Adam (kapitola I.)
Povídka od:
Aleš Okurka
Z knihy:
Kde začíná peklo
"Vítám tě, Adame," zazní náhle neurčitým časoprostorem, kde není ani dne, ani noci. Je vše tak nějak na pomezí mezi protiklady, na hraně snu a reality. I ten pozdrav jako by ke mně přicházel ze dvou různých stran a střetával se právě v mé hlavě. Ten zvuk z jedné strany přicházel jaksi silněji, až mě trošku tlačí do ušního bubínku, a z druhé strany o to víc slabounce, avšak stejně zřetelně s pocitem téměř vakuového podtlaku. Světlo hraje přetahovanou s tmou a opět já uprostřed toho všeho. Nepřestávám se podivovat tomuto světu, o němž vím, že ho nijak neovládám, kde nejsou psaná pravidla a kde jsem nyní vězněm. Jen čas mě může osvobodit, pokud tu však existuje. S nadějí v pomoc odpovídám hlasu, jenž mě oslovil. "Ahoj, kdo jsi a odkud znáš mé jméno?" ptám se s údivem. Tvor přišel až ke mně a já poznal tu mytickou bytost. "Jsi ďábel a jdeš si pro mě?! Jsem opravdu ve snu nebo je to skutečnost z jiného světa?" koktám a cítím se vyděšeně.
Náhle jsem přestal mečet a zpět měl pocit lidskosti. Všeobjímající hlas mně po chvíli odpovídá. Zprvu jen smíchem a po nějaké chvíli i slovně: "Jsem Azazel, ďábel pro ty, co mě tak nazývají, pomocník pro ty, co o pomoc žádají, rádce pro ty, co se táží, a spasitel pro malověrné. Jsem právě takový, jakého si mě druzí přejí mít. Procházím realitou i snem, a to pouhým mrknutím tvého oka. Přicházím k tobě, protože jsi mě o to požádal a potřebuješ mě. Jakmile si budeš opravdu ze srdce přát, abych odešel a ty ses vrátil zpět na svět, vyslechnu tvé přání, které hned rád splním. Ale nezapomeň, lhát sobě můžeš do nekonečna, ale mne neošálíš. Vidím ti až do srdce, do morku kostí, dokonce vidím každou tvou molekulu, ze které jsi tvořen, neboť i já jsem tvým stvořitelem."