Naděje (kapitola V.)
Povídka od:
Aleš Okurka
Z knihy:
Kde začíná peklo
"Nadějí dnů je naděj snů, a tak sni, Adame, o tom, co je ti odepřeno, abys pak mohl naplnit své představy, co je správné, co je třeba a co bys rád dokázal." S těmito slovy budí Azazel padlého vojáka Adama opět k životu, který se však bude odehrávat tentokrát v jiné době, na jiném místě a za jiných okolností.
Adam praví: "Co to bylo za zlý sen, Azazeli? Toužil jsem stát se znovu člověkem, ale choval jsem se hůře než zvíře!"
Azazel souhlasně kýve svou rohatou hlavou a přidává svůj komentář: "Jsem opravdu rád, Adame, že jsi to sám takto nazval. Ono je možná důležitější si své chyby přiznat než je dělat stále a neponaučit se z nich. Doufám, že má práce s tebou už bude konečně plodit své ovoce. Je pravda, že jsem ti daroval nelehký lidský osud, ale i s ním se dá skvěle naložit. Ba naopak je o to více cenný než životní trať bez takových překážek. Takový lehký závod je spíše za odměnu než o medaile. Jak víš, cesta do nebe vede přes utrpení, jeho překonání a "lidský" nadhled. Ani tentokrát ti nedám mnoho trumfů do rukou. Záleží jen na tom, jak dobře s tím málem budeš umět zahrát."
Adam se zamyslí nad těmito slovy a říká svému kazateli: "Rozumím, Vaše Zvrácenosti, ale jak jsem mohl něco změnit, když jsem byl osudem vychován. Ani jsem si neuvědomoval sebe samotného a ani na tebe jsem si nevzpomněl. Od narození jsem dostával jen rány a ty mě naučily snášet různé druhy bolestí. Musel jsem být silný, abych je překonal, a to ze mě udělalo toho predátora. Tak řekni něco teď na svou obhajobu!"
Azazel se rozčileně podívá na Adama a oči mu blýsknou zlostí. Teď na Adama vykřikne temněji než kdy jindy: "Nedráždi mou trpělivost, kterou k tobě chovám, bídníče! Dal jsem ti příležitost vše napravit během jednoho krátkého života. Měl jsi postavení, moc nad lidskými osudy i životy. Dal jsem ti talent, dal jsem ti tu sílu i charisma. Přestaň se vymlouvat a raději se ještě jednou zamysli nad tím, co jsi měl udělat jinak. Třeba stačilo se jen uklidnit, upřít svůj pohled na věc i z druhé strany, být trpělivý a snažit se udělat víc pro sebe i ostatní. To je konec, Adame! Zrovna já, tvé ztělesnění zla, ti mám radit s dobrými skutky? Jsem rád, že naše role nejsou vyměněné. Já být ty a ty být já, tak jsem ztracen a ty též. Víš, kdyby tě dostal do rukou ten Vznešený, tak bys skončil už nadobro v propadlišti zapomnění, bez naděje na záchranu za to, co jsi provedl a jak jsi to zakončil. Raději tě teď opět umlčím. Spi, Adame, a najdi opět v sobě odvahu kráčet dál a jít po lepší cestě k svému spasení. Máme ještě jistou NADĚJI."
Prostorem se rozezněl silný zvuk zvonu, který dal události do pohybu.
...
Zvuk zvonu se mění na zvuk školního zvonění a Adam, žák základní školy, vybíhá spolu se svými spolužáky ze třídy pln nadšení a životního náboje. Dětský křik na chodbě marně krotí učitelka svým tenkým hláskem. Až dunivý hlahol rázného školníka Severýna autoritativně zapůsobí na rozjařené stádo dětí letících ze schodů. Běh žáků se postupně změní v chůzi a svou rozmluvu ztiší o několik decibelů. Za rohem se však opět krok změní zpět v klus a žáci přidají na hlasivkách. Pod fousy se školník zasměje, ale jen slabě, aby ho děcka neviděla. Je si vědom jepičího života naivní snahy, že kárané žáčky trvale převychová. Stejnou naivitou však trpí i ti prckové, kteří si myslí, že za rohem je nikdo nevidí a neslyší.
Severýn si v této chvíli vzpomene na svého milého vnoučka. Zrovna včera s ním hrál hru na schovávanou, kde to malé mimčo dalo ruku před oči a myslelo si, že ho děda nevidí. Děti to tak mají a patří to k jejich bezelstné nevinnosti. Děti však potřebují autority, a tak se Severýn pokusí zakřičet ještě jednou, a to i za roh, kde jmenovitě osloví jednoho známého výtržníka slovy: "Já tě vidím a slyším, Horváte!"
Odpovědí je opět ztišení doprovázené ještě tišším smíchem. Ten už ale Severýn neslyší, protože jeho sluch je oslabený částečnou hluchotou způsobenou léty u hlučných strojních mašin. Tato polohluchota mu však naopak dává silnější a hlasitější ústní projev doprovázený zarudlou neurotickou tváří, kterou získal zase poctivou konzumací lihovin tajně uschovaných ve školní kotelně. Učitelský sbor sice tuší a občas i cítí, že si dá jejich školník tu a tam frťánka pro dobrou náladu, ale i tak mu to učitelé slepě tolerují. Vědí, že to má těžké. Vědí, že když pedagogický sbor je s didaktickou výukou a zkulturněním občánků v koncích, tak řeknou jméno SEVERÝN a děti to vrátí zpět do řádných linií školního řádu. Severýn je totiž školní pojem pro nestandardní výchovné metody. Je to symbol barbarství a tyranie, které jsou protiváhou školní demokracie a myslitelství. Ze Severýna si nemůžete dělat srandu, nemůžete ho obelhat ani ukecat, nemůžete mu utéci a nemůžete se mu déle koukat ani do jeho zarudlé tváře. Je to ztělesněný čert, který nejspíše zlikvidoval anděla a Mikuláše při poslední koledě. I jeho dech je cítit po síře a jeho žluté prsty též. Špína za nehty a kudrnaté černošedé vlasy jen dokreslují to, že se jistě tento člověk nezdráhá okamžitě viníka profackovat, ne-li mu ostudně před ostatními svléknout kalhoty a nasekat na holou. To nechce ani ten největší kápo z osmičky, kterého poslouchá snad každý jeho vrstevník.
Po škole Adam vyběhne se svými spolužáky na dvůr, kde kluci odhodí školní brašny a hrají si na babu. Je krásný den, a navíc je pátek. Co víc si může člověk na světě přát? Když tu se znenadání objeví propadlík Horvát se svou partičkou spolužáků z osmičky. Opodál na ně koukají holky ze sedmé třídy a uchechtávají se. Osmák Horvát je velký kápo a jeho přisluhovači se krčí v jeho blízkosti, kde doufají, že na ně zbydou nějaké ty zbytky slávy, jež mu odpadnou od jeho blahorodých úst.
"Hej, prcku, pojď sem!" křičí Horvát na jednoho Adamova kamaráda z 5.A. Adam a kamarádi náhle přeruší svou hru a sledují, co se bude dít s jejich spolužákem z áčka. Adam slyší z dálky Horváta, jak říká: "Máš pro mě ty prachy, co jsem po tobě chtěl? Cože, nemáš?! Tak cigára tvýho táty, máš? Taky ne?! Tak počkej…"
Horvát drží malého kluka jednou rukou v kravatě a druhou ho fackuje po tváři. Horvátova tlupa ho povzbuzuje a tetelící se sedmačky opodál obdivně žasnou nad imponující "chlapskou" dominancí šikanátora. Adam by svého kamaráda zachránil, ale ví, že by se mu to stejně nepovedlo, a navíc by si tím nakreslil terč na svá záda. Kdyby věděl, že mu kámoši pomohou, snad by agresora vyplašil, ale oni smýšlejí jistě stejným způsobem. Ale co, pomyslel si Adam, alespoň se o to pokusím. Nebudu se na to přeci jen tak koukat, jsem odvážnější než ten srab Horvát, a to musí také ocenit, jestli není úplně tupej.
"Vááááá…" rozběhl se Adam s rukama nad hlavou na Horváta. Ten překvapeně pustil jeho přidušeného kamaráda a zírá na toho špunta, který se na něj řítí. Děvčata opodál se přestala usmívat a napjatě přihlížejí věcem budoucím. Adam doběhne až k Horvátovi a snaží se ho nakopnout. Bohužel však mine svůj cíl a spadne na zem. Horvát ho chytne zezadu za vlasy a napřahuje se, že mu jednu ubalí.
V tom se otřese zem a začne padat listí ze stromů. Mohutný hlas z dáli zastaví vše v dosahu jedné míle. Severýn stojí na školních schodech a zuřivě řve na dvojici bojovníků. S prvním Severýnovým krokem vpřed se Horvát dává na zběsilý útěk o vlastní život. Adam zůstává na místě a pomalu se zvedá ze země. Severýn se k němu blíží pevným dlouhým krokem. Při každém došlápnutí se zem trošku zatřese a Adam smířený se svým osudem si zastrkává košili zpět do kalhot, aby čelil krutému trestu se vší důstojností a elegancí. Školník Severýn se napřahuje k Adamovi, který statečně zůstal a neutekl. Obrovská ruka s dlouhými drápy ho chytá za ucho a přitahuje si ho blíž. Adam má slzy na krajíčku, ale ví, že je nyní na pódiu, kde všechny pohledy jeho přátel i nepřátel čekají, v jaké drama se tato situace vyvrbí a jak v této scéně obstojí.
Konec se blíží, ale Adamův soudce a kat v jedné osobě ještě zvolá: "Tak vy spratci se mi tu budete před školou mlátit?! To jste mohli jít rovnou za mnou a já bych vám s tím pomohl oběma. Máš štěstí, že jsi neutekl jako ten druhej zmetek. Ale vím, kdo to je, a ať si mě ani nežádá! Já si to s ním zejtra vyřídím a nemyslím tím nějakou trapnou poznámku do žákovský. Profláknu ho tak, že si to už bude příště pamatovat! Jeho tátu znám a ten mu k tomu ještě pár ran přidá. A co ty? Pereš se rád se staršíma nebo co?!"
Adam kouká do země, na které před chvílí ležel, jako by se tam chtěl opět dobrovolně položit. Severýn ho drží pevně už jen za rameno a pokračuje v monologu: "Vidím, že na větší odvahu máš, ale moc toho nenamluvíš, hm? Je mi jasný, že ten pacholek machruje na slabší hlavně před ženskejma. Hrdina jeden. A ty nány jsou tak blbý, že mu to žerou." Podívá se přitom na dav vykulených sedmaček. "Řekneš mi, co se stalo?"
Adam zakroutí hlavou a hrdě drží tajemství, které je mezi chlapy posvátné. Být bonzákem a udavačem je ten nejhorší cejch, jaký může kdo mít. Ví, že by možná náprava a spravedlnost nakonec zvítězily, ale takto to nechce. Severýn vidí na chlapci jistou hrdost vězně, který nepodlehne mučení, a ocení ji mírným hlasem: "Mazej domu, ale to ti povídám, ještě jednou tady uvidím, jak se mi tu rvete, tak vám vypráším ty vaše prašivý palice a naklepu zadky jak štědrovečerní řízky." Zachrchlá a zapálí si cigaretu. Adam zakývá hlavou a odchází. Školník ho sleduje ostrým a krvavým pohledem celou dobu, dokud nezajde za nejbližší roh domu.
Za Adamem běží jeho kamarádi a plácají ho po zádech, jaký je machr, že se nebál bránit jednoho z nich. Adam se právě stal nesmrtelným hrdinou v hlavách těch malých chlapců, ze kterých jednou vyrostou silní muži. Strach z budoucnosti a z incidentu, jenž se stal, nahrazuje neznámý pocit vznešenosti a štěstí z toho, že vykonal správnou věc.
Přijde domů ze školy a následuje tradiční rodičovská otázka: "Co dneska ve škole nového, Adámku?" Adam pokrčí rameny a znuděně řekne: "Nic." Adamova maminka přejede pohledem synka od hlavy až k patě a povídá: "Podívej, jak seš zase špinavej. Vypadáš, že jsi místo školy hrál celý den s kamarádama na honěnou nebo jsi byl někde na pískovišti." Adam se jen lehce usměje a odpovídá mamince: "Ne, hráli jsme na babu a upadl jsem. Za babu jsem ale nebyl, nechytli mě." Maminka je ráda, že vidí opět svého chlapečka, který se usmívá, a nedokáže ho ani nijak hubovat. Místo toho si ho přitulí k sobě a dá mu sladkou pusu. "Umej si ruce a běž se do kuchyně najíst. Připravila jsem ti tvé oblíbené palačinky s marmeládou," říká s mateřským úsměvem...
