Lacrimae rerum

Povídka od: Edmund Crispin
Z knihy: Jedenadvacet detektivů

Případ, který Gervaise Fen retrospektivně vypráví skupince přátel, je zvláštní tím, že se jedná o takzvaně „dokonalý zločin“ – jeho pachatel, ač znám, totiž stále běhá na svobodě. Zámožný Pasmore byl zabit ve své pracovně, zatímco jeho manželka Angela popíjela v salónku čaj se dvěma muži, kteří doň byli zamilovaní. Všichni se však zdají mít vcelku silné alibi. V rozřešení případu hraje roli Čajkovského 6. symfonie, přezdívaná Pasmorem lacrimae rerum.

Anotace v knize:
Poslední, ale rozhodně nikoli nejmenší z autorů zastoupených v této sbírce je z nich nejmladší, ač i on patří dnes už k střední generaci, neboť začal psát po druhé světové válce. Jeho detektivky jsou trochu „intelektuálního typu“; už proto, že podobně jako řada jiných vynikajících anglických autorů (G. H. D. Cole, M. Innes a jiní) umísťuje i Edmund Crispin (skutečným jménem Bruce Montgomery) své záhady s oblibou do prostředí anglických universit, které je zřejmě téměř ideální pro klasickou detektivku: je uzavřené sociálně, psychologicky a často i fyzicky, má svou pravidelnou denní rutinu, v níž se zápletka musí pohybovat, je v něm vždy dostatek výstředníků a expertů na nejneuvěřitelnější věci, kteří jsou jednak přirozenými nositeli humoru, jednak zanechávají mimovolně spoustu falešných (a v detektivce užitečných) stop, motivy činu i metody pátrání mohou v něm být originálnější než kdekoli jinde a oficiální policie je tu vždy v tísni, protože zde její metody k ničemu nevedou, a nadto ještě se tu musí choval velmi diskrétně.

Crispinovo obvyklé prostředí je tradiční Oxford s jeho symbiózou protikladů — town and gown, města a university. Jeho detektiv, dr. Gervase Fen, je profesor anglické literatury na oxfordské universitě, což mu však nebrání, aby kromě sklonu k řešení kriminálních záhad nebyl jinak téměř normální. V posledních několika letech stal se Crispin — k velké škodě současné klasické detektivky — obětí mocného nástupu oživené science-fiction, vědecko-fantastické literatury, a to do té míry, že přestal sám psát — doufejme jen dočasně —, aby se mohl plně věnovat editorské práci v tomto oboru.

Naše povídka (z r. 1949) není možná docela typická; chybí v ní Oxford a jeho nejcharakterisličlější postavy a vypráví se ex post factum, takže je to spíš posmrtná pitva než živá detektivka. Ale pitvá dr. Gervase Fen, a to je záruka kvality.

Originální název: