Vyšel nový román významného britského prozaika
novinky
PR článek, 19.06.2023
Julian Barnes: ELIZABETH FINCHOVÁ
Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej.
V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá knihovnu i poněkud záhadné osobní zápisky.
Esejistická část se týká života Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusil zvrátit křesťanský vývoj své říše. Jakkoli pro Elizabeth Finchovou platí to, co pro předcházející autorova díla, dost možná je román jeho nejhlubším i nejradikálnějším textem, pokud jde o úvahy o historii a křesťanství či o koncepci alternativních dějin.
Navíc jde o román vysoce aktuální, neboť v sobě odráží pochybnosti a roztříštěnost současného světa.
Ukázky z knihy:
Stála před námi bez poznámek, knih a sebemenší nervozity. Řečnický pultík obsadila její kabelka. Rozhlédla se po třidě, usmála se, zaujala nehybný postoj a spustila:
„Jistě jste si už povšimli, že název kurzu zní ‚Kultura a civilizace‘. Neznepokojujte se. Nebudu vás bombardovat výsečovými grafy. Nebudu do vás cpát fakta, jako se do hus cpou kukuřičné šišky. Jen by vám z toho zduřela játra, což rozhodně ničemu neprospívá. Příští týden vám rozdám seznam četby, který bude zcela dobrovolný. Když ho pustíte z hlavy, hodnoceni si tím nezhoršíte – a neúnavným studiem si ho nezlepšíte. Budu vás učit jako dospělé lidi, protože dospělí jste. Jak věděli už staří Řekové, nejlepší vzdělání je plodem spolupráce. Jenže já nejsem žádný Sokrates a vy rozhodně nejste samí Platóni, pokud je tedy tenhle tvar prvního pádu množného čísla správný. Nicméně dialog tu vést budeme. Nejste už na základní škole, a tak ode mě nečekejte nějaké změkčilé povzbuzování nebo neslanou nemastnou pochvalu. Může se stát, že pro některé z vás nebudu ideální učitelka, čímž míním ideální z hlediska vaší povahy a způsobu uvažovaní. U některých to tak bude a těm to říkám předem. Samozřejmě doufám, že vám kurz bude připadat zajímavý, nebo dokonce zábavný. Precizní a zábavný. To rozhodně nejsou protiklady. A preciznost budu očekávat i od vás. Improvizace stačit nebude. Jmenuji se Elizabeth Finchová. Děkuji.“
Načež se znovu usmála.
Z celé třidy si nikdo nezapsal ani slovo. Zírali jsme na ni: někteří v němém úžasu, někteří s rozpaky hraničícími s podrážděností, jiní už napůl zamilovaně.
Nepamatuju si, co jsme v první hodině probírali, ale tak nějak mlhavě jsem tušil, že jsem se alespoň jednou v životě ocitl na správném místě.
Elizabeth Finchová nebyla ani v nejmenším veřejně známou osobou. Když si ji vygooglujete, výsledky budou mizivé. Kdybych ji měl charakterizovat profesně, asi bych o ní prohlásil, že byla intelektuál na volné noze. To může znít jako eufemismus, nebo dokonce truismus, ale než se vedení oficiálně zabydlelo na akademické půdě, žili na světě vrcholně inteligentní muži i ženy, kteří se svým zájmům věnovali v soukromí. Většinou pochopitelně měli dost peněz. Někteří se vyznačovali výstředností, pár z nich i vyloženou nepříčetností. Peníze jim ale umožnovaly cestovat, kam bylo třeba, a zkoumat, co bylo třeba, aniž by na ně kdokoli tlačil, že mají publikovat, překonávat výkony kolegů nebo se zavděčit šéfům kateder.
O finanční situaci Elizabeth Finchové jsem neměl sebemenší tušení. Předpokládal jsem, že čerpá z rodinného bohatství nebo dědictví. Vlastnila byt v západním Londýně, kam jsem v životě nevkročil, a zdálo se, že žije skromně. Mám za to, že si výuku zařídila tak, aby jí zbyl čas na soukromé, svobodné bádání. Vydala dvě knihy: Výbušné ženy o londýnských anarchistkách v letech 1890–1910 a Naše nezbytné mýty o nacionalismu, náboženství a rodině. Obě byly poměrně krátké a ani jedna se už neobjevovala v nabídce knihkupectví. Intelektuál na volné noze, jehož knihy jsou nedostupné, se může jevit jako směšná figurka – na rozdíl od zástupu nudných pitomců s definitivou, kteří by udělali nejlíp, kdyby mlčeli.
Z Doslovu Ladislava Nagye:
Věrné Barnesovy čtenáře každý nový opus nadchne svěží perspektivou a pronikavě novým ohledáním již dobře vytyčeného terénu, ty ostatní může uvést do rozpaků. Julian Barnes totiž v každém novém díle nevytváří nový (románový) svět. Vstupuje do světa již mnohokrát navštíveného (což rozhodně neznamená známého) a zve tam své čtenáře.
Elizabeth Finchová je – anebo alespoň se autorovi těchto řádků jeví – ze všech Barnesových děl nejméně přístupná. Muž v červeném kabátě se mohl opřít o rámec mimo nefikční svět knihy: i když čtenář nikdy neslyšel o chirurgu Pozzim, příběh Oscara Wildea a členů dekadentní bohémy jsou známé dostatečně a v ještě větší míře to platí o Gustavu Flaubertovi, hlavním „objektu“ Flaubertova papouška; ve fikci typu Vědomí konce nebo Jediného příběhu zase opěrný rámec představuje „příběh“, jakkoli vyprávěný nevěrohodným vypravěčem. V Elizabeth Finchové nic takového nenajdeme a kniha je vlastně antipříběh. Britská recenzentka ji označila za „manifest pro lepši porozumění“, což je případné pojmenování.
Julian Barnes (*1946) je významný anglický prozaik a novinář. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků.
Česky vyšly romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994), Flaubertův papoušek (1996), Jak to vlastně bylo? (1999), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Pohlédnout do slunce (2010), Vědomí konce (2011), Roviny života (2015), Hukot času (2017), Než potkala mě (2018), Jediný příběh (2019) a Muž v červeném kabátě (2021).
Za prózu Vědomí konce spisovatel obdržel Man Bookerovu cenu. Je též nositelem francouzského Řádu umění a literatury.
Julian Barnes: Elizabeth Finchová, přeložil Petr Fantys, doslov napsal Ladislav Nagy, vydalo nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna – svazek č. 273, 208 stran, doporučená cena 359 Kč - Koupit knihu můžete zde
Elizabeth Finchová
Julian Barnes
Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej. V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá k... více