Každý svojou rečou / Každý vlastným jazykom
Povídka od:
Lucy Maud Montgomery
Z knihy:
Príbehy z Avonlea
Reverend Štefan Leonard sa snaží potlačiť hudobný talent svojho vnuka, o ktorom tvrdí, že hrá bezbožne.
Originální název:
Rok vydání originálu: 1912
Each in His Own Tongue
Rok vydání originálu: 1912
V komentářích musíme označovat spoilery a tady si ten největší klidně strčí rovnou do popisku, no mě snad...
"...He wants me to be a minister. Ministers are good things to be, but I'm afraid I can't be a minister."
"Not a pulpit minister. There's a different kinds of ministers, and each must talk to men in his own tongue if he's going to do 'em any real good," said old Abel meditatively. "Your tongue is music."
Už v minulé povídce jsem tak trochu tenhle problém měla, ale tady se to dotáhlo ještě o kus dál. O čem mluvím? O přílišné dramatičnosti. Závěrečné drama je totiž vždycky masivní, osobně se mi zdá, že až příliš. Tohle jsou drobné a kouzelné příběhy, jak jsme u Montgomery zvyklí, ale ke konci vždycky musí přijít smrtelná krize (netýká se první povídky). Vážně doufám, že tenhle trend trochu zvolní. To samozřejmě neznamená, že je povídka špatná, je zase nádherná, s krásným poselstvím a myšlenkou - kterou ale právě dramatičnost závěru trochu zastiňuje.