1. scéna

Povídka od: Ladislav Větvička
Z knihy: Divadelní scénář: Osudové setkání 1913

1.
Ozývá se zvuk heligonky, variace na skladbu Jarka Nohavici, napsanou na počátku jednadvacátého století nedaleko rozděleného města Těšína, s názvem: „Kdybych se narodil před sto léty v tomhle městě…“
Pootevírá se opona. Na pozadí je plátno, na něm záběry rozpravy z vídeňského parlamentu – Říšské rady. Starý profesor ohnivě hovoří dobrou němčinou o národnostních problémech Rakousko-Uherské říše, takzvané „české otázce“ a svobodě národů.
Opona se otevírá dokořán. Zakouřená, vídeňská kavárna. U stolku sedí dvaašedesátiletý profesor s šedivým knírem plynule přecházejícím ve stejně šedivou bradku. Naproti němu je mladý, třiadvacetiletý muž v laciném, obyčejném saku. Jeho bledou tvář lemují husté černé vlasy a velký výrazný knír ve stylu císaře Viléma. Na stole leží futrál s malbami...

Malíř: „Líbila se mi vaše řeč, pane profesore. Jsem rád, že jste si našel čas na kávu. Vlastně jsem nikdy s žádným poslancem na kávě nebyl.“

Profesor: „Rád sedávám s mladými lidmi, jako jste vy. Mladí mě inspirují. Čemu se věnujete?“

Malíř: „Živím se malováním obrazů, ale mou vášní je četba.“

Profesor: „Co čtete?“

Malíř: „Teď zrovna o eugenice a šlechtění rasy. Města jsou zkažená a prolezlá morem marxismu. Jen venkov si uchovává čistotu, protože je spojen s půdou a bojem za přežití národa. A symbolem národa je německý, u vás český sedlák.“

Číšník právě přišel ke stolu a zaslechl poslední malířova slova: „A co se prosím vás stane, když zkřížíte německého sedláka a českou selku? Ale nechci zasahovat do vašeho hovoru, dáte si kávu, pánové?“

Malíř: „Ovšem, dvě kávy. A co se týká eugeniky, spojení německého sedláka a české selky vidím pozitivně, bude se tak rodit více příslušníků německé krve.“

Profesor: „Jak jste na to přišel, příteli? Už jste viděl, aby děti nemluvily jazykem matky? Já sám mluvím lépe německy než česky. To byste přišel o německého sedláka a stvořil českého sedláka s germánskými rysy.“

Malíř: „Hmm …pak by snad bylo lepší podobné sňatky zakázat…“
Na plátně se objeví obrazy norimberských zákonů na ochranu árijské krve a rasy…

Profesor: „Četba je zdrojem moudrosti. Ale takovým nesmyslům byste se neměl věnovat. Odkud jste?“

Malíř: „Z Braunau na Innu. Bydlím pět set metrů od hranice. Projdu náměstím, přejdu most a jsem v Bavorsku“.

Profesor: „Také jsem se narodil u řeky na okraji Říše. Za řekou mého rodného města jsou Uhry.“
Na plátně se objeví stará mapa Rakouska – Uherska s vyznačenými městy Braunau a Hodonín…

Malíř: „Rozumíte maďarsky?“ obrátil se na profesora s údivem malíř.

Profesor: „Ach, to ne. To je hrozný jazyk.“

Číšník právě přinesl dvě kávy: „Jo… každý Maďar může za to, že je Maďar…“
Na plátně se objeví obrázky Haškova Švejka…

Profesor: „Ale no tak! Na druhé straně řeky jsou Slováci, mluví slovensky, to je slovanský archaický dialekt, z něho vznikl dialekt moravský, a ten si dnes přivlastňují Češi.“

Malíř: „Mluvíte, jako byste měli něco vůči Čechům. Jste přece jeden kmen, ne?“

Profesor: „Rodem jsme různí – Češi, Moravané, Slováci. Ale možná vás bude zajímat, že my z okolí Čejče jsme potomky francouzských Keltů.“

