Běžím daleko, žiju blízko
Povídka od:
Václava Molcarová
Z knihy:
Žena se lvem
Při běžeckém závodě ve vyprahlé pustině dojde k tragédii. Klíčem k jejímu rozluštění jsou ztracené „magické“ korále a závodnice, která o zdejších domorodcích ví víc než by se čekalo.
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (7)
Přidat komentář
Domorodá žena před lety odešla z horského společenství do civilizace a nyní se účastní maratonu kolem rodné vesnice. Nezáživná povídka s kouzelnými korálky.
Zčásti přechodový rituál, zčásti demonstrace myšlení až sektářského. Střet dvou světů, které jsou na nějakou dobu nuceny existovat vedle sebe a každý myslí zcela jinak. Příběh není tak výrazný, ale vyznění zůstane jako střepinka ještě nějakou dobu v hlavě.
Tato povídka mě zpočátku nezaujala, ve středu byla i celkem napínavá, ale konec se mi velmi nelíbil, ale ani nepřekvapil. Navíc se mi ani moc nelíbilo prostředí, ve kterém se děj odehrává.
Povídka je celkem netradiční a ze zvláštního prostředí, takže příjemně doplňuje a osvěžuje ostatní příběhy v knížce. Člověk se na některých místech vžije do kůže hlavní hrdinky, zejména pokud má sám zkušenosti s běháním.
Na tuhle lahůdku musíte mít asi náladu nebo co. Možná je to tím, že není tak úplně fantasy, jakou byste v téhle antologii čekali. Celou dobu, ani nevím čím přesně to začalo, jsem viděla příběh odehrávající se na pozadí (i popředí) běžeckého závodu horkou Afrikou. Některé názvy ale spíše tíhnou k Asii... Tak či tak, zpočátku mi to připadalo jako umě psaný počin zcestovalé ženy, který bych ale ocenila spíš v knize s žirafami v západu slunce na obálce. Druhé čtení mě už ale nepustilo, a i přesto, že je tu magie cítit spíše jen v ševelu keřů nad vyprahlou půdou, má to své kouzlo. A velkou měrou se na tom podílí skvělá práce autorky z textem.
Docela čtivé, ale nevyvážené, jako celá antologie Žena se lvem.