Borůvka

24.11.2022

(SPOILER) Stalo se to. Poslední válka. Konečná válka. Ukazováček na červeném tlačítku, který rozhoduje o konci všeho. Hlavně mazlíčků. Těch huňatých stvoření, které nás zahřívají, neurvalým mňoukáním z nás nutí kapsičku či plátky libového hovězího. Radioaktivní spad, který zahubí rostliny a promění domácí mazlíčky v predátory. Žrádlo pro smrtící zbraně také musí někdy dojít, když je nemá kdo vyrábět. Vymoženosti vědy bez elektřiny jsou náhle jen ozdobou do vlasů či na hrdle. Přesto mohou uchovávat vzpomínky, kterým ti „narození po“ nemusí uvěřit.
Borůvka je holka na dlouhé cestě… domů. Po celý svůj život jen utíká a věří jen své matce, otci a sestře. A také v „život“, který se prostě „stal“.
Vyprávění autorky je úplně jiný. Není tak literárně vyšperkovaný jako předchozí tři povídky. Je to jako bych četla něčí myšlenky. Přiznám se, že nerada čtu odstavce, kde není přímá řeč. Ale sama se vyžívám v pocitech a myšlenkách hlavního hrdiny. Takže mě tenhle styl pohltil. Je to jako si nasadit helmu na hlavu a neviditelná nano vlákna se vám napojí na všechny ty zákruty v mozku. A splynete… v jedno.
Věřit jen tomu, co vám, kdo řekne. Věřit vyprávění o trávě, školách a voňavých kytkách, které kvetou jen proto, abyste k nim čichali. Příběh o dívce, která se narodila do našeho světa, ale záhy o něj přišla. A k tomu se stala „požehnanou“ zrodit nový život a zároveň být navždy „lovenou“.