Dáma v zrcadle: Portrét
Povídka od:
Virginia Woolf
Z knihy:
Strašidelný dům
Tajuplná povídka odehrávající se v atmosféře nehybnosti horkého dne. Patří mezi povídky proudu vědomí, vypravěč (muž nebo žena – člověk) pozoruje v zrcadle venkovní zahradu a představuje si niterný život ženy, které patří.
"Toho odpoledne byl pokoj plný takových plachých tvorů, světel a stínů, rozevlátých záclon, padajících okvětních lístků - věcí, které se zřejmě nikdy nedějí, když se někdo dívá."
Další Virginie Woolfová a opět je to krásné. Pro ty, co se pročetli sbírkou Virginiiných povídek až sem (čtu ve sbírce Strašidelný dům) už asi nenabídne nijaké zvláštní překvapení. Tato povídka patří mezi verze eseje Pan Bennett a paní Brownová a celé rozuzlení je proto pro Virginii celkem standardní. Nicméně to nic nemění na tom, že tahle povídka je zase nádherná, poetická, atmosférická... ano, děj tu nehledejte, ale to už tak nějak říká samo jméno Woolfová, ne?
"Tichý, starý venkovský pokoj s koberci a kamennými krbovými římsami, s knihovnami ve zdi a červeně a zlatě lakovanými sekretáři byl plný nočních bytostí. Vířily po podlaze, zlehka a zvysoka našlapovaly s rozestřenými ocasy a klovaly nezřetelnými zobáky, jako by to byli jeřábi nebo hejna půvabných plameňáků s vybledlým růžovým peřím nebo pávi, kteří mají vlečky protkávané stříbrem. A pokojem také probleskovala tajemná světla a stíny, jako by náhle série šarlatově zbarvila všechen okolní vzduch; a pokoj jako lidskou bytost vyplňovala a zahalovala mračna vášní a zuřivostí a závistí a smutků. Ani dvě vteřiny nezůstalo nic stejné."