Lék na bílé město
Povídka od:
Barbora Vrobelová
Z knihy:
Mlok 2018
Melancholicky vyznívající sci-fi, v názvu nepokrytě sdělující, o čem bude. Na pozadí epidemie zvláštní nemoci a města určeného pro nakažené se však rozvíjí příběh zcela lidský.
Bílé město. Obrovská léčebna, stacionář a vězení v jednom, které odděluje svět zdravých od těch, co po epidemii neměli tolik štěstí. Místo plné trpkosti, melancholie, smutných příběhů, ale i naděje. Naděje, že se objeví lék, a jeho nedobrovolní obyvatelé budou moci znovu začít žít. Ta chvíle je už téměř nadosah, dokonce i pro hrdinu našeho příběhu. Jenže, svět tam venku se pro něj dost podstatně změnil...
Vyšlo také v Pevnosti 9/2022
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (7)
Přidat komentář
Četl jsem znovu v Pevnosti 9/2022. I když původně vyšlo už v roce 2018, teď po pandemii je to možná ještě zajímavější čtení. K prostředí jsem si říkal, že to karanténní město by asi nebylo tak urbanisticky vyspělé, spíš bych to viděl na nějakou "polní nemocnici" za drátěným plotem. Dilema hlavní postavy mi připadalo zajímavé, nosné, stejně jako počáteční tajemství povídky - kdo je Diana. Autorka si hraje se symbolikou barev. Bílé město, žluté růže, růžové obálky... Myslím, že zápletka mohla být napínavější o něco déle. Přece jen v poslední 1/4 povídky už bylo celkem jasné, jak se hrdina zachová. Plus za vztahy mezi postavami (i vzhledem k vedlejším postavám - jejich rodinám). Občas mě zarazilo nějaké slovo nebo část věty - stylisticky bych to formuloval jinak. Ale to je individuální, pocitové :) Solidní tři hvězdy.
Už jsem četl asi dost povídek o různých uzavřených městech kvůli nemocem, karanténě, či naopak, kdy se ono uzavřené město stává zcela izolovanou oázou a jediným světlým bodem v zemi nemocí, nákaz... Takže tématicky nepřináší nic nového, výjimečného, originálního. Autorka se zaměřuje spíše na psychologickou stránku hlavních postav, ale jak zde již zaznělo, nedopadlo vše možná tak, jak pravděpodobně autorka zamýšlela, neboť postavy působily zcela "ploše" po emoční stránce a jejich výlevy na mě osobně působily stejně vzrušujícím způsobem, jako nějaký chladný výčet nepodstatných informací. Stejně tak i situace nevyvolávaly tížené pocity, či emoce u čtenáře (mě - vlastně mi to bylo vcelku ukradené, jak to s nimi dopadne.)
Na povídce je vidět inspirace Bílou nemocí od Karla Čapka. Bohužel citové výlevy hlavního hrdiny jsou tu ploché jako japonská dálnice. Je to prostě jen další z mnoha stížností na život, kde se na misce vah nakupily na jedné straně frustrace a brekot. Zatímco na druhé není vůbec nic. Kdyby se autorka nebála být trochu sarkastická a cynická, mohl se příběh hezky vyvážit a hrdinovi by to dodalo opravdovost. Takhle to ve mně zanechalo pouze silnou rozpačitost.
Někdy v budoucnu postihne svět epidemie blíže nepopsané nemoci a nemocní budou izolováni od zdravých ve svém vlastním městě. Příběh dvou nakažených, kteří doufají, že dostanou lék a vrátí se za zeď ke svým blízkým. Zaměřeno na psychické pochody hlavního hrdiny.
Tato povídka mne příliš neoslovila. Pravděpodobně proto, že se jednalo o méně originání lidské příběhy, zasazené do trochu odlišného prostředí. Pro mne slabší tři.
Nebyla to nejveselejší povídka, ale probudila ve mně spoustu emocí, které rozhodně nebyly negativní.
(SPOILER) Ano, také jsem nečetl v Mlokovi, ale v Pevnosti. Melancholická atmosféra velmi podmanivá. "Omylem" nahraná část nahrávky, kterou se autorce povedlo dostat do Bílého města zvrat z venku, už malinko přitažená za vlasy. Závěr jednoduchý, až optimistický. Slušná, prostá, a atmosférická povídka.