Karin Lednická: Námětů mám na několik životů
novinky
17.05.2021 / Dan
Jaká z postav knižní série Šikmý kostel je Vám nejbližší? Ztotožňujete se s nějakou?
Možná vás zklamu, ale nemám jednu nejbližší postavu ani se s žádnou neztotožňuji. Většina postav sice občas říká nebo dělá to, s čím dokážu souhlasit nebo třeba úplně souzním, ale žádná z nich není moje alter ego. Dalo by se to ale taky obrátit – i když nechávám své hrdiny zastávat názory, které jsou pravým opakem těch mých, nikdy je nesoudím. Snažím se například pochopit, jak se z konformního člověka stane nacionalista, šovinista. Přemýšlím o tom, kde je hranice mezi kolaborací a přirozenou snahou o sebezáchovu. A neustále u toho mám na zřeteli, že tady nejsem od toho, abych vynášela soudy – krom jiného proto, že já jsem nikdy v takto obtížné situaci nebyla.
Vnímáte, že díky Vaší knize došlo k popularizaci zaniklé Karviné, i přílivu turistů do těchto míst?
Ano, vnímám, a upřímně se z toho raduju! Ve staré Karviné, ve které jsem po celé roky chodívala sama, bývá teď zejména o víkendech spousta lidí, kteří si chtějí prohlédnout místo, kde se Šikmý kostel odehrává. A nepřijíždějí jenom čtenáři, ale bývalí obyvatelé zaniklého města, kteří svým vnukům ukazují, kde stál jejich rodný dům a kam chodili do školy. Onehda mě pobavila skupina přibližně šedesátiletých dam, které si uspořádaly piknik na místě, kde jedna z nich kdysi dávno měla kuchyň. Nezdolnost zdejších lidí mě nikdy nepřestane fascinovat.
Kdy vyjde poslední třetí díl, a co budete následovat po něm?
Neumím říct přesné datum, protože jsem stále na začátku. Napsání druhého dílu bylo pro mě dost náročné, spisovatelsky, emočně, všelijak, takže jsem si naordinovala pauzu. Ale už se pomalu zase pouštím do práce, třídím poznámky, setkávám se s pamětníky. Takže snad někdy na konci příštího roku. A co bude následovat po třetím díle, to už teprve nevím. Námětů mám na několik životů.
Uvažovala jste o zpracování obdobného díla i z jiných regionů?
Bylo by to jistě nesmírně zajímavé a pro mě úplně nové, ponořit se do dějin místa, ze kterého nepocházím. Před časem mě k tomu vybízely knihovnice z Hlučínska, jehož historie se taky odvíjela velmi specificky. Ale jak jsem řekla před chvílí, zatím opravdu nevím, do čeho se pustím po dokončení trilogie Šikmý kostel. Třeba konečně dokončím divadelní hru, kterou mám rozepsanou už bůhvíjak dlouho. Anebo ne, kdo ví.
Máte nějakou psací rutinu, nebo píšete nárazově?
Psaní – tedy aspoň v mém provedení – se neměří na hodiny. Ráno si utříbím v hlavě, jakou pasáž chci ten den napsat, a neodejdu od toho, dokud nemám hotovo a nejsem s textem spokojená. Ale ani tohle neplatí vždy – někdy psaní prostě nejde. A to je pak od toho lepší vstát a jít dělat něco jiného. Nebo se projít. A doufat, že to co nejdříve zase půjde
Co Vám pomohlo vidět osudy generací žijící před námi s nadhledem?
Nejsem si docela jistá, jak je míněno to „s nadhledem“. Vlastně bych řekla, že své hrdiny s nadhledem nevnímám, ale naopak se snažím do jejich světa a života ponořit, být tam s nimi, vnímat jejich každodennost i to, jak jim tu každodennost rozbíjejí velké dějiny. Kdybych si nad svými hrdiny zachovávala nadhled, asi bych napsala úplně jinou knihu, než jsem měla v úmyslu.
Umíte se stejným nadhledem vidět, jakým výzvám bude čelit generace po nás?
To neumím. A vlastně se o to ani nepokouším, protože žijeme v tak proměnlivé době, že si aktuálně raději nedělám plány ani na nejbližší týdny a měsíce.
Máte oblíbené spisovatele, od kterých si nenecháte ujít novou knihu?
Nemám žádného oblíbeného autora, na jehož novinku bych dychtivě čekala a okamžitě po vydání se hnala do knihkupectví. To ale samozřejmě neznamená, že se netěším třeba na Sestry od Kamily Hladké nebo na Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové. Bohužel spousta mých oblíbených spisovatelů už žádnou knihu nenapíše…
Jakou knihu jste četla naposledy, nebo máte rozečtenou?
Na nočním stolku teď mám dvě: Děti Volhy od Guzel Jachiny a List gończy od Kazimierze Albina, což jsou memoáry vězně z vůbec prvního transportu do Auschwitzu. Dostala jsem ji loni v létě při rešerších v Osvětimi – tehdy pro mě byla studijním materiálem, teď jsem se k ní vrátila jako obyčejný čtenář. A jsem uhranuta, pan Albin byl obdivuhodný člověk.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945. S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Českosl... více
Šikmý kostel
Karin Lednická
Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí.... více
Sestry
Kamila Hladká
Jsou tady již po staletí, v dějinách mnohokrát prokázaly velkou kuráž, stojí na nejnižším žebříčku církevní hierarchie, ale často vykonávají nejtěžší práci. Pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách a ... více
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu. Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. P... více
Děti Volhy
Guzel Jachina
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct... více