Pravda faktů, pravda pocitů / Pravda faktov, pravda pocitov
Povídka od:
Ted Chiang
Z knihy:
Výdech
Jednoho dne budeme schopni nahrát cokoli.
Inspirován touto větou napsal Ted Chiang další ze svých povídek: "A přestože jsem netušil, jakou podobu to bude mít, byl jsem si jistý, že to bude mít ohromný dopad na lidskou psychiku. Intelektuálně jsme si vědomi, že naše vzpomínky nejsou neomylné, ale jen málokdy jsme s tím konfrontováni. Co by to s námi udělalo, kdybychom měli opravdu přesnou paměť? Každých pár let mi tahle otázka znovu vytanula na mysli, ale dosud nikdy jsem nedospěl k tomu, abych na ní postavil příběh."
A tak teď máte před sebou konečně příběh "o tom, jak je naše paměť tvárná."
The Truth of Fact, the Truth of Feeling
Rok vydání originálu: 2013
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (2)
Přidat komentář
Vztah pravdy, příběhu, paměti a přidané umělé paměti - vizuálního záznamu z vlastního pohledu. Výborně popsané mechanismy přijetí, zapomínání, či umělých (rozuměj organickým mozkem upravených) vzpomínek. Zajímavé je, že autor dobře chytil, že přestože jde o budoucí téma (kdy se tahle vymoženost objeví), je to vlastně jen oprášené téma, které tu už samozřejmě bylo (přechod z ústní tradice na písemnou)
Povídka vypráví paralelně dva (vlastně tři) příběhy se stejným společným tématem: jestli a komu může být zaznamenaný „důkaz“ pro dobro či ke škodě.
Novinář shání materiál pro článek o nové vymoženosti - Rememu. V jeho době si lidé už dávno vedou své soukromé lifelogy (vestavěnou videokamerou si nahrávají 24h svého života), čímž vzniká obrovské množství netříděných informací. Tyto nahrávky jsou pak občas používány při soudních přích či soukromých oslavách, kdy se jimi „listuje“ jako ve starých rodinných albech. Remem je ale revoluční nadstavba pro lifelog – vyhledávač, kterému stačí pomyslet si jakékoli klíčové slovo a sítnicový projektor ihned přehraje kýženou scénu z vlastního lifelogu. Všechny nahrané „vzpomínky“ jsou tak stále dostupné a objektivní. Jemu ale vrtá hlavou, jaký dopad to může mít na lidské vztahy, které jsou přeci založeny na zapomínání a odpouštění. („V mnoha případech jsme museli něco málo zapomenout, než jsme byli s to odpustit; když jsme už neprožívali bolest tak čerstvě“).
Protože je to poctivý novinář, přemýšlí, jaký vliv by měl Remem na jeho osobní život a vztahy. Velmi živě si stále vybavuje nejhorší hádku s jeho tehdy 16letou dcerou, která ho přiměla na sobě zapracovat a být lepším člověkem a otcem. Teď má ideální příležitost vyzkoušet si, jak by na něj ta scéna působila dnes, s časovým odstupem, přehraná z dceřina lifelogu.
A pak tu máme příběh z blíže neurčeného kmene, kam přijde evropský misionář a začne učit psát místního chlapce Džidžingiho. Kmen dosud užíval pouze vlastní paměť a ústní podání, evropané však nově vyžadují v každém kmeni písaře. Jak Džidžingi roste, zjišťuje, jak moc písemné záznamy kmeny ovlivňují a odnáší jejich staré zvyky pryč, jak moc (pokud vůbec) je přínosné brát papír jako zdroj pravdy.
Spousta vět z této povídky by se dala zfleku tesat do kamene.
---
„A myslím, že jsem na digitální paměti jednu nefalšovanou přednost našel. Hlavní není dokázat, že jsme měli pravdu; hlavní je připustit, že jsme se mýlili.
Všichni jsme se při různých příležitostech mýlili, chovali surově nebo pokrytecky, a na většinu těch případů jsme zapomněli. Což znamená, že sami sebe vlastně neznáme. (...) Nějaký čas používejte Remem a zjistíte to. “