Propast času - Roman Bureš
novinky
PR článek, 05.11.2024
Jedné noci se celý svět změnil a už nikdy nebude stejný. Minulost se setkala s budoucností. Lidské dějiny se roztříštily a střípky civilizací od pravěku až po vzdálenou budoucnost se znovu složily do chaotického celku. Do přímého kontaktu se tak dostaly kultury, které předtím oddělovala propast stovek, nebo i tisíců let.
Studentka archeologie Toňa se následující ráno probouzí na chatě v jižních Čechách a zjistí, že zbytek vesnice zmizel. Silnici i domy nahradil hluboký les. A to ještě netuší, že nedaleká středověká zřícenina se proměnila ve tvrz z doby své největší slávy. Nebo to, že v jižních Čechách táboří římské legie a po nedalekých pláních se procházejí mamuti, tlupy pralidí a jeden bitevní robot zatoulaný z 23. století… Nemluvě o vzdálené německé tankové rotě z druhé světové války, jejíž velitel se rozhodl přebudovat nový svět k obrazu svému.
Jak lze přežít v takovém světě, který si vytyčil vlastní časové hranice?
Ukázka z knihy
Zdevastovaný zbytek roty dorazil k základně až k večeru. Kurtze nejprve zdrželo provizorní pohřbívání vojáka, který podlehl zranění, později i přelétající letadlo.
Pravda, letadlo je vyděsilo pořádně.
Znělo trochu jinak, jeho let doprovázelo ohlušující hučení namísto charakteristického vrtulového vrčení. Pokud věděl, proudové stíhačky měla jen luftwaffe – šlo o jednu ze zbraní, které měly otočit vývoj války –, ale tohle nebyla stíhačka. Bylo to příliš veliké, doslova obří. Pokud spojenci dokázali vyvinout proudové bombardéry, je s Říší amen.
Se zapadajícím sluncem dojel Panther a jeden náklaďák s děravou plachtou ke křižovatce u městečka Buoconvento. Předsunutá hlídka je pustila dál, Kurtz zacouval do stodoly zemědělské usedlosti a s úlevou vypnul motor. Posledních pár kilometrů jeli už na výpary.
Tielmann se vyškrábal na věž, aby mu pomohl z průlezu. Velmi starostlivě si přitom prohlížel jeho obličej.
„Když vidím tvůj výraz,“ zahuhlal Kurtz, protože obličejové svaly odmítaly spolupráci, „tak se asi do zrcadla hned tak nepodívám.“
Z tanku se svezl pomalu a opatrně. Stejně to bolelo. Čekal, že mu obličej jednoduše odpadne.
Zůstal však na místě. Scvrklý a zkroucený.
Do stodoly přispěchalo několik vojáků, kteří pomáhali zraněným slézt z tanku.
„Kdo tady velí?“ oslovil je Kurtz.
„Nadporučík Jansen. Velitelství je ve škole na návsi.“
„Máte morfium?“ ptal se jich Tielmann.
Zdravotník se až nyní podíval Kurtzovi do tváře. Po krátké děsivé pauze se začal hrabat ve zdravotnickém báglu. Kurtz však injekci odmítl, musel zůstat při smyslech. Místo ní spolkl tabletu pervitinu.
Společně s Tielmannem procházeli hlavní ulicí, v bočních uličkách stálo pod stromy nebo pod krycími sítěmi několik náklaďáků, viděli i obrněný transportér. U jednoho z nich posedávala skupinka vojáků v maskovaných bundách. Když dvojici spatřili, vyskočili a jejich pravice vystřelily k nebi.
Kurtz se od nich dozvěděl, že patří ke stejné divizi SS jako on s Tielmannem. V městečku je jich skoro stovka.
„Doufal jsem, že tu bude větší síla,“ posteskl si Tielmann.
V jedné učebně školní budovy našli nadporučíka Jansena. Se sluchátky na uších stál nad radistou. Když je spatřil, zachoval si nečitelný výraz, Kurtzově zranění nevěnoval pozornost a po vojensku zasalutoval: „Nadporučík Jansen, 4. výsadková divize.“
Kurtz vystřelil pravici a sklapl kufry (i když si dával pozor, aby je nesklapl příliš prudce):
„Hauptsturmführer Hermann Kurtz, 16. divize tankových granátníků SS. Spojili jste se s někým?“
„Od rána jsou všechny frekvence mrtvé, až na jednu na dlouhých vlnách, ale tu obsluhují blázni,“ podával mu nadporučík sluchátka. Pak si však uvědomil, že z Kurtzových uší zbyly škvarky, a přepnul rádio na hlasitý odposlech.
