Psychologie člověka v koncentračním táboře - vzpomínka po návratu

Povídka od: Robert Blank
Z knihy: Mrtvý se vrátil

Dne 21.května 1945 vjíždíme do pražských ulic. Stopy po bombardování a po nedávných pouličních bojích nepusobí na nás tak lhostejně jako pohled na zničené Německo. Jsme v Praze a nikdo se nestydí za slzy. První známý, kterého potkám se diví,že se vracím.Slyšel prý už dávno že jsem mrtvý. Mám špatné vlakové spojení tak se mohu podívat na Prahu. Jak jsem vzrušený! díval jsm se s nostalgii na Národní divadlo, Panoráma Hradčan, která nacistická bota tyto památky znesvětila.Odjížděl jsem na Moravu, kde jsem měl maminku a dalčí příbuzný. Témeř do svítání jsme hovořili. Vrátil jsem se ale ve snách zustávám stále v Polsku a v Německu. Nejvíc mě pronásleduje Osvětim. Podivné že se teprve na svobodě dostavují nečekané reakce. Nervy vypovídající službu. Dokud byl člověk v nebezpečí udržoval bez ustání všechny smysly v přísné pohotovosti. Vzpomínám, že jsem seděl na mrtvých a jedl chléb. Poručil jsem si abych neviděl okolní nevhodné prostředí. Nyní se však ke mně vracejí všechny strašlivé dojmy s dvojnásobnou silou. Podvědomí zachytilo i ty obrazy, které jsem si nepřál vidět. Ve dne žiji jako jiní ale v v noci se bojím. Jak usnu propadám se do pekla. Probouzím se s vykříky. Je i líto všech, kteří poslouchajía které ve spánku děsím. Ptají se mě na podrobnosti. Domnívají se že mi ulehčí. Mé sny jsou prazvláštní. Někdy se mi nechce ani věřit že jsem prožíval ony nesmyslné příhody. A jak divně jsou všechny udalosti spleteny. Vzpomínám si za denního světala jak jsem v srpnu 1942 ohryzaval chleb z ruky mrtvého. Chleb křečovitě sevřený, nebylo jej možno jinak zemřelému vzít. Rozjel jsem se za Podhorem.Také se mu zdají ošklivé sny ale je postižen rodinným neštěstím. Popovídali jsme si o svých osudech a já se vracel do Prahy do svého bytu, kde jsem si opakoval TYRŠOVO HESLO- Jak Žižka žít jak Hus zemřít. Opakoval jsem si ho často při zatčení, při výslechu i za dráty.

Komentáře (0)

Přidat komentář

---