Motýloletec a půlnočnice

16.03.2017

(SPOILER) O první místo v kategorii "Novela" v Ceně Karla Čapka se účastnilo čtrnáct povídek (jejich pořadí a ohodnocení porotou můžete nalézt zde: http://www.fandom.cz/index.php/ck/vysledky-jednotlivych-ronik/253) a "Motýloletec a půlnočnice" dosáhla první příčky. Proč? Netuším, já v porotě nikdy nezasedal. Ale jistě je něčím oslovila, ba dokonce oslnila. Pro mě čtení a obzvláště dočítání této novely znamenalo veliké přemáhání se. Ale zkusím nejdříve vyzdvihnout klady příběhu....
Jeho zpracování není nejhorší, pokud se jedná o začínající autorku a ačkoliv je psané jednodušším stylem, je čtivé, v ději samotném se dá lehce orientovat a celou dobu si drží jistou niť, souvislosti a dějovou linku, řekněme. B. Čečáková si zvolila prostředí pro svou novelu na jednu stranu vcelku originální a neotřepanou. Alespoň v té části, že tu potkáte originální bytosti, které jsou sice de facto přebarvení jednorožci na černo, zvířátka s přívlastky nebo (a hlavně) zvětšený hmyz do maximálních velikostí a rozměrů. Ale nelze říci, že je to obvyklé klišé ze světa nekonečné války elfů, trpaslíků, lidí a skřetů, kterých vznikla od první premiéry filmu Pána Prstenů taková kvanta, že nejednu spalovnu by jejich materiál zásobil na měsíce...

Negativa ale v mých očích převládla ve velikém nepoměru nad těmi výše zmíněnými pozitivy. Nemohu si pomoci, ale hned už po pár prvních stránkách se mi vybavovala v mysli jistá japonská anime, možná jen podáním příběhu.. Však o nějakém stejném motivu nebo kopírovaní příběhů nemohu mluvit, neboť anime nesleduji a byla by to ode mě pomluva. Spíše jde o pocity, které ve mě novela zanechala a celkový styl, který mi připomínala. Nějak takhle by mohla vypadat anime v období velké finofílie, kdy se vše pojmenovávalo finskými jmény, názvy, jejich zkomoleninami, nebo čímkoliv, co jako finština byť vzdáleně vypadalo. Ano, další věc, co mě lehce vyváděla z míry jsou lingvistické kotrmelce a jména. Svět, kde má vše speciální název, jak jsem zmiňoval, připomínající finštinu jako "yöper", "kören", "Helle", "Mikkela", "Tova", "Kotimové", "Suoraan", "Kitäär", "rhonen", "Hämäh", "Suora"... atd., atd. Pořád nic? Ani nejde ostatně o to, v jakém tvaru jména a názvy jsou, spíše mi vadí jejich přehršel, kde v příběhu nalézáme spousty nevýrazných, navzájem si podobných a někdy zbytečných postav s velice obdobnými jmény. Stejně tak i místa se skoro identickými názvy. Hlavně, že jsou květnatě ozdobeny "- ä -" a "- ö -". Něco mezi elfštinou a finštinou. Pokud se zaměřím na ostatní názvy které nejsou ze slovníku spisovné "elfinštiny"- kladně bych ohodnotil názvy kupříkladu rostlin, které jsou sami o sobě všechny zase speciální a kouzelné, samozřejmě (jak jinak ve světě, kde magické je snad každé zrnko prachu a špína za nehty), jenže autorka nepopisuje ani nevysvětluje moc o co se jedná a co je co, jen to nazve svým "slovonovotvarem" a letí se na hřbetě rhonen dál - není čas, u dvanácti křídel! Těch 94 stránek se musí zaplnit pocity marnosti hlavní hrdinky a její drsností, rozpolceností a hlavně jejími románky a vztahy. Což jsme u dalšího pro mě nepochopitelného dění. Vztahy. Nejde o to, že bych byl už takový sociopat a cynik, který pohrdá jakýmkoliv citem, vztahem, či milostnými pocity, ale to, co nám předvedla Tav alias Tova (hlavní hrdinka) by vydalo na pár desítek zbytečných epizod telenovely "Srdce půlnočnice". A teď, abych přiblížil, proč mě tohle nějak vyvedlo z míry, či proč jsem asi vztahové peripetie nepochopil a tím pádem pravděpodobně nedoceňuji děj samotný a jeho kvalitu je následný...

SPOILER - Hrdinka má kluka, je to hraničník jako ona, mají spolu románek. Jednou se při bojích s úhlavním nepřítelem za ní obětuje, ona přežije ale přijde o svého hmyzího druha (duševní druh, žádná kopulace). Tav je nucená odejít z pralesa a močálů, protože pokud nemá někdo v močálech hmyzího druha, musí pryč. Vypije lektvar zapomnění a odchází. Její přítel je v bezvědomí a vypadá to, že se nikdy neprobere, neboť zajali jeho hmyzí družku. Tav odchází na jih aby našla nové své já. Ale sny se jí vrací a přichází pomalu na to, kým byla. Potká jednoho chlapce, kluka, který je do ní blázen a hned na to skočí (pokud ne, chcete mi říci, že se scházeli nazí v posteli aby si jen povídali?). On má také sny které ho táhnou do bažin. Ona si mezitím zcela vzpomene kým byla a už s ním nechce spát. Asi. Odletí tedy na sever zpět do bažin, aby vysvobodila příšerku svého prvního přítele a on se probral z bezvědomí. Což se jí povede, ale sama je zajatá. A tak se druhý přítel rozhodne letět na sever osvobodit Tav, protože ji miluje. Což se mu také víceméně povede díky komunikaci s nepřáteli. Všichni živí a zdraví, Tav se vrací k tomu prvnímu, i když nebude s ním nikdy moci být kvůli jejímu novému hmyzu - a ten druhý přítel bude muset zase kvůli tomu svému novému hmyzu zůstat v bažině. Nikdo na sebe nežárlí, asi proto, že její první přítel je fajn. Tak si tam kluci jistě budou moci na hranici v bažinách vyprávět své zážitky s Tov. Tove. Tav. Tak nějak....
Cože??? Sice měla být hlavní dějová linka o válce s "neviděnými" ne? Ne? Dobře... Tak ne. Tenhle plochý laciný románek je lepší. Ale ano, píši o něm výsměšně, ale je lepší, než pozadí osudu chvilkové půlnočnice. Protože dvě strany spolu válčí už samozřejmě generace, tisíciletí, nikdo neví proč a jejich boje ukončí domluva typu
"Hele, a proč se vlastně mlátíme?"
"No já ti ani nevím, prej ste magoři"
"A vy studený zlouni!"
"A nevykašleme se na to?"
"MMM....... Ále, tak jo, zkus to přednést u vás v parlamentu, já u nás u krále a jistě toho už necháme. Vždyť jde o nedorozumění." Konec zvonec.
KONEC SPOILERU

Cože?????? To jako vážně??