Učebnu zaplnilo hysterické žvatlání v angličtině. Jansen řekl do mikrofonu: „Speak German!“
„Yes! Yes, wait a moment!“
Zazněl šramot a pak se ozvala němčina: „Haló? Slyšíte mě?“
„Ano, zopakujte vaše požadavky,“ pronesl Jansen a ukázal dlaní na reproduktor, ať si to Kurtz poslechne sám.
„To je řídicí věž? Potřebujeme přistát! Kapitán říká, že římské letiště zmizelo! Už tady kroužíme dvě hodiny.“
„Zopakujte nám, odkud letíte,“ řekl Jansen.
„Děláte si srandu? Už jsem vám to říkal! Proč nemluvíte anglicky s kapitánem?! Letíme z Bangkoku, na palubě jsou tři stovky lidí a kapitán říká, že vypověděly všechny naváděcí systémy a nemůže najít letiště. Prý mu dochází palivo, dva motory už vysadily!“
„A vy jste kdo?“
„Já?! Já jsem jenom rakouskej turista, doprdele! Proč nemluvíte s kapitánem anglicky?“ zopakoval muž. „Je to řídicí věž? Musíte nám pomoct!“ Potom se z reproduktoru ozval rozruch. „Ach, panebože, vysadil další motor,“ postěžoval si turista. Načež se opět opakovala angličtina, Kurtz pochytil jen, že „let TG2251 volá mayday“.
Jansen přecvakl vypínač a zděšený hlas zmlkl. „Jak říkám, blázni.“
Pravda, Bangkok byl někde v Asii, a nejen že by odtamtud nic nedoletělo až do Evropy, navíc by to určitě neuneslo tři stovky lidí. Na druhou stranu, nadporučík Jansen neviděl to obrovité proudové letadlo z dnešního rána.
Rodák z Kladna miluje (kromě své rodiny) kočky a psy, jihovýchodní Asii, antický Řím a MMA. Dříve pracoval jako osobní strážce a vyhazovač v pražských klubech, bohaté životní zkušenosti nyní zúročuje ve svých knihách. S psaním začal poměrně pozdě, na sklonku roku 2011, kdy pouze hledal něco, čím by zaměstnal lenivějící mozek. Nevinná záliba mu nakonec přerostla přes hlavu, protože od toho okamžiku napsal již jedenáct knih.
Roman Bureš se vyznačuje originálními náměty a vysokou úrovní zpracování textu, za svůj nejlepší příběh však vždy považoval Propast času. Jak jako autor zrál a dospíval, začínal být s jeho původním zpracováním nespokojený – což nakonec vedlo ke kompletnímu přepsání celé trilogie.
PÁR SLOV AUTORA
Dovol mi, abych krátce vysvětlil, co je tohle vlastně za knihu.
Není to čtvrtý díl Propasti času.
Není to ani sequel, prequel či jiný quel.
A pozor, není to ani nové vydání!
Nejvhodnějším výrazem je asi remake. Propast času (včetně obou pokračování) byla napsána znova, od nuly, a troufám si říct mnohem lépe.
Proč jsem něco tak zbytečného udělal? Samotný Stephen King říká, že žádná kniha není nikdy dokončena. A já to cítím stejně. Pořád je co vylepšovat, co vyškrtnout…
První verzi jsem začal psát jako nevyzrálý autor už v roce 2013, tedy v době, kdy od mého vůbec prvního pokusu napsat cosi jako beletrii uběhlo pouhých osmnáct měsíců! V posledních letech jsem si říkal, že dnes bych to napsal jinak. A říkal jsem si to tak dlouho, až jsem to nakonec udělal.
Také pokročila doba, stejně jako vědecké poznatky. A jelikož jsem houba, která ráda nasává nové informace, spoustu těchto poznatků jsem do knih zakomponoval.
Kostra příběhu zůstala stejná, ale z původního textu zůstalo jen pár frází, jinak je rukopis zcela nový. Takže varování: Pokud jsi četl starou verzi, budeš vědět, co se asi tak bude dít (i když myslím, že tě leccos překvapí).
Nové verze druhého a třetího dílu budou brzy následovat.
Zjistěte, co způsobilo propad časoprostoru. Proč se minulost, přítomnost i budoucnost slily do jednoho chaotického světa, v němž musí přežít studentka Toňa? Kdo jí bude stát v cestě a kdo se postaví na její stranu? Od základu přepracovaný první díl série Propast času od excelentního autora a experta nejen na peklo Romana Bureše najdete na www.epocha.cz.
Knihu můžete koupit zde
Propast času (remake)
Roman Bureš
Jedné noci se celý svět změnil. Lidské dějiny se roztříštily a střípky civilizací od pravěku až po vzdálenou budoucnost se znovu složily do chaotické koláže. Do přímého kontaktu se tak dostaly kultury, které předtím oddělovala pro... více