Eva (kapitola VIII.)
Povídka od:
Aleš Okurka
Z knihy:
Kde začíná peklo
... Tomáš si zapaluje další cigáro a pokyvuje. Ještě jí ukazuje krajní zelenou garáž vpravo za nádražím, kdyby něco. Společně se pak s úsměvem rozloučí. Místo zamávání jí ukazují prostředníček a Eva tento pozdrav s punkovým úšklebkem opětuje.
Druhý den už Eva nemyslí na nic jiného, než jak půjde odpoledne za partou. Doma ji stejně nikdo nečeká. Dokonce už mámě řekla, že jde po škole za spolužačkou na "doučko", a ta jí jen apaticky odpoví: "Jasně." Dnes půjde Eva za školu. Zahálet však nebude. Vzala si s sebou tužku, papír a zkusí něco napsat a nakreslit, aby se mohla předvést. Potřebuje na to jen čas a náladu. Je krásný den, a tak jde na své oblíbené místo, kde ji nikdo nebude rušit. Půjde křížovou cestou a vystoupá až na vrchol ke kostelu sv. Antonína Paduánského, kde usedne v jeho stínu. Vnímá teď každým svým smyslem. Hledí na přírodu pod sebou, cítí hřejivý dotyk slunečních paprsků na své bosé noze i lechtání duhové mušky, co po ní leze. Ve vlasech jí profukuje teplý vítr a v dálce zpívá skřivan, kterému udává rytmus datel na vedlejším stromě. Slyší šumění řeky Dyje a absolutní ticho spočívající v absenci lidských hlasů a zbytečných slov. Zavře oči a vnímá tu harmonii. Pak je opět otevře, zhluboka se nadechne, krátce pohlédne na stín kříže, který padá na zelenou trávu, jež ji teď jen jemně podepírá. Její mysl je vyčištěná a její lehké tělo začíná zvolna levitovat nad krajinou. Začíná psát báseň, kterou jí rozkousává její ďábel v hlavě. Slepuje zpět verše a chrání je pevným ocelovým drátem. Zranitelné věty jsou nekonečné a tečkou jsou kapky krve, jež stříkají z války mezi láskou a nenávistí. Teď se střetnou všechny povahy Evy v textu i na poli kresby. Bitva to bude krásná a vzejde z ní jen to nejlepší, co přežije. Bojové cinkání zbraní o sebe vytváří hudební podkres, který si Eva brouká a snaží si ho zapamatovat. Dcery Dia, bájné Múzy, právě zrodily svůj plod a věnovaly ho Evě. Ta ho zase věnuje své nové skupině a ta ho předá celému širému světu… I kdyby ne, tak ten sen je natolik naplňující a krásný, že je to vlastně fuk, pomyslí si Eva a krásně se pousměje na blankytně modrou oblohu...