Malíř: „Kde by se tam vzali?“

Profesor: „To je stará historie. Čechové kdysi Moravu zničili. Čejč bývala kvetoucím městem, pak přitáhli čeští husité, naše lidi vyvraždili a vesnice vypálili.“

Malíř: „To jsou ty svaté války, není nic horšího než vraždění ve jménu boha.“

Profesor: „Lidi si myslí, že když je vraždění ve vyšším zájmu, tak je to zbavuje zodpovědnosti. Tři sta let v tom kraji nikdo nechtěl bydlet, než císař pozval francouzské kolonisty.“

Malíř: „No to byl nápad! Francouzi se rychle množí, za chvilku vás vytlačí, životní prostor obsadí a ovládnou.“

Profesor: „Právě naopak, ta vaše eugenika si s tím rychle poradila. Francouzi se smísili s místními ženami a jejich děti francouzsky už nemluvily. Když jsem se narodil já, rozumělo u nás francouzsky jen pár staříků. Národnostní problém zmizel.“

Malíř: „Zajímavé řešení národní otázky… takže uhersky nerozumíte, ale s lidmi za řekou se shodnete. Já to mám podobně. My, Němci rakouští si s Němci bavorskými rozumíme, jsme jen dočasně umístění ve dvou různých říších.“

Profesor: „Dočasně? Myslíte, že byste mohli fungovat v rámci jedné říše?“

Malíř: „Řekl jsem dočasně? Dočasně může být pěkně dlouho, že? Ještě jsem o tom hlouběji nepřemýšlel.“

Profesor: „Je to zvláštní, když národ žije ve dvou různých státech. Jste poslední velký národ, který není jednotný. Měli byste se sjednotit. Francouzi i Italové to mají dávno za sebou. Když si Vilém k sobě vezme rakouské Němce, Češi a Maďaři by se mohli stát vůdčími národy Podunajské federace,“ smál se profesor při té představě.

Malíř kroutil nesouhlasně hlavou: „Vznik státu pod vedením Čechů by byla chyba. Polovina Čechů chce dorozumění s Německem, druhá polovina s Ruskem. Znám Čechy. Dříve nebo později jsou schopni rozvrátit jakýkoliv státní organismus. Čech potřebuje metodu cukru a biče. A klid na práci!“

Profesor: „Klid na práci, říkáte…“

Malíř: „Čech je rozený nacionalista, který podřizuje svým zájmům všechno ostatní.“

Profesor se usmál: „Němec se může rozplynout, když vidí, jak se Čech před ním ohýbá, že?“

Procházející Číšník: „Češi a Srbové jsou ze Slovanů nejnebezpečnější. Jsou pilní, mají disciplínu a pořádek, pozor na ně, pánové!“

Malíř se zamyslel: „Češi se tváří loajálně, ale své skutečné plány skrývají. Čecha není možno porazit. Jak chcete porazit národ, který nebojuje? Zatímco takový Polák se zkrvavený vrací z boje, Čech v hospodě přemýšlí, která strana bude vítězná, aby se k ní přidal! Češi jsou rasovou střepinou, která vnikla do našeho německého národního těla. Jeden z nás musí uhnout.“

Profesor: „A co když budete muset uhnout vy Němci?“
Na plátně se objeví mapa Českého království v rámci Svaté říše římské národa Německého…

Malíř: „To si nemyslím, profesore. Český prostor je vlivem Svaté říše římské národa německého kultivovaný. Vy se vždycky raději přikloníte k nám. Podívejte se na vaše města, vypadají jako naše, oproti oblastem na východě jsou vzorem čistoty.“

Profesor: „My jsme měli nevýhodu, že jsme se neměli možnost naučit vést jiné národy, jako třeba Maďaři. Ztratili bychom pocity méněcennosti. Národnostní otázky fungují na principu, že silnější národ dobývá a ovládá národ zaostalejší.“

