Nové postřehy plné laskavého humoru
novinky
PR článek, včera
Marek Eben: MYŠLENKY ZA VOLANTEM 2
Co se člověku honí hlavou, když sedí za volantem? Při tak mechanické činnosti prakticky cokoli. A proto i v této knížce sloupků a fejetonů, které vycházely časopisecky v letech 2020–2024, naleznete vskutku širokou škálu témat.
Marek Eben se čtenáři sdílí své radosti i strasti (když mu například nečekaný návštěvník rozbije pračku), občas se zanoří i do vzpomínek a svěří se také se svými, někdy až bizarními zážitky. Nejen dámy jistě ocení možnost nahlédnout do hercova šatníku a každého milovníka zvířat pohladí po duši texty o psech. Ať už se při psaní autor dotýká témat lehčích či těžších, vždy tak činí s notnou dávkou humoru, s patřičným nadhledem a sebeironií.
Ukázka z knihy
22. 12. 2022
Tak jsem byl po mnoha letech na týden u moře. Bydlel jsem v hotelu, který měl pláž, voda byla celkem teplá, tak jsem chodil denně plavat. Někdy ráno a jindy odpoledne. A zjistil jsem, že ta ranní pláž se od té odpolední značně liší.
Pokud jsem šel odpoledne, bylo na pláži plno a ve vodě skoro nikdo. Po písku pobíhala celá řada laní a jelenů, hráli badminton nebo si pinkali s míčem, ovšem většinu času strávili na lehátku s mobilem v ruce, a pokud se vydali do moře, tak jen po kolena, aby se mohli vyfotit.
Pro člověka mého věku to nebyla moc komfortní situace, protože lehátka, kde si člověk mohl nechat svršky, nebyla úplně u vody, mezi nimi a mořem se nacházel takový pás volného písku. To bylo území hanby, které musel člověk překonat jen v těch plavkách, než se vnořil do vody.
Chystal jsem se na to jako východní Němec při pokusu o útěk do západního Německa, ten pás byl přece jen docela široký a písek měkký, takže se do něj člověk bořil, a než se dostal do vody, chvilku to trvalo. Museli jste přestříhat ostnaté dráty vlastního studu, projít tím minovým polem, kdy si vás mohly mladší ročníky s uspokojením prohlédnout, než jste se dostali do vody.
Jednu výhodu to teda mělo – žádné osmělování. Vrhal jsem se do moře jako František Venclovský do kanálu La Manche, jen aby můj trup už zmizel pod hladinou. Ale to vše se dělo odpoledne.
Když jsem šel ráno, byla situace úplně jiná. Vylezl jsem na hotelový balkon, koukám dolů na pláž a říkám si: Co to v té vodě je za žampiony? Moře jich bylo plné. A pak jsem to zjistil. Nebyly to žampiony, byly to bílé hlavičky norských, švédských, německých a bůhvíjakých důchodců.
Žádné laně, žádní jeleni, ti vyspávali své noční výkony. Na pláži nebyl skoro nikdo, zato v moři plno. Všichni svědomitě plavali, nikdo se nefotil. Území hanby jsem mohl projít volným krokem, protože jsem byl mezi svými. Všichni jsme vypadali hrozně a nemohl jsem se rozhodnout, jestli je na stáří lepší být tlustý nebo hubený.
Teda takhle – pokud jste oblečení, je určitě lepší být hubený. Ale v plavkách jsem o tom už tak přesvědčený nebyl. Vlastně máte na stáří dvě možnosti – buď se to dme, nebo to visí. Ti, co se dmuli, teda vypadali o něco spokojeněji, zřejmě proto, že se nemuseli nijak zvlášť namáhat, aby vypadali tak, jak vypadali. Pěkné podívání to nebylo, ale ti druzí z tábora hubených na tom nebyli lépe, ta kůžička se na kostech třepotala jako ty tibetské vlaječky na šňůrkách, a navíc museli evidentně vynaložit nemalé úsilí a odříkání, aby to tak bylo.
Plaval jsem mezi nimi usilovně a nezastírám, že můj prvotní úmysl byl dostat se z tábora tlustých do tábora hubených. Ale když jsem viděl kolem sebe v plavkách ty výsledky, moje odhodlání značně měklo. A došel jsem k názoru, že jeden z nejlepších vynálezů lidstva je oblečení. To, že můžete spoustu věcí skrýt, je úlevné, a čím je člověk starší, tím víc si toho váží.
Běda, kdybychom své životy žili v plavkách, prvních třicet let by to možná šlo, ale co těch dalších padesát nebo šedesát? Oblečení je nejen praktická, ale i laskavá věc a zvykli jsme si, že vůbec není marné oblékat i naše duše. Třeba do slušného chování, společenských konvencí, ušlechtilého slovníku.
Ale jednou, až bude po všem, bude naše duše nahá, nebude mít na sobě ani ty plavky a ten, co nás stvořil, uvidí do nejmenšího detailu všechno, co jsme s tím, co jsme dostali, provedli. A řeknu vám, že na procházku po téhle pláži, která vede k moři věčnosti, se teda moc netěším.
Marek Eben (* 1957)
Český herec, moderátor a zpěvák. V roce 1979 dokončil konzervatoř, od roku 1983 je členem Divadla Ypsilon. Je považován za jednoho z nejlepších českých moderátorů, mimo jiné uváděl Ceny TýTý, soutěžní pořad O poklad Anežky České, komediální cyklus Ruská ruleta či taneční show Star Dance. Velmi populární jsou jeho rozhovory s osobnostmi Na plovárně, které byly zpracovány i v knižní podobě. Od roku 1996 je jako moderátor nedílnou součástí MFF Karlovy Vary.
Je synem skladatele Petra Ebena a spolu s bratry Davidem a Kryštofem založili úspěšnou hudební skupinu Bratři Ebenové. Skládá rovněž hudbu k divadelním představením jak Ypsilonky, tak třeba Národního divadla, ale píše i texty pro jiné hudebníky.
Marek Eben: Myšlenky za volantem 2, vydává nakladatelství Brána, 168 stran, doporučená cena 349 Kč
Knihu můžete koupit zde
Myšlenky za volantem 2
Marek Eben
Co se člověku honí hlavou, když sedí za volantem? Při tak mechanické činnosti prakticky cokoli. A proto i v této knížce sloupků a fejetonů, které vycházely časopisecky v letech 2020–2024, naleznete vskutku širokou škálu témat. ... více