Román inspirovaný životním příběhem prvního ředitele moskevského krematoria
novinky
PR článek, předevčírem
Saša Filipenko: KREMULÁTOR
Petr Iljič Něstěrenko udržuje se smrtí důvěrný každodenní vztah. Jako první ředitel moskevského krematoria, vybudovaného v roce 1927, pracoval na dvě směny – přes den probíhala kremace běžných sovětských občanů a v noci těch, které zatkla tajná policie a kteří skončili na popravišti.
Něstěrenko spálil všechny: odpůrce režimu, údajné špiony i bývalé hrdiny revoluce. Pracoval v krematoriu až do roku 1941, kdy ho potkal stejný osud jako ty, jejichž těla zpopelňoval – přišel si pro něj NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) a byl obviněn ze špionáže.
Jeho životní příběh a neuvěřitelný osud daly vzniknout tomuto dokumentárnímu románu. Za každou scénou je také cítit reflexe společensko-politické situace dneška. Alegorie je jasná: nejkrutějším krematoriem jsou dějiny. Dějiny, pro které je jeden člověk naprosto bezvýznamný.
Ukázka z knihy
„Takže, Něstěrenko, dneska začneme takhle: Řekni mi, jak dlouho trvá, než člověk shoří?“
„Co prosím?“
„Ptám se tě, jak dlouho trvá, než člověk shoří!“
„Celý život,“ odpovím a vytrhnu si chloupek z nosu.
„Něstěrenko!“
„Člověk shoří do hodiny a půl, soudruhu vyšetřovateli.“
„Už jsem ti říkal, že pro tebe nejsem žádný soudruh!“
„Račte mi odpustit…“
„Pokračuj!“
„Pokud je příčinou smrti zastřelení,“ vysvětluju klidně a podrobně, „v kbelíku s popelem zůstanou kulky – jedna, někdy dvě…“
„Copak se kulky při tak vysokých teplotách neroztaví?“
„Zaleží, z čeho jsou vyrobené…“
„Aha. Pokračuj!“
„Co dál?“
„Pokračuj ve výpovědi tam, kde skončilo vyšetřovaní v Moskvě. Popiš tu noc, kdy do krematoria přišel Grigorij Golov a vyžádal si od tebe popel Zinovjeva a Kameněva…“
„Chápu, budu pokračovat: Normálně nikdo kulky z popela nevytahoval…“
„Proč ne?“
„Protože bychom na všechny ty kulky neměli dost kýblů…“
„No tak, bez těch literárních výlevů!“
„Dobrá…“
„Takže Golov si od tebe vyžádal popel Zinovjeva a Kameněva, že?“
„Přesně tak. Tu noc mi Golov opravdu nařídil, abych mu přinesl popel dvou vysoce postavených sovětských činitelů Zinovjeva a Kameněva, ze kterého přede mnou osobně vyjmul kulky…“
„Proč?“
„Jak to mám vědět? Možná si z nich chtěl nechat odlít zuby?“
„Něstěrenko, dohodněme se, že se obejdeme bez vtipů! Žádné vtipy, říkám, rozumíš?!“
„Ano…“
Občas se stane, že v nějaké tiché moskevské uličce příbuzní popravených náhle poznají na náhodném kolemjdoucím vzácné věci svých pohřešovaných blízkých: jednou šálu, podruhé naprosto nezaměnitelné polobotky, jindy na kořeni nosu křičí o zmizelém choti výjimečně krásné francouzské brýle s kostěnými obroučkami (a padnou jako ulité! Jak symbolické, že kat i oběť jsou krátkozrací). Taková setkání pochopitelně uvádějí Blochina i ostatní popravčí do rozpaků, nemluvě o jejich zcela bezúhonných manželkách. V takových dnech dochází k excesům – nezbývá než zatknout i ty, kteří rozpoznali věci svých příbuzných. Tajemství musí zůstat tajemstvím – masové represe v Sovětském svazu (téměř) neexistují.
Z Doslovu Radky Rubiliny A pak to všechno rozemelu:
Kremulátor je specializovaný stroj používaný v krematoriích na zpracování popela. Sypou se do něj zpopelněné ostatky a zbytky kostí, které se v něm rozemelou na drobnější částice, aby se do urny předávané pozůstalým dostal jen skutečně jemný prach. Dříve se v češtině používalo také označeni „kremační drtič“ či „kostní mlýnek“. V době vzniku krematorií se takto zpracovávaly především lidské ostatky, v dnešní době se běžně používá i ke zpracovaní ostatků např. domácích mazlíčků. Je dokonce možné koupit si „domácí“ drtič, pokud stojíte o to si zpopelnit své oblíbené zvířátko v domácím prostředí.
Název románu však obsahuje aluzi na centrum sovětské moci – Kreml. Název tak mistrně připodobňuje mechanismy sovětské moci k nástroji na drcení lidských ostatků.
Saša Filipenko (* 1984) je běloruský spisovatel a novinář. Vystudoval filologickou fakultu na univerzitě v Petrohradu a pracoval pro nezávislou televizní stanici Dožď. Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků a hry podle jeho děl byly uvedeny v řadě evropských měst. V roce 2021 jej PEN International prohlásil za oběť cenzury. Filipenko žije se svou rodinou ve Švýcarsku, protože návrat do Běloruska je pro něj nebezpečný. Česky dosud vyšly jeho prózy Rudý kříž (2019) a Štvanice (2021).
Saša Filipenko: Kremulátor, přeložil Jakub Šedivý, doslov napsala Radka Rubilina, vydal Odeon v edici Světová knihovna, 240 stran, doporučená cena 359 Kč
Knihu můžete koupit zde
Kremulátor
Saša Filipenko
Petr Iljič Něstěrenko udržuje se smrtí důvěrný každodenní vztah. Jako první ředitel moskevského krematoria, vybudovaného v roce 1927, pracoval na dvě směny – přes den probíhala kremace běžných sovětských občanů a v noci těch, kter... více