Apríl

02.08.2022

Kalvach a jeho přítel Faustus si vyjdou na procházku dubnovým městem. Kalvach začne vyprávět, jak se kdysi nechat krátce, zato o to intenzivněji unést jarem, když vtom mu do toho Faustus necitlivě skočí svým zimním okouzlením, ještě silnějším a ještě šťavnatějším. Kalvach mu ten zážitek trochu nepřeje a trochu závidí, jenže nakonec se ukáže, že „duben je měsíc překypujících nálad a nestydatých lží, měsíc klamu a špatných šprýmů, nadějí a přeceňování. Měsíc slibující jaro – a připomínající zimu.“
Óda na krásu zimní přírody.
---
„Nemohu se vyjádřit, jako ty ses nemohl vyjádřit. Říci, že jsem byl opojen, to je málo. Jel jsem [na lyžích], myšlenky se střídaly jasně a bezpečně, nebylo mi do zpěvu, bylo mi do ticha. Nemusel jsem se zastavovat, abych se díval. Míjelo to pomalu okolo mne a nové se objvevovalo. Osamělé stromy jako skupiny poutníků v kápích, zapadané paseky, zvlněné vespod spícími smrčky, telegrafní tyče, oteklé sněhem, obloha nad samou hlavou v neustálém sesouvání, sníh na stromech, sníh na šatech, sníh na lyžích. Blaho novosti, dokonalé blaho novosti, nálada, která se nevrací podruhé. Domníval jsem se, že jsem jiným člověkem, než jakým jsem se doposud znal, chlapcem bez závazků, s nekonečnou svobodu před sebou.“