Kontroverzní francouzský spisovatel ohlásil zřejmě poslední román
novinky
PR článek, 21.11.2022
Michel Houellebecq: ZNIČIT
Píše se rok 2027, když francouzskou společnost zahlcenou prezidentskou kampaní ochromí kybernetické a teroristické útoky. Pachatelé cílí povětšinou na symboly moderní západní civilizace a využívají natolik pokročilé digitální efekty, že je obtížné rozlišit mezi iluzí a realitou.
Také Paul Raison, poradce a důvěrník ministra hospodářství, se občas propadá do iracionálních snů, zatímco jeho rodinný život je na pokraji zániku. Se ženou sice žijí v luxusním bytě uprostřed Paříže, ale dávno se navzájem odcizili. Nemají ani děti, ačkoli ty „už dnes k záchraně páru nestačí“. Svým sourozencům nerozumí: jeho sestra z chudého průmyslového regionu zůstala jako silně věřící v domácnosti, bratr se nechává udupávat svou manželkou a žije jen pro restaurování tapisérií. S otcem se vídá spíš z povinnosti, otcova družka se ho bojí. Z ospalého pozvolného rozpadu rodinu vytrhne až nevratný zásah shůry. Z nemoci se paradoxně rodí vůle k životu, neštěstí je příležitostí ke sblížení.
Román se na počátku velkolepě rozlévá do mnoha proudů, ale mnohé z nich po cestě oslabují a vytrácejí se. Chaotická a živelná Paříž kontrastuje s nostalgickým a klidným venkovem, velké dějiny, dost možná předzvěsti budoucího vývoje, se prolínají s nadčasovými individuálními osudy. Ministr hospodářství jakožto účastník politického boje pracuje s pomocí poradenské firmy na svém charismatu, bezpečnostní složky hledají indicii, která by je přivedla na stopu geniálních teroristů, a jiní hrdinové se mezitím učí naslouchat šumění listí ve větru a objevují rozkoš milostného doteku. Blízkost nicoty je však všudypřítomná…
Ukázka z knihy:
Byl zodpovědný za tento svět? Do jisté míry ano, patřil ke státní správě – přesto ten svět rád neměl. A věděl, že i Bruno by cítil rozpaky z kreativních burgerů, zenových oddělení, kde si člověk mohl za jízdy a poslechu zpěvu ptáků nechat masírovat krční páteř, z podivného štítkování zavazadel „z bezpečnostních důvodů“, zkrátka z celkového směru, který věci nabraly, z té pseudohravé, ale ve skutečnosti kvazifašisticky normativní atmosféry, jež postupně zamořila i ty nejzapadlejší kouty každodenního života. Přitom Bruno mohl za to, kudy se svět ubíral, a mnohem víc než Paul. Věta Raymonda Arona, že lidé „neví, jaké dějiny tvoří“, mu vždycky připadala jako bezobsažný bonmot, jestli Aron neměl na srdci nic jiného, měl raději mlčet. Pod tím vším dlelo něco mnohem temnějšího, stále očividnější rozpor mezi záměry politiků a skutečnými důsledky jejich činů mu připadal nezdravý, ba zlý, společnost každopádně nemohla dál pokračovat na takových základech, říkal si Paul.
Z Doslovu Terezy Matějčkové Houellebecq, čtenář Arthura Schopenhauera:
Západní člověk je zoufalý a řeší to chemií. Antidepresiva nabízejí snesitelnou, méně drásavou interpretaci světa. Zčásti o tomto pojednává Serotonin, předposlední kniha Michela Houellebecqa, ale francouzský spisovatel navazuje i v poslednímu románu Zničit. Jenže co ten název? Říká se snad, že s tlumeným zoufalstvím se již nespokojíme? Je třeba zničit sebe? Druhé? Svět?
Obě zmíněné knihy, vlastně celé Houellebecqovo dilo, svědčí o tom, že francouzský romanopisec je pozorným čtenářem Arthura Schopenhauera. Tomu věnoval vlastní knihu, přesněji útlý spisek V přítomnosti Schopenhauera. Společné je oběma autorům přesvědčení, že život nemůže byt šťastný. Nejde o náhodu, omyl nebo vinu – štěstí, přinejmenším trvalé, k životu nepatří.
Německý filosof má za to, že podstatou člověka je neukojitelná vůle. Jakmile je jedna touha uspokojena, již vzniká další.
Vůle je navíc iracionální – nechceme něco, protože si myslíme, že je to dobré, ale myslíme si, že je to dobré, protože to chceme. Již to by bylo náročné, ale další problém je, že se jako psanci vlastních tužeb neustále ocitáme ve střetu s druhými, kteří svádí stejný boj. Niči nás naše touhy a také se vzájemně ničíme kvůli našim touhám.
Michel Houellebecq (*1956) patří k nejznámějším a nejpřekládanějším autorům současnosti. Vystudoval lyceum a vysokou školu zemědělskou. Psal a publikoval poezii a roku 1991 vydal biografii H. P. Lovecrafta. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole, který byl přeložen do řady jazyků (č. 2004). Druhý román, Elementární částice (1998, č. 2007), ho rázem vynesl na literární nebe a získal za něj roku 2002 ocenění IMPAC Dublin. Ještě větší čtenářský ohlas vyvolala následující Platforma (2001, č. 2008) - po vydání této knihy, přeložené do pětadvaceti jazyků, byl poprvé obviněn z rasové nenávisti. Česky dále vyšly prózy Možnost ostrova (2007), Mapa a území (2011; Goncourtova cena 2010), Podvolení (2015) a Serotonin (2019).
Vyšel také svazek autorových Esejí (2020) a slovní přestřelka dvou předních francouzských intelektuálů Veřejní nepřátelé (2022): Michel Houellebecq a Bernard-Henri Lévy.
Ačkoliv autor patří nejen ve Francii, ale i ve světovém měřítku k nejprodávanějším, zajímá se o něj akademický svět a jeho texty se analyzují v odborných kruzích, literární kritika mu dlouho nemohla přijít na jméno. Romány pro něj totiž nejsou prostředkem k předvedení vlastních jazykových schopností, ale slouží mu především jeho nástroj pro analýzu okolního světa. Pozoruhodně empaticky popisuje zejména osamocení jedince v davu, vykořenění člověka, který nedokáže souznít s ostatními, navázat komunikaci a už vůbec ne citový vztah.
Michel Houellebecq: Zničit, přeložil Alan Beguivin, vydává Odeon v edici Světová knihovna jako 266. svazek, doslov napsala Tereza Matějčková, 544 stran, doporučená cena 499 Kč - Koupit můžete zde
Zničit
Michel Houellebecq
Krátce před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027 se na síti objeví video, které jako by ukazovalo popravu možného kandidáta Bruna Jugeho. Paul Raison vystudoval elitní univerzitu a pracuje jako vysoký úředník na minist... více