Prosincový prodej (ukázka z knihy)
Povídka od:
Václav Michalski
Z knihy:
Jak jsme stříleli pánubohu do oken (normální zápisky trochu šíleného pyrotechnika)
Prosincový prodej byl také tak trochu šílený. Zhruba do Štědrého dne byla celkem nuda, byť se prodeje s blížícími se svátky postupně zvyšovaly. A obvykle poslední tři čtyři dny, no to byl děsnej fičák. To jsme někdy nestíhali prodávat ani ve třech lidech. Z toho plyne, se při prodeji zase až tak veliká legrace nebyla, ačkoli o humorné situace rozhodně nouze nebyla. V souvislosti s obchodním domem Siréna se mi okamžitě vybaví několik úsměvných historek, že jich pár prostě napsat musím.
Bylo nudné sobotní dopoledne někdy po Mikuláši. Otevřel jsem, byť jsem ještě neočekával nějaké extra davy. A to jsem měl tehdy v prodeji dost horkou novinku, kterou jsem anoncoval i v kladenském zpravodaji – kulové pumy. Jo, přesně ty kulové pumy, kterých bylo na mém prvním ohňostroji celých šest. A vidíte, uběhlo pár let a výrobek byl schválen k volnému prodeji od 18 let. Já je měl tehdy v nabídce za akční cenu 199 korun. No nekupte to…
Vtom vám po schodech seběhne dívenka, věkem tak šestnáct, spíš sedmnáct.
„Dobrý den, prosím, poraďte mi,“ špitla.
„Prosím, co pro vás mohu udělat?“
„No, mně ještě není osmnáct, ale brzo už bude.“
Vida, s věkem jsem měl správný odhad.
„A já bych moc chtěla mít na Silvestra taky ty vaše velký koule, co mám dělat?“
Normálně bych odpověděl asi v tom smyslu, že tedy musí přijít s někým dospělým. Jenže mne vám ta její věta tak pobavila. Navíc mám pořádně prořízlou hubu a umím být i pěkně jízlivý a jedovatý.
„Nejlepší by bylo nechat se přeoperovat,“ povídám s úsměvem.
„Debile,“ vyprskla na mě a odchází.
„Ale do Silvestra to už asi nestihnete,“ ještě za ní volám.
A bylo po kšeftu…
Rád také vzpomínám na další historku. Byl Štědrý den, zhruba půl dvanácté, nějakých třicet minut do zavíračky. A po schodech se dolů žene brunátný zpocený chlap.
„Máte Bručouny?“ zafuněl už od schodů.
Ohnivý Bručoun byl oblíbený výrobek zařazený do takzvané dětské pyrotechniky. Malý váleček, který se po zapálení na zemi roztočil, rotací vytvářel ohnivé kolečko a vydával zvuk velmi podobný bzučení čmeláků.
„Mám.“
„Hurá, tak celou škatuli.“
Přinesl jsem na pult krabici, celkem 54 kusů Bručounů.
„Tak, ještě sehnat televizi, a mám všechno,“ spokojeně zašeptal.
Pak si kapesníkem otřel pot z čela, zaplatil a kvapně odfuněl. Vždyť ještě musel sehnat tu televizi…
Jednoho prosincového odpoledne dorazila dolů do prodejny také zajímavá dvojice. Chlapec a děvče, pomalu nebyli za pultem vidět. Věkem tak druhá, třetí třída.
„Máte Piráty?“ zeptal se chlapeček suverénně.
„Mám. Přijď si pro ně s rodiči,“ odvětil jsem.
„Tak prd, Máňo. Říkal jsem ti to,“ povídá chlapec k děvčeti.
„Musíme k Vietnamcům!“ dodal a zmizeli.
Tato hláška se vryla hluboko do paměti. I po letech, když se nám doma něco nedaří, hned hlavou proletí: Tak prd, Máňo…
