Životopisný román o Mileně Jesenské, blízké přítelkyni Franze Kafky
novinky
PR článek, dnes
Monika Zgustová: JSEM MILENA Z PRAHY
Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, geniální novinářka, feministka a humanistka. A také blízká přítelkyně Franze Kafky. Román Jsem Milena z Prahy líčí její nevšední život ve čtyřech kapitolách: Cizinka, Překladatelka, Novinářka aTrestankyně. Milena byla součástí intelektuální elity, která se scházela ve vídeňských kavárnách, spolu s Musilem, Krausem, Werfelem a Brochem, i členkou odboje, když nacistická vojska napadla Československo.
Bouřila se proti tradičnímu řádu, který jí chtěl vnutit nejdříve otec a posléze manžel, proti druhotné roli přisuzované ženám v redakcích novin i v prostředí práce. V poslední kapitole, ve které ji sledujeme v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku, se Milena seznamuje s Margarete Buberovou Neumannovou, německou novinářkou, s níž ji bude pojit důvěrné pouto.
Na základě písemností, článků a dopisů, které se od Mileny dochovaly, a svědectví těch, kdo ji znali, rekonstruuje Monika Zgustová život této statečné a mimořádné osobnosti. A skládá poctu ženám, jež v bouřlivé a tragické době 20. a 30. let minulého století usilovaly o důstojnost žen a zastávaly se obětí bezpráví.
Ukázka z knihy
Za okny auta padá mokrý sníh a šedá mlha se táhne nad bělavou krajinou. Je polovina listopadu. Jen na půl ucha poslouchám vyprávění přítelkyně o výtvarném projektu, na kterém pracuje, i když její téma žen v koncentračních táborech mě velmi zajímá.
Už od rána, kdy jsme v Berlíně nasedly do auta, jsem pohroužena do svého vlastního světa, kde se hodiny neměří minutami. Každá hodina je spíš křehká skleněná váza, která se pomalu naplňuje sluchovými vjemy, zážitky z přírody či z architektury, pocity té které chvíle. Na to myslím, když s výtvarnicí vystupujeme před budovou s nápisem Ravensbrück Memorial, i když míříme k jezeru, kde mírumilovně plavou kachny. Potom procházíme bránou, jaké jsem viděla už v Osvětimi a v Terezíně. Kamarádka mizí s fotoaparátem v jednom z baráků, aby vyfotografovala lágrové vězení, kam nacisté posílali ty nejodbojnější vězeňkyně. Zůstávám venku a přecházím přes rozlehlé prostranství, kde bývaly baráky, z nichž dnes už jich zbývá jen hrstka. Zde žily vězeňkyně. Měřily i ony čas pocity a zážitky, které padaly do skleněné vázy prošlého času? Jdu po cestě a představuji si baráky, kde ke konci vály bydlely stovky žen v jedné místnosti. Už jsem skoro na konci, přede mnou se tyčí šedivá zeď, z níž opadává omítka, s ostnatým drátem na vrcholu. Ta zeď vězeňkyně oddělovala od svobody. Tohle musí být místo, kde se poprvé setkala Margarete Buber-Neumannová s Milenou Jesenskou. Ta podala Margaretě ruku: „Jsem Milena z Prahy.“ Tak se představovala.
Praha byla její totožnost, víc než příjmení. Obě ženy se nenápadně daly do řeči a Milena si počínala, jako by nebyla trestankyně v koncentráku pod stálým dozorem, ale svobodná žena na velkoměstském bulváru, jež se rozhoduje, do které kavárny má s přítelkyní zajít. Tak si zachovávala lidskost. Jdu podél zdi a představuji si tu uličku mezi baráky, které poznaly tolik hrůzy a neštěstí, že by naplnily celou galaxii, a mezi tím několik chvilek spočinutí a snad i štěstí.
A najednou vidím, že na pozadí zdi mokré od tajícího sněhu se něco dalo do pohybu. Jsou to lidské postavy, nebo spíš stíny. Stíny žen. Mají na sobě vězeňské uniformy. Rozplývají se v mlze, vznášejí se těsně nad zemí, perlově šedé a průsvitné. Jsou to však ony, uvězněné ženy, které zde pracovaly, a ze vší té hrůzy si vytvořily vlastní život, zde prožívaly přátelství a nenávist, touhu a odpor. Jdou za sebou i vedle sebe, jako chodívaly před osmdesáti lety po nástupu do práce, se sklopenou hlavou, shrbené. Tamhle však vidím jednu, která kráčí vzpřímeně. I ona se vznáší jako hedvábný šátek. Jako jediná na mne pohlédne a v perlovém svitu jemného oválu obličeje tuším zájem. Ted se ten vzpřímený stín odpoutává od ostatních a obrací se mým směrem. Pomalu a lehce míří vysoká postava ke mně. Z mlhy září její světlé šedomodré oči, rámované černými řasami. Blíží se, už je u mne, bere mě za ruku.
Monika Zgustová je spisovatelka a překladatelka do španělštiny a katalánštiny, žije v Barceloně. Přeložila více než padesát děl významných českých autoru a stala se tak přední osobností v uvádění české literatury do španělsky mluvících zemí. V roce 2004 obdržela prestižní cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR ve světě. Autorčiny romány byly přeloženy do dvanácti jazyků a získaly několik významných mezinárodních ocenění. Její poslední dva volně na sebe navazující romány Potmě jsme se viděli lépe a Překladatelka haiku (2022 a 2023) se setkaly s velkým čtenářským úspěchem.
Monika Zgustová: Jsem Milena z Prahy, vydává nakladatelství Ikar, 192 stran, doporučená cena 299 Kč.
Knihu můžete koupit zde
Jsem Milena z Prahy
Monika Zgustová
Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, geniální novinářka, feministka a humanistka. A také blízká přítelkyně Franze Kafky. Román Jsem Milena z Prahy líčí její nevšední život ve čtyřech kapitolách: Cizinka, Překladatelka, Novin... více