je příliš prvoplánový a schematický, než aby působil autenticky, spíš je to dobře napsané naučení. (Ale nejsem si jistá, zda v této podobě může někoho něco naučit.)
Feministická povídka v dobrém slova smyslu, byť mě zarazil závěr, ze kterého muži vycházejí jako tak civilizací zkažení, umenšení, že se žena musí spokojit s tím, když najde ber kde ber alespoň takového, který dokáže naplnit roli plemeníka. Odráží to určitě pocit mnohých dnešních žen a v rámci povídky je to logický závěr, ale nemůžu se zbavit představy, jaký by se strhl humbuk, kdyby byla povídka genderově opačná.
Téma, o kterém se nemluví, a když, tak ve smyslu diagnózy, nejlépe dočasného pomatení, za které nikdo nemůže a nevypovídá o člověku nic špatného. Šimůnková je v nahození situace odvážnější, přitom civilní a nesoudí. I když se nesporně stala chyba už na začátku, jak vypravěčka říká, dál už prostě nebylo dobrých řešení.
V povídce české autorky pro český sborník mě korejský folklor zaskočil, natož v rámci textu v podstatě nevysvětlený. Umím používat google a umím anglicky, poučila jsem se, ale nemůžu se ubránit pocitu, že by stejně dobře fungovala i česká folklorní bytost.
Krátká, šikovně vystavěná a úžasně sugestivní povídka. Už za popis prostředí by to bylo na plný počet, ale k tomu přijde konec, který mě pobavil jako dlouho nic, byť je to velmi suchý humor.
Chytrá a nápaditá pointa bohužel přijde ve dvou větách po zbytečně natahovaném úvodu, kde třeba zdůrazňování složitosti časostroje vůbec nemuselo být - stejně se o něm nic nedozvíme a ani nejde o technickou sci-fi, spíš je to sociologická hříčka.
Ukázka chytrého komunistického revolučního dogmatismu. Obsahuje všechny rekvizity potřebné k prvoplánovému citovému nátlaku a končí prohlášením, že bílý prapor nepřátel se nesmí respektovat. Erenburg nicméně, v tomto případě bohužel, umí dobře psát a zvlášť v počáteční části dojímá elegantně, svůj kousek pravdy má, vydírá na základě historických faktů.
Doyle si vybral slabou chvilku. Náznaků je příliš a jsou jednoznačné, nic matoucího se neobjeví, takže je od začátku jasné, kdo a proč. Ani konfrontace nepřinese nic zajímavého.
Aluze na Márquezův Podzim patriarchy. Skoro by to mohla být scéna, která se do Podzimu nedostala - jen je tam o chloupek víc velice suchého humoru. Nečíst předtím Márqueze, vnímala bych to jako zajímavý experiment, takhle jsem tu dvoustránkovou povídečku přečetla dvakrát po sobě a čím dál líp se bavila.