Malíř: „Správně. Silnější národ vítězí a pohlcuje slabší, to je logika dějin. Více kmenů na jednom území je jen přechodný stav. Do dneška si kladu otázku, proč z tohoto prostoru odešli Keltové a vnikli tu Češi, které jsme my Germáni za tisíc let nedokázali vystrnadit.“

Profesor: Ale no tak, vždyť jsme přece křesťané…“

Malíř: „Víte, profesore, že lituji porážky muslimů roku 732 ve Francii? Kdyby tenkrát muslimské kmeny zvítězily, byl by dnes celý svět muslimský, Arabové by víru vnutili všem, včetně nás Germánů. Ale nemohli by se trvale prosadit proti domácím, zvyklým na drsné podnebí. Takže v čele islámské světové říše by nakonec nestáli Arabové, ale islamizovaní Germáni.“
Na plátně se objeví obrazy bitvy u Poitiers a rozpínání otomanského Turecka…

Profesor: „Islám je dobrá ideologie! Turci mají zkušenosti z ovládání cizích národů. Šíří víru ohněm a mečem. Jsou pracovití, ukáznění, mají početné rodiny. V kombinaci s německými organizačními schopnostmi a pořádkem jste schopni dobýt celý svět!“

Malíř: „Myslíte? To zní zajímavě. Mimochodem, co si myslíte o Židech, profesore? Bůh jim prý poskytl úžasný dar rozptýlení mezi jiné národy.“

Profesor: „Svět není pro zbabělé národy… to, co je jinými považováno za slabost, oni vnímají jako svou sílu.“

Malíř: „Vy je obdivujete, profesore, že ano?“

Profesor: „Hodně jsem si s nimi užil, když jsem se pustil do obhajoby Žida obviněného z vraždy. Před mým domem bývaly násilné demonstrace českých živlů, nedokážete si představit ten strach. Nakonec mě právě Židé podrželi.“

Malíř: „Také mám z českých nacionalistů strach. Znám pár Čechů od nás z ubytovny. Mají dojem, že můžou do všeho strkat prsty.“

Profesor: „Na které ubytovně to přebýváte?“

Malíř: „V Meldemannstrasse u Dunaje. Není to žádný komfort. Ráno nemohu spát, všichni mě budí. Nenávidím ranní ptáčata. Všimněte si, jak se tváří vesele, předstírají dobrou náladu. Idioti! Jen ti, kteří ráno spí a v noci pracují, dobývají svět! Ale musím to přetrpět. Malováním se člověk těžko uživí…“

Profesor: „No tak pochlubte se těmi vašimi obrázky!“
Profesor otvírá složku se skicami i náčrty alpské krajiny a uznale kývá hlavou. Na plátně se objeví ukázky obrazů Adolfa Hitlera…

Profesor: „Ale to vůbec není špatné! Já jsem také neměl jednoduchý život. Třeba i ve vás dříme něco jiného, co byste měl rozvíjet. Bůh nepomáhá lenochům. Nepomáhá zbabělcům. Vydržet osudové rány a pochopit jejich smysl, to dovedou jen silné osobnosti. Třeba vám Bůh dává najevo, že se máte věnovat něčemu jinému než malířství…“

Malíř: „Myslíte, profesore? Možná... i německý národ si musí pomoci sám. Potřebujeme půdu a chléb pro rostoucí obyvatelstvo. Potřebujeme přístavy, suroviny a životní prostor!“

Profesor: „Ale příteli, to by mohl říci každý národ, že potřebuje prostor. Představte si, že by třeba Turci řekli, že mají málo prostoru a začali se nám tady v Evropě roztahovat s těmi minarety. To by ovšem znamenalo válku. Ale válka malířům nesvědčí, že, příteli?“

Opona se zavírá, do posledních odstavců zní na heligonce melodie Preussen Paraden Marsch. Na plátně se objevují záběry kavkazských horalů a měst.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---