Cesta loutek
Povídka od:
Jaroslav Havlíček
Z knihy:
Hodinky pana Balabána, Zázrak flamendrů
Jako děti chodili se prodírali se svými hračkami skrze křoví a říkali tomu „cesta loutek“. Jako dospělí pak na ni zapomněli.
Kdo ví, co je po letech zase svedlo dohromady a vzpomněli si na ni.
(povídka napsaná 1927)
Trochu melancholická povídka o snu, který vypráví o tom, že dětství je zdrojem radosti. (napsaná 1927)
Ve světe svého dětství se se svými dětmi z hadrů (ubohými sešívanými hračkami) prodírali skrze křoví a bylo to báječně dobrodružné. Jako dospělí na svou „cestu loutek“ zapomněli. A kdo ví, co je zas svedlo dohromady a vrátili se.
---
„Ten sen chtěl říct, že všechny cesty jsou mrtvé a všechny cesty holé, kterými chodíme po zemi. Ale ona stará cesta našeho štěstí, na niž pamatujeme ve svých vzpomínkách, ta že vždycky rozradostní, dáme-li se po ní kdykoli. A pak chtěl říct, že ocitneme-li se někdy příliš vzdáleni od starých, šťastných let, že nejlíp je jít ke staré zdi mládí a hledat tam vlídnou a zarostlou cestu, která vede do minulosti.“