Černá planeta

22.11.2018

Venini vzal jemně Dorceen za paži, obešel s ní vůz, otevřel dvířka a pomohl jí nastoupit. Venini vždycky šokoval své zákazníky, přátele a hlavně známé svým chováním, připomínajícím staré časy, které ještě neznaly hořké a chladné emancipační zápasy dneška.

Černá planeta bylo dost průměrné sci-fi z roku 2456, mapující osudy Arleyho Veniniho a jeho spolupracovnice androidky Dorceen. Ačkoli byli oba osobnostmi sympatickými, k tomu, aby tvořili pro čtenáře zajímavé duo něco chybělo. Věřím, že na bezmála sto stránkách se daly jejich charaktery vykreslit lépe.
Autor se příliš nevěnuje vědecké stránce věci a děj zasazuje do budoucnosti spíše proto, aby mohl vytvořit naprosto fantastickou zápletku o návštěvě Černé planety. S vysvětlováním nepřirozených jevů se nenamáhá, naopak, prostředí stanice je spíše pozadím pro vztah mezi Veninim a androidkou.
Co se kompozice textu týče, rádoby pozornost poutající krátké věty typu "začalo velké dobrodružství" jeho úroveň dost snižovaly. Snad je to překladem, ale chyběla mi nějaká propracovanější větná skladba, atmosféru navazující slovní obraty. Líbila se mi souvětí

„Pak se najednou slunce pohnulo obráceně, smýklo se po umělém nebi a stanulo nehybně na vrcholu své dráhy, jako anachronický technický důkaz, že všechny světy nemusí vždy odpovídat koperníkovské představě.“

„Jako příboj z neuvěřitelně cizích břehů smetaly vlny impulsů přežilý euklidovský řád představ o světě a prorážely hráze jejich starého rozumu- a všechno se to dělo tiše, aniž to Pozemšťané pozorovali.“

ale ta byla jediná. Povšimněte si navíc podobnosti mezi nimi, nápaditost autora je poněkud omezená.
Sečteno, text jako takový mne neupoutal a bylo spíše obtížné při čtení udržet pozornost.

Po přečtení Černé planety považuji čas nad povídkou strávený za promarněný; rozhodně doporučuji jiné povídky s podobným tématem